Mozek odpočinek nevyžaduje. Je to jen naše pohodlnost. Říkají to alespoň výsledky nedávné studie ze Stanfordovy univerzity.

Všichni známe „potřebu odpočinku“ při usilovné, ale i při méně usilovné psychické práci. Studium na zkoušky se vyznačuje enormní spotřebou nejrůznějších laskomin, vysokou frekvencí krátkých, jakož i delších „šlofíků“ a relaxačních útěků k televizi.

Vzpomínám, že před zkouškou z patologické anatomie jsem si osmkrát denně čistil chrup. Všechny tyto ušlechtilé aktivity jsou ale prý jen splněním přání líného těla, loudavé mysli a nedostatečné vůle.

Problém je možné – s přivřením očí – přirovnat k tělesné únavě. Náš svalový systém má určitou kapacitu a když ji vyčerpáme, je zapotřebí odpočinek. Každý má svůj strop jinde, někdo ujde čtyřicet kilometrů, jiný jen deset a má dost.

Obdobná představa je rozšířena také o kapacitě psychické (mentální), při jejímž využívání se však uplatňuje i systém vůle. Plnění náročného úkolu vede po jisté době k pocitu únavy a selským rozumem zdůvodněné potřeby odpočinku.

Ale zatímco ve svalech se nahromadila kyselina mléčná a je třeba ji odstranit, v mozku o žádném takovémto produktu nevíme. A tak si v popsané situaci můžeme představit dva jedince: jednoho s běžnou volní výbavou a druhého s pověstnou buldočí vůlí hrdiny mého mládí, Emila Zátopka.

Mohlo by vás zajímat

Mozek na terapii

Zážitky z dobře vedené psychoterapie vedou ke změně spojení mezi neurony.

Přečíst článek

Ve standardní situaci si ten první půjde odpočinout, ale ten druhý pojede dál. Donutíme‑li oba splnit nějaký úkol, ten první v něm nadělá plno chyb, ten druhý skončí vítězně. Proč? Vždyť oba mají mozek „stejně unavený“.

První věří, že je na konci sil a nevědomky nahodí odpočinkový režim, zatímco druhý o žádném vyčerpání neuvažuje a předložený úkol vnímá jako výzvu, která ho nabíjí k lepšímu výkonu.

Stanfordský pokus tuto hypotézu prokázal hned dvěma cestami. V první fázi byli dobrovolníci rozděleni do dvou skupin podle své víry v „unavitelnost“ a naopak „sílu vůle“. Po náročném úkolu byli postaveni před další, v němž unavitelní významně častěji selhávali. Ve druhé fázi byly tyto charakteristiky pokusným osobám vnuceny jako skutečnost a výsledek byl stejný.

V běžném životě byla hypotéza ověřována u studentů ve zkouškovém období. Unavitelní spořádali o 24 % více nejrůznějších mlsků (junk food) a proflákali (vznešený výraz pro tuto „činnost“ je prokrastinace) o 35 % více času.

Praktická využitelnost poznatků je nesmírná: od dodržování nepříjemného léčebného režimu, přes úspěšné opuštění některých nežádoucích návyků, až po lepší zvládání životních strastí.

Tam, kde nám síly selhávají, je třeba zapomenout na odpočinek a místo toho si uvědomit, že setrvání u dané aktivity nás nabíjí a energizuje.

Zdroj: Job V, Dweck CS, Walton GM: Ego depletion – Is it all in your head? Implicit theories about willpower affect self‑regulation. Psychol Sci, 2010; DOI: 10.1177/09567610384745