Nástroje moci

I když u nás stále ještě převažuje používání pojmu šikana v práci, mnoho autorů doporučuje v takovém kontextu používat pojem mobbing. V čem je rozdíl?

• V případech šikany jde spíše o napadání a útoky, které u agresorů navozují okamžitý a bezprostřední pocit moci a převahy. Tyto pocity (a s nimi někdy i obdiv okolí) bývají také – kromě některých jiných profitů materiální i nemateriální povahy – jejich konečným cílem.
  
• U mobbingu jde většinou o násilí psychického charakteru: pomluvy, znevažování osoby, jejího vzhledu, pracovního výkonu atp. Cílem takového jednání bývá obvykle snaha o vyloučení dotyčné osoby z nějaké činnosti, skupiny, pracoviště nebo dokonce zaměstnání.
  

Mobbing se tedy z takového pohledu jeví být likvidační záležitostí – což neznamená, že nemůže jít o velmi rafinované a sofistikované jednání.

2. – 5. srpna 2018

Pohybový a relaxační seminář

Jan Smetánka

Příklad? Obchodní ředitel jisté zahraniční firmy v Praze měl za to, že by z komerčního úspěchu jednoho výrobního střediska firmy měla více profitovat také oblast prodeje. Proto usiloval o takovou změnu organizační struktury, ve které již nebude moci toto středisko fungovat jako samostatná jednotka v oblasti výroby, ale stane se součástí jeho oblasti obchodu.

Vedoucí střediska měl k takové změně výhrady a obával se ztráty přímého kontaktu se zákazníkem. Proto bylo zapotřebí tuto „překážku“ reorganizace odstranit.

Záminkou pak byl osobní konflikt, do kterého byl vedoucí střediska vtažen jedním z nově přijatých obchodníků, který byl obchodnímu řediteli zcela oddán. Vedoucí střediska dostal upozornění na porušení pracovní kázně, a když ani potom neuznal svoji „chybu“, následovala výpověď pro nadbytečnost.

Vztahová patologie

Existuje celá řada dalších pojmů, které je užitečné si v tomto kontextu také připomenout: bossing, bullying, harassment-obtěžování, diskriminace, stalking. Všechny tyto projevy bývají někdy souhrnně označovány jako psychosociální stres či vztahová patologie. Zajímavé a podnětné jsou v tomto směru názory německého psychiatra Argeo Baemayra, autora pojmu mobbing sydrom (a také populární publikace stejného názvu).

Ten tvrdí, že psychické násilí je nástroj, kterým „mocní“ tohoto světa (establishment) ovládají svoje referenční sociální skupiny, případně celou společnost. To by mohlo také vysvětlovat, proč kupříkladu pojem mobbing není součástí oficiální terminologie českého práva nebo proč má jenom nepatrná část soudních žalob na mobbing naději na úspěch také v jiných zemích EU – podle časopisu Der Spiegel to v sousedním Německu bylo v posledních letech jenom cca 5 %.

Nalézt přesnou a výstižnou definici mobbingu totiž není zdaleka jen akademickou otázkou. Fakt, že jsou jeho definice často příliš složité, nejasné a nepřesné, má také za následek, že je obvykle nepřijímají za své personalisté, inspektoři práce, soudci atp., takže ani při jejich rozhodování nebývají nijak zvlášť brány v potaz.

Přesto už některé státy deklarují ve své jurisdikci existenci tzv. antimobbingového zákona. Tuto skutečnost lze mimo jiné přičíst vlivu psychologa Heinze Leymanna a jeho četných následovníků.

• Leymann se otázkami spojenými s mobbingem systematicky zabýval ve Švédsku a Německu již v 70. a 80. letech minulého století. Je autorem mnoha odborných textů o mobbingu a jeho vliv na formování některých zákonných norem, které přispěly k humanizaci pracovních podmínek ve Švédsku, je nesporný.
  
• Jinou výraznou a plodnou autorkou, která se zabývala nutností „polidštění“ podmínek výkonu práce, byla Marie-France Hirigoyen z Francie; Francie byla údajně v pořadí druhou zemí na světě, kde existuje tzv. anti-mobbingový zákon.
  
• Také některé další státy již deklarují existenci podobných zákonů, kupř. Srbsko.
  

I přesto se však zdá, že „módní vlna“, kterou vyvolal Leymann a jeho následovníci svými úvahami a texty na téma mobbing, poněkud upadá.

