Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Foto: Film Big Lebowski

Návrat k závislosti

Změňte svůj pohled na závislost: není to vaše slabost, ale přirozenost. Začněte být závislí vědoměji.

11:38
Pavel Nepustil

Pavel Nepustil

27. 1. 2021

Z audiobooku: Mozek pod vlivem

Závislost zpravidla automaticky vnímáme jako slabost. Ať už jde o závislost na pomoci druhého, na lécích, nebo na alkoholu, vždy to má pachuť něčeho nepatřičného, co by v ideálním světě snad ani nemělo existovat. Smyslem života člověka moderního věku by přece mělo být stát se nezávislým, autonomním, manažerem sama sebe. Měli bychom se pevně a vzpřímeně tyčit nad svým životem jako socha Svobody nad Manhattanem.

V některých léčebnách pro lidi s diagnózou syndrom závislosti je zvykem dávat pacientům jejich slabost patřičně najevo přímou konfrontací, uštěpačnými poznámkami nebo „otcovskými“ radami. Aby si sami uvědomili, jak jsou slabí, aby získali náhled, který jim umožní se zvednout ze dna a stát se silnějšími. Síla a nezávislost, synonymum zdraví. Slabost a závislost, synonymum nemoci.

Závislost jsme patologizovali, démonizovali, pošpinili, snažili se ji vyhodit za dveře našeho světa, jako by do něj vůbec nepatřila. Jenže se to nějak nedaří. Čím víc se závislost snažíme držet za zavřenými dveřmi, tím víc se hrne zpátky klíčovou dírkou, protahuje se mezi zárubněmi jak kouř z hořícího domu.

Nejen že roste počet lidí, kteří mají diagnostikovanou závislost, ale roste i počet látek a činností, na kterých je možné být závislý. A nejde jen o diagnózy – lidé si všímají rostoucí tendence k vytváření nezdravých návyků na všem možném u sebe i u svých blízkých a s pomocí nejrůznějších svépomocných příruček se je snaží odstranit.

Proč tomu tak je? Někteří v této souvislosti mluví o chybějící integraci ve společnosti, nedostatečné pozornosti rodičů, o zrychlené době, všudypřítomném stresu. Jiní zmiňují genetické faktory a nedostatečný důraz na prevenci. Ale co když je to tím, že závislost je jednou ze základních charakteristik našeho světa, ve kterém žijeme? Co když se snažíme zbavit něčeho, co nám je bytostně vlastní, od čeho není úniku, bez čeho se dokonce nemůžeme obejít?

Závislost jako ctnost

Termín „ctnosti závislosti“ použil současný francouzský filozof Bruno Latour ve své knize Zpátky na zem v souvislosti s nutným obratem, který jako lidstvo musíme udělat, abychom odvrátili zkázu svého životního prostředí. Podle něj se musíme přestat soustředit na produkci, konzum a vymezování hranic a začít se víc věnovat plození, společné tvorbě a propojování světů. Jinými slovy, měli bychom se namísto snahy o maximalizaci ekonomického růstu zaměřit na kreativní spolupráci s naším bezprostředním životním prostředím, bez kterého se neobejdeme, na němž jsme závislí.

Podle Latoura a dalších vědců nemůžeme úspěšně čelit klimatické změně, pokud bude přetrvávat naše honba za velkým projektem nezávislosti lidstva, naše tendence budovat, soutěžit, sílit, mít se lépe a lépe bez ohledu na okolí. Tato etapa lidstva, v níž jsme se snažili „odpoutat od země“, způsobila, že nyní země takříkajíc vrací úder ve formě globálního oteplování. Jediným východiskem je „vrátit se na zem“, uvědomit si svoji základní příslušnost k půdě, ke koloběhu života, tedy uvědomit si svoji závislost.

