Ve své terapeutické praxi se potkávám s tím, že se klienti s hrdostí svěřují, jak se jim daří neopakovat věci, které bolestně zažívali ve své původní rodině. Přesto však cítí, že něco není v pořádku. Dostávají se s vlastními dětmi do situací, které v nich vzbuzují vztek či jiné nepříjemné emoce, a z těchto situací odcházejí vyčerpaní a frustrovaní. Nerozumí proč. Vždyť přece dělají všechno úplně jinak než jejich rodiče.
Téma transgeneračního přenosu je pro mě fascinující tím, že se chová jako chameleon. Umí měnit barvy podle toho, jak to zrovna potřebuje. Schovává se za geny, výchovu, naše stereotypy, za vědomé i nevědomé rozhodování… Často je to sotva zachytitelná esence, lehký odstín ve vztahu s rodiči.
Nechci se zaměřovat na to, jak je možné, že kopírujeme chování svých rodičů, byť jsme si mohli přísahat, že to nikdy nebudeme dělat. Ani jak je možné, že cítíme chvění nevyřčeného rodinného tabu a naše podivné chování začne najednou dávat velký smysl, jakmile se o tajemství začne hovořit.
Ráda bych se věnovala tomu, jakou jinou podobu na sebe může transgenerační přenos vzít. Uvažuji o něm jako o procesu, ve kterém od rodičů přebíráme vzorce chování nebo si na základě výchovy vytváříme své. Výsledkem je pak chování, které vědomě či nevědomě vnášíme do další generace.
Polarity ve výchově
Přišla za mnou paní Veronika, protože se cítila dlouhodobě nespokojená ve své mateřské roli. Na otázku, jak tomu sama rozumí, odpověděla, že vůbec neví, protože měla šťastné dětství a výborné vztahy s oběma rodiči. Po bližším prozkoumávání jsme však zjistily, že si nevybavuje téměř žádné společné zážitky. Její dětství a dospívání proběhlo jakoby bez přítomnosti rodičů.
Matka plnila úlohu hospodyně, otec úlohu živitele rodiny. Matka byla stále unavená, trpěla mnohými (psycho)somatickými nemocemi a otec si žil svým životem. Ani jeden z rodičů tudíž nebyl schopen dát dceři potřebnou dávku „emoční výživy“. Aby byla schopná co nejzdravěji v takovém prostředí vyrůst, musela si Veronika najít svou strategii.
V gestalt terapii na tomto místě používáme pojem kreativní přizpůsobení. Sáhla po svých zdrojích a vytvořila si vlastní svět, v kterém jediném mohla být opravdu šťastná. Byl to svět knižních fantasy příběhů a utíkala do něj, jak jen to bylo možné. Jak dospívala, přísahala si, že bude v tomto ohledu lepší matkou. Uvědomovala si, jak moc by se chtěla emočně přiblížit svým rodičům, ale oni byli příliš nedostupní.
V gestalt terapii pracujeme s takzvanými polaritami. Představme si osu, na jejímž levém konci je chování rodičů, kterému se chtěla Veronika vyhnout. Jako příklad použijme výše zmíněnou emoční nepřítomnost. Na pravém konci osy je protipól, v tomto případě až dusivý zájem a s ním často spojená hyperprotektivita.
Vzhledem k tomu, že se Veronika celý život pohybovala na levém konci, cítila se hladová po emocích ze strany rodičů. Toužila zakusit jejich přijetí, objetí, pochopení, pohlazení, poplácání po zádech, projev důvěry, lásky a mnoho dalšího. Ve výchově se toto vše pak snažila dát svým dětem. Protože ale neměla zažitou zkušenost, jaké to je, čelila neustálé obavě, aby nedávala málo. Snadno pak došlo k tomu, že své chování přepálila do druhého extrému.
Co se stalo ve vztahu s jejími dětmi? Stáhly se, protože matky bylo zkrátka moc a nedalo se v tom dýchat. Veronika se cítila odmítaná a děti zavalené. Musely si vůči ní vytvořit bariéru, za kterou zůstávaly samy a cítily se matkou nepochopené. Tak nějak to Veronika zažívala se svou matkou, i když k tomu vedly opačné důvody.
Podobný mechanismus můžeme spatřit v příběhu Ivy. Jako dítě byla držená zkrátka. Její život měl řád a směr udávaný matkou. Skládal se víceméně z povinností a zákazů. Nebyl v něm prostor pro vlastní zájmy a už vůbec ne pro „lelkování“. Nebyl v něm ani prostor pro úplnou separaci, neboť matka potřebovala mít nad vším, co Iva dělá, kontrolu.
Iva svým dětem chtěla dopřát větší volnost. Dávala jim však tolik svobody, že její výchova neměla téměř žádné hranice. Přesto (nebo spíše právě proto) zažívala úzkost a frustraci. Pocit selhání se dostavil v období, kdy se dozvěděla, že její syn je závislý na pervitinu a dcera si v patnácti letech našla staršího přítele, ke kterému se chystala nastěhovat. Obě děti si našly své „jistoty“, které jim bezhraniční výchova nemohla dát.
Neviditelná pupeční šňůra
Jak tomu rozumět? Veronika i Iva zůstaly zachycené v minulosti. Konstelace v rodině jim nedovolily dospět, separovat se a jít svou vlastní cestou. Cesta opačným směrem totiž není jejich vlastní. Je vybraná ze strachu, aby neopakovaly to, co u svých rodičů odmítaly. Paradoxně tak jednaly pod vlivem rodičů. Proto taková cesta nepřináší uspokojení ani neprospívá vztahu s dítětem. Jak z toho ven?
Účinnou pomocí je uvědomění, proč děláme něco, co nám nevyhovuje.
- Jakou to má funkci?
- Co se tím snažíme dokázat nebo skrýt?
Nejdůležitější však je zrekapitulovat si vlastní proces separace od rodičů.
- Jak proběhl? Mohl vůbec proběhnout?
- Chtěli bychom se vzdálit, ale nejde to, protože pupeční šňůra nám v tom vždycky zabrání?
- Skutečně ji stále potřebujeme?
Jakmile pochopíme, že již nepotřebujeme jednat podle rodičů, jakmile si dovolíme převzít odpovědnost za vlastní život, s čímž souvisí pustit odpovědnost za život lidí kolem, naše obavy z chyb se začnou rozplývat. Začneme věřit v sebe a všímat si toho, co se nám daří. Přijmeme, že tak, jak jsme, jsme v pořádku. K odpovědím obvykle vede dlouhá cesta, avšak už v jejím průběhu se dějí změny v nás, a tudíž i ve vztazích, na kterých nám záleží.
Veronika si již po pár sezeních začala uvědomovat, jak moc ji stoprocentní přítomnost ve vztahu s dětmi vyčerpává. Postupně si začala dovolovat nebýt tolik k dispozici a nemít kvůli tomu výčitky, respektive strach, že bude jako její rodiče. Hledaly jsme spolu správnou míru péče a zájmu o děti tak, aby to pro ni bylo v pořádku a mohla se ve své mateřské roli cítit dobře. To vše právě přes výše uvedené otázky.
Paní Iva je zatím na cestě. Není důležité vědět, kdy dojde k cíli. Důležité je, že se na cestu vydala a že už po několika týdnech je schopná reflektovat své chování a uvědomit si za něj svou odpovědnost. To jí dovoluje mluvit se svými dětmi, což – jak sama říká – „je k sobě přibližuje“.