Podle italského psychologa Haralda Ege by řešením mohlo být zavedení pojmu straining (tlak, nátlak), který je oproti pojmu mobbing (a dodávám, že také oproti pojmu šikana) mnohem přesnější a ohraničenější a údajně jsou jej italští soudci také schopni a ochotni mnohem více akceptovat. Ale mnoho jiných expertů, kteří se této oblasti věnují, to vidí jinak. Straining je vlastně mobbing a zavádění dalšího „umělého“ pojmu do beztak již celkem složité a nepřehledné situace v oblasti tzv. anti-mobbingu podle nich postrádá smysl.

Psychické násilí vede ke stejným obrazům a poškozením mozku, jako je tomu v případech násilí fyzického.

Mobbing je na postupu, a jak se zdá, zatím to mnoho z lidí, kteří jsou svým způsobem – přinejmenším z titulu svých postů a platů – více zodpovědní za chod naší společnosti, nijak zvlášť nevzrušuje.

Přitom je možné jednoznačně doložit, že mobbing lze považovat přinejmenším za obtížnou životní situaci, či dokonce trauma a takto postižení zaměstnanci si zaslouží pozornost a zájem svého okolí, nemají-li utrpět osobní a psychickou újmu, jejíž následky mohou být velmi vážné – nehledě na ztráty, které mobbing přináší zaměstnavatelům nebo celé společnosti.

Vedení respektující mozek

Bude-li mobbovaných zaměstnanců dále přibývat, bude se o mobbingu mluvit stále více. A to je i jistou zárukou (byť zatím nikterak zřetelnou), že se lék na tuto „rakovinu“ vztahů v práci nakonec přece jenom podaří nalézt – a to nejen lék na příznaky (v podobě důsledného odhalování a trestání agresorů), ale přímo na její příčiny, které leží v oblasti vztahové kultury.

Nabízí se totiž otázka, zda neochota zákonodárců vidět škody způsobené mobbingem nějak nesouvisí se skutečností, že mobbing a bossing se staly zcela běžným prostředkem či nástrojem v boji o politickou moc.

Inspirací ke změně by zde mohly být poznatky neurověd: těm se v posledních desetiletích díky dokonalejším zobrazovacím metodám podařilo učinit ohledně fungování mozku několik zásadních objevů, které již nelze dále ignorovat.

Jedním z těchto objevů je kupříkladu skutečnost, že psychické násilí (psychosociální stres) vede ke stejným „obrazům a poškozením“ mozku, jako je tomu v případech násilí fyzického. A to by nás mělo vést k mnohem vehementnějším intervencím a zejména k mnohem důslednější prevenci také v případech mobbingu.

Mozek funguje nebo nefunguje jako celek a byli to právě neurovědci, kdo přišel s pojmem vztahová kultura. Za všechny zmíním neurobiologa a psychoterapeuta Geralda Huethera, jehož přednášky jsou nyní v německy mluvících zemích velmi populární. Huether v nich nezřídka doporučuje manažerům a politikům, aby se při vedení lidí nechali více inspirovat tím, jak funguje lidský mozek.

Klíčem pro využití potenciálu, který v sobě náš mozek skrývá, jsou emoce – zejména ty, které jsou spojeny s pocitem či prožitkem nadšení. Ale vyvolat ve svých spolupracovnících nadšení – kolik manažerů a politiků to dnes umí? A nadšení je samozřejmě v přímém protikladu k pocitům, se kterými se setkáváme v případech mobbingu.

Jak o problému mluvit

V oblasti komunikace lze vyspělou vztahovou kulturu popsat jako stav, kdy se ve firmě smí otevřeně a kriticky mluvit také o vztazích na pracovišti. A to je samozřejmě možné pouze tam, kde se z psychického násilí nestane nástroj omezování a zastrašování zaměstnanců ani nástroj k vynucování jejich poslušnosti nebo loajality.

Dochází-li tedy ve firmách či organizacích opakovaně a po delší dobu k mobbingu nebo k jiným formám tzv. vztahové patologie, je to celkem jasná zpráva o stavu, resp. vyspělosti vztahové kultury v dané firmě či společnosti. A neodborný či naivní přístup k řešení takové situace obvykle končí ve slepé uličce. Stejně jako zneužití případů šikany a mobbingu pro různé marketingové a politické kampaně.