Podobnými slovy doprovází světoznámý dokumentarista David Attenborough film Život na naší planetě, v němž výmluvně ukazuje, jak v průběhu jeho třiadevadesátiletého života byla planeta Země zasažena tendencí lidského druhu budovat, produkovat a sílit. Dramaticky poklesl podíl divoké přírody, Země se oteplila a lidstvo se nyní ocitá blízko momentu, kdy reálně nebude mít podmínky pro život. „Ať už to uznáváme, nebo ne, jsme závislí na světě přírody. Poskytuje nám každé sousto, které vložíme do úst, a vzduch pro každé nadechnutí. Je to ten nejúžasnější dar, který nám byl dán, a my ho musíme ze všech sil chránit.“

Zdá se tedy, že závislost není jen nepřítel, kterého je zapotřebí se zbavit. A nezávislost není ideál bez nežádoucích účinků. Možná bychom měli náš vztah k závislosti přehodnotit a namísto boje bychom si jí mohli začít vážit. Nebo alespoň si ji uvědomit, přiznat ji, přitakat jí. Jsme závislí na okolí i jeden na druhém. Jsme součástí koloběhu přírody, koloběhu života, kde závislost je ústředním principem. Závisíme, tedy jsme.

Výchova k závislosti?

Bylo by však nešťastné zaměřit se nyní pouze na uvědomování si naší závislosti a zcela zavrhnout hodnotu nezávislosti. Protože i ta je naší součástí a základním principem přírody, provázející životní cyklus každého živého tvora od narození do smrti. Odstřižení pupeční šňůry přerušuje materiální pouto mezi matkou a dítětem. Začíná tím dlouhá cesta k osamostatňování, vyznačená metami, jako je odstavení od mléka, spaní ve vlastní postýlce, použití záchodu bez pomoci nebo první den ve školce bez rodičů. Všechny tyto momenty provázejí rozradostněné tváře rodičů a telefonáty příbuzným, oslavující další krůček vstříc k nezávislosti, autonomii a osamostatňování.

Problém je ale v tom, že někdy přes nadšení z osamostatňování zapomínáme na potřebu závislosti, která k nám patří stejně jako potřeba autonomie. Pokud současně s podporou nezávislosti nepečujeme při výchově také o princip závislosti, pak brzy narazíme na první varovné signály. Například když děti ráno zamumlají „ahoj“, aniž by se na nás podívaly, a utíkají do školy, odpoledne tráví zavřené v pokoji s telefonem anebo venku s kamarády a večer, když usnou, si uvědomíme, že jsme si s nimi nestihli ani promluvit. Už nás nepotřebují, pomyslíme si a s nostalgií vzpomínáme, jak se jejich dětské ručičky dožadovaly naší pomoci. Chlácholíme se ale tím, že to tak má být, protože rostou a brzy už budou dospělí.

Kanadský vývojový psycholog Gordon Neufeld však upozorňuje na to, že tyto signály není dobré brát na lehkou váhu. Za tím, co se jeví jako dosahování autonomie, může být totiž nenaplněná potřeba závislosti, jejíž uspokojení si děti hledají jinde, nejčastěji u vrstevníků. Pokud dítě ztrácí v rodičích oporu, ukotvení a jistotu, začíná si je hledat u spolužáků a kamarádů, ke kterým má potom tendenci výrazně přilnout. Ačkoliv se nám tedy může zdát, že je dítě už velké a samostatné, ve skutečnosti se pouze jeho potřeba závislosti přesouvá jinam. Jinými slovy: zatímco už nehledají oporu a vedení u nás, o to víc po ní touží jinde.

Nedospělí vrstevníci však nemohou tuto potřebu nikdy zcela uspokojit. Sami jsou ještě na cestě k dospělosti a sami potřebují pouta s dospělými. Nemohou nabídnout ekvivalent rodičovské bezpodmínečné lásky. Spíše je pravděpodobné, že se v těchto vrstevnických skupinách rozvinou nežádoucí jevy jako násilné chování, šikana, rizikové sexuální chování, nadměrné užívání počítačových her, mobilních telefonů, sociálních sítí a nejrůznějších látek. Neufeld tedy rodičům radí, aby bez ohledu na věk dítěte neustupovali ze své role hlavních poskytovatelů emoční podpory.

