27. 11. 2014
Lidé se brání sami sobě. Není divu. Když se rodí osobnost, tak to prostě bolí. Za starých dobrých bezbolestných časů si člověk myslel, že je tím, za co se vydává. Co to s sebou neslo? Nejen to, že se opíral o ocenění a souhlas druhých, ale také se naučil spoléhat na úsudky druhých a do velké míry se řídil kolektivními názory, rodičovskými přesvědčeními, filosofiemi, společenskými představami a -ismy všeho druhu. Spoléhal na instituce a na pomoc zvenčí. To byla vodítka pro bezbolestný pohyb ve vnějším světě. Jeho hodnota a sebeúcta závisely na hodnocení druhými a na uznání či potvrzení vnějším světem. Dělal to, co měl dělat, a moc o tom nepřemýšlel. Cena, kterou odevzdal za “bezbolestné bezpečí normality” byla příliš vysoká. Zaplatil sám sebou. Duševní život stísněný prázdnotou, obavami a strachem. Díky tomu žil v tiché závislosti na pocitech a názorech druhých osob. Rámec života, ve kterém se realizoval, byl víceméně určen hranicí přijatých rodičovských či konvenčních přesvědčení, atributů citových hodnot a většinových morálních standardů.
Dnes navážeme na článek Psychologie oběti. Naznačil jsem, že podstatou terapeutického procesu vymanění se z pout oběti (nevědomí) je práce, která je zaměřena na změnu přístupu. Jsme vedeni snahou vymanit se z citové a emoční závislosti a rozlišit pokřivená přesvědčení, která nás činí bezmocnými, brání nám poznat a projevit vlastní osobnost. Ve vnějším světě jde vždy o změnu jednání, směřující ke schopnosti zvládnout konfrontaci vlastních postojů s okolím.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné