Nový audiobook: Závislé vztahy
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné
Ilustrace: Felicia Forte

Naštvaní na svět

Pokud svým názorům a zkušenostem věříme až moc, můžeme si tím pěkně otrávit život.

13:47
Vojtěch Pišl

Vojtěch Pišl

30. 6. 2021

Býváte naštvaní nebo smutní, že svět nefunguje, jak byste si přáli? Já často: tu kvůli byrokracii, která kazí vědu, jindy kvůli nedokonalostem sociálního státu nebo třeba špatně vyřešené dopravní síti. A nebývale takovému mrzení prospívá koronavirus: tolik idiotských opatření a nefunkčních zbytečností, tolik logických opatření, která nikdo nezavedl! O kolik bych to udělal líp! Kolik lidí nemuselo zemřít, kolik dnů jsme mohli prožít šťastněji! Jenže je důvod k zármutku nebo zlosti, že se to nestalo?

Psychologie dávno popsala způsoby, jak si v kontaktu s realitou můžeme zjednat trochu lepší svět. Schopnost radši se radovat z poloplných sklenic než plakat nad poloprázdnými, případně vnímat ty prázdné jako příležitost k doplnění radši než problém, je široce propagovaná.

Jenže třicet tisíc koronavirových úmrtí, chudobu a sociální problémy nebo vysoké zdanění práce většina z nás vnímá jako závažnější, než abychom se k nim uměli postavit stejně jako ke sklenicím. I zlost a utrpení ze špatného řízení společnosti ale můžeme snížit – pokud se zbavíme dětinského, narcistického přesvědčení, že zrovna my víme, jak by svět měl fungovat.

Proč si chytří lidé myslí hloupé věci

Se stížnostmi na správu veřejných záležitostí lze uspět skoro kdekoli. Svět by jinak zařídil asi každý, takže si můžeme společně zanadávat, příjemně a úlevně. Aspoň dokud nedojde na bližší diskusi o tom, jak bychom svět spravovat měli. Pak nastane méně úlevná, ale o to zajímavější situace: ve skupině – řekněme, že moudrých a vzdělaných lidí – je každý jednotlivec přesvědčený, že má pravdu právě on a všichni ostatní se více nebo méně mýlí. Každý svůj názor přirozeně podkládá nějakými argumenty, ale pro samou věcnost často zapomene poodstoupit a zeptat se: „Jak moc je pravděpodobné, že mám pravdu zrovna já a že se všichni ostatní – srovnatelně moudří – oponenti mýlí?“

Pro důslednou odpověď je zapotřebí prozkoumat už vznik takové situace: Jak se stane, že lidé se srovnatelným vzděláním a zkušenostmi, vybavení přístupem ke stejným odborným nebo mediálním informacím, dochází k úplně odlišným stanoviskům? Podstatnou část odpovědi nabízí výzkum konspiračních teorií. Ukazuje, že víra v absurdní, vědecky vyvrácená nebo extrémně nepravděpodobná vysvětlení není jen doménou lidí, kterým chybí inteligence nebo vzdělání. Kromě nedostatku analytického myšlení a různých typů gramotností se víra v bludy odvíjí třeba i od potřeby jedinečnosti.

Elegantní důkaz přinesla studie, která si mezi množstvím respondentů vytipovala skupinu těch, kteří mají konspirační teorie v největší oblibě, aby jim pak nabídla k ohodnocení několik dodatečných konspiračních tvrzení. Části z konspirátorů je vědci předložili s poznámkou, že těm tvrzením věří málo lidí – a druhé části naopak tvrdili, že jim věří většina. Konspirátoři častěji souhlasili právě s těmi konspiračními teoriemi, o kterých byli přesvědčení, že jim majorita nevěří. Prostě chtěli být ve svých názorech výjimeční.

Potřeba jedinečnosti je jen jednou z mnoha motivací, které přispívají k formování našich názorů. V těch se kromě samotných informací odráží třeba chuť cítit se chytrý a kompetentní: třeba zpochybňovat psychoterapii nebo naopak farmakoterapii, protože jim nerozumím, nebo vidět za koronavirem radši komplot než přiznat, že za ním stojí „virus“: něco malého, co si neumím ani představit. Názory formuje i osobní zkušenost: stará pravda, že sytý hladovému nevěří (a naopak). A taky souvislost s dalšími názory: třeba principiální popírání čehokoli, co tvrdí někdo, koho nemám rád. Snaha svádět vinu na druhé a vnímat svět tak, aby se mi v něm žilo co možná nejlíp… a široká paleta dalších motivací.

Vlivy všech těch jednotlivých tlaků, abychom své názory přizpůsobili tomu, co je příjemné si myslet, pak znásobuje obecná neochota názory měnit. Meta‑analytická studie potvrzující existenci takových názorových zkreslení odhalila docela samozřejmou, ale o to zásadnější věc: neochota měnit názory v důsledku nových informací slábne, pokud máme nějaký důvod znát pravdu – a naopak sílí, pokud máme spíš motivaci potvrdit si svůj názor.

Kdybych si třeba myslel, že příští rok bude mírná zima, a po pár měsících si přečetl předpověď zimy naopak mrazivé, názor bych změnil spíš v případě, že by pro mě mělo počasí nějaké konkrétní důsledky. Kdybych třeba topil dřevem a musel ho do mrazu nakoupit víc, motivace znát pravdu by dost možná převážila nad motivací mít pravdu. Pravděpodobnost změny názoru by naopak snížila větší motivace pravdu mít – třeba kdybych dělal chytrého před přáteli a spojil se svým názorem kousek svého sebevědomí.

Celkově tak lidé mají sklony zachovávat navzdory realitě hlavně ty teoretické, povšechné názory, třeba právě o koronaviru, dopravě nebo daních a sociálním státu. Motivace přizpůsobit názor realitě totiž chybí, zatímco potřebu mít pravdu zvyšují nekonečné hádky a diskuse, stejně jako možnost vinit ostatní z toho, co se člověku nedaří. Z hlediska výzkumu vzniku různých názorů a přesvědčení tak máme spoustu předpokladů, abychom se ve svých úsudcích o tom, co všechno je ve světě špatně, mýlili.

Neomylnost, která bolí

Jakmile chápeme, že se naše názory nezakládají jen na poznání, ale i všemožných motivacích a kognitivních zkresleních, začne představa, že máme pravdu zrovna my, působit jako narcistický blud.

Zaprvé je absurdní si myslet, že bych zrovna já naplánoval sociální stát nebo plzeňské silnice líp než týmy odborníků, kteří se tomu věnují po léta. Dost možná hlavně proto, že ze svého laického pohledu nerozumím řadě pragmatických omezení a tlaků, které nijak nebrzdí mé teoretické úvahy, ale zaváděná řešení jim musí vyhovět.

Zadruhé mám spoustu zkušeností s tím, kolikrát jsem se mýlil i ve věcech, jimž – na rozdíl od sociálního státu a dopravy – aspoň trochu rozumím. Takže pokud poodstoupím od argumentů o dopravě a sociálním státu a začnu místo toho přemýšlet nad pravděpodobností, že se nějaké výjimečně kvalitní řešení nachází zrovna v mé mozkové kůře, musím dojít k názoru, že se nejspíš pletu.

Pochopení vlastní omylnosti přitom neznamená jen intelektuální posun. Může nás osvobodit od utrpení, jehož s sebou ona iluze vlastní nadřazenosti nese slušnou dávku. Z té totiž vyplývá, že svět není tak dobrý, jak by mohl – a tedy měl! – být.

Příklad? Nevadí mi, že mi cesta Mnichova trvá čtyři hodiny, připadá mi to samozřejmé, je to přece daleko. Půlhodina přes Plzeň mě ale štve: mám pocit, že by průjezd Plzní měl být rychlejší. Obojí je přitom úplně stejné: do Mnichova dávno mohla vést rychlodráha, jediný rozdíl je ve mně, v mé představě, jak by svět měl vypadat. A s takovou představou jsou čtyři hodiny do Mnichova v souladu, ale zácpa v Plzni ne.

Nejde přitom o to, že by průjezd Plzní nemohl být vyřešený líp. Jde o pochopení, že pokud to ještě nikdo neudělal, zřejmě to není tak banální záležitost jako v mých představách. O principiální náhled, že pokud něco neodpovídá mým představám, má to zřejmě důvod, ať už ho chápu, nebo ne.

Všechno to špatné na světě, od dětí umírajících hlady po špatně nastavené daně, nemusíme chápat jako křivdu a svévolné zlo. Jedná se prostě o výsledek vývoje, který se docela přirozeně neodpovídá tomu, jaký svět bychom chtěli. A takový výsledek je snadnější přijmout, stejně jako nám tolik nevadí zmoknout od deště, jako kdyby nás někdo záměrně poléval.