Hledání náhražek

Snaha co nejvíc podpořit osamostatnění dětí tedy nemusí vést k nezávislosti. A stejně tak snaha o naši vlastní úplnou nezávislost může přinášet potíže. Pokud nebudeme vědomě respektovat potřebu závislosti, ať už u dětí, či u sebe, můžeme napomáhat tomu, aby nevědomě byla uspokojována jinde.

Možná je to právě nenaplnění této potřeby, co stojí za rozvojem destruktivního pití alkoholu, užívání heroinu, nekontrolovatelným hraním počítačových her, sázením, nakupováním, tedy chováním, kterému se v nedávné době začalo říkat závislostní. Rozhodně jde o závažné problémy a má smysl se snažit o změnu takového chování. Cesta k zotavení ze závislosti však není ani tak cestou k nezávislosti jako spíš cestou k objevování jiných forem závislosti.

Prvním krokem je připustit si, že závislost patří do našeho života, že je dokonce pro náš život zásadní. To pro nás může být prospěšné ze dvou důvodů. Za prvé, můžeme si jasně říct, které závislosti v životě chceme rozvíjet, jinými slovy, bez čeho se neobejdeme. V takovém výčtu by měly být i tak základní věci jako voda nebo vzduch, u nichž sice všichni víme, že jsme na nich závislí, ale možná si to málo uvědomujeme. Proč bychom se k nim jinak chovali tak ničivě?

Podobně můžeme uvažovat o tom, bez jakých věcí, lidí, míst, činností se neobejdeme, zkrátka co nutně potřebujeme k životu, jaký chceme žít. Můžeme si tedy vytvořit jakýsi inventář nebo síť svých závislostí, bez kterých se v žádném případě neobejdeme. Vyznačíme si tak prostor, do něhož patříme, svůj vlastní vzájemně propojený ekosystém. A zavážeme se o něj pečovat.

Za druhé se můžeme zaměřit i na ty závislosti, bez kterých bychom se i rádi obešli (například proto, že nám škodí), ale z nějakého důvodu to nejde. To je ostatně klíčová vlastnost závislostí, že se jich nejde lehce zbavit. Namísto výčitek, sebeobviňování a kladení nerealistických cílů začněme tím, že si je uvědomíme, přiznáme a pokusíme se jim porozumět.

Pokud bychom přijali hypotézu, že nežádoucí nebo i destruktivní návyky mají kořeny v nenaplněné potřebě závislosti, co je tedy tou naší nenaplněnou potřebou? Pokud začneme nacházet odpovědi, možná nám to pomůže přijmout i části našeho já, které běžně vytěsňujeme. A jak praví stará známá pravda ze seberozvojových příruček, přijetí sama sebe (ve své celistvosti) je prvním krokem ke změně.

Lidé, kteří namísto náruživého pití alkoholu začnou náruživě sportovat anebo chodit do kostela, jsou někdy vystaveni skeptickým poznámkám typu „vytlouká klín klínem“ anebo „vyměnil jednu závislost za druhou“. Copak ale všichni neustále nevytloukáme klín klínem? Copak vlastně od narození neměníme jednu závislost za druhou? Mateřské mléko za přesnídávku, maminčin úsměv za pohádku o princeznách, dětské hřiště za firemní open space? Možná je načase, abychom se přestali snažit o vymýcení závislostí a namísto toho usilovali o to, abychom byli závislí aspoň o něco vědoměji, bezpečněji a udržitelněji.

Články k poslechu

Jak se stát psychoterapeutem

Co všechno musíte zvládnout, abyste mohli pracovat jako psychoterapeut?

17 min

Netrpělivost

Proč nás vlastně tak vytáčí, když něco není po našem nebo když musíme chvíli čekat?

12 min

Testování lásky

Srdce má svá vlastní křídla, která nespoutají žádná nařízení. Tak proč někdy skomírá?

20 min

Psychika zavřených dětí

Dejte se do kupy, děti teď potřebují vaši pomoc, říká psychoterapeut Peter Pöthe.

67 min

Duše v ulitě

V depresi se člověk stahuje ze světa, ze života a nakonec i sám od sebe.

13 min

Otevřít audio sekci

Pavel Nepustil

Psycholog, terapeut a sociální pracovník

nepustil.narativ.cz