O tom, jak silně může od vzteku nebo zármutku pomoci pochopení, že se nepříjemné věci nedějí svévolně, mě před pár dny přesvědčila sousedka z patra pode mnou. Přišla mi rozezleně vynadat, že ve svém podkrovním obydlí dupu. Jenže jsem nedupal: ony dunivé rány se rozléhaly od dělníků, kteří cosi pokládali na střechu. Když mě pustila ke slovu, řekl jsem jí to, nad námi to na potvrzení mých slov zadunělo – a rozběsněná paní se okamžitě uklidnila.

Z domnělé bezohlednosti souseda o patro výš se najednou stala docela přirozená, banální nepříjemnost doprovázející opravu střechy. Dunění se rozléhalo stejně, ale přestalo být narušením světa oné sousedky a stalo se jeho přirozenou součástí. Ke stejnému klidu by přitom mohla dojít i v případě, kdy by do svého světa zařadila i dupající sousedy: pořád by mohla přijít mi vynadat, ale sama by u toho byla míň vzteklá. Její vztek totiž nepramenil jen ze samotných ran, ale i z domněnky, že někdo porušuje pravidlo v paneláku se nedupe, čímž jí křivdí.

Podobná nevyřčená pravidla a domněnky přitom pramení právě z namyšlenosti. Pokud mi chybí skromnost, budu svým pravidlům přikládat větší váhu než světu okolo. Stát mi nemá brát půlku příjmu, řeknu si, pokud svět vnímám prizmatem svých naivních představ. Anebo se můžu místo svých představ zaměřit na svět samotný.

Zjistím, že se v panelácích dupe a že mě stát o polovinu peněz obírá – a že tedy pravidla „stát mi nemá brát půlku příjmu“ a „v panelácích se nedupe“ neplatí. A samozřejmě se můžu snažit svět zlepšit a bojovat za snížení daní a proti dupání v panelových domech – jen už ne se vztekem z domnělé křivdy, ale s nadějí, že můžu něco vylepšit. A v psychologii se počítají právě ty pocity.

Málokdo se trápí tím, že je v létě horko, v zimě zima a po dešti mokro. Přitom by to mohlo být o tolik lepší, kdybychom si mohli počasí objednávat podle toho, jestli se nám v neděli chce spíš ke grilu nebo na lyže! Přijímat umíme i lidské utrpení a smrt: jakkoli nás bolí strádání nebo úmrtí blízkých lidí, obecný fakt, že každý někdy trpí a jednou zemře, ke zvláštnímu vzteku ani smutku obvykle nevede.

Strašný je pocit, že někdo trpí nebo umírá zbytečně, že tomu bylo možné zabránit, že to je důsledek nějaké liknavosti nebo zločinu. Jenže jak můžu soudit, jestli bylo možné něčemu zabránit, když můžu realitu porovnávat jen se svým narcistickým bludem? Nemůžu. Svět ani společnost nejsou projektem postaveným za nějakým účelem, takže se těžko můžeme zlobit, že neodpovídají našim představám.

A stejně bychom měli přistupovat i k důsledkům koronaviru. Pocit bezmoci při pohledu na týrání obyvatelstva koronavirovými buzeracemi maskujícími neochotu vlády zabránit úmrtí desetitisíců lidí může být šílený. Jenže všechny ty neochoty a neschopnosti státu a společnosti nám jsou dané zvenku – a vztekat se na ně je stejně dětinské jako vztekat se na virus samotný.

Svět je zkrátka takový, jaký je – a pokud se zbavíme falešného pocitu vlastní nadřazenosti, můžeme přijmout nedokonalosti státu a společnosti se stejnou samozřejmostí, s jakou přijímáme gravitaci, střídání dne a noci nebo smrtelnost všeho živého. A namísto prožívání vzteku a zoufalství pracovat na řešení. Stejně klidně, jako jsme vynalézali letadla, žárovky, acylpyrin nebo koncept dělby moci.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Umění být nešťastný

Smutek musíte přijmout a čekat, až odezní. Naučte se být nešťastní konstruktivně.

9 min

Moje cesta z deprese

Deprese nepřijde jen tak. Čím pro ni nevědomky vytváříme podmínky?

8 min

Zahledění do sebe

Kousek narcismu je v každém z nás. Kdy to začíná být vážné?

16 min

Eros a spiritualita

Eros je tvořivá síla nezávislá na našich přáních. Jak ji pozvat do svého života?

34 min

Truchlení je chaos

Popírání, hněv, smlouvání, deprese, smíření? Nikdo z mých klientů neprožíval smutek takto strukturovaně.

14 min

Otevřít audio sekci