10. 10. 2024
Je až překvapivě běžné, jak často novopečené mámy popisují zmatení, rozpačitost, rozčarování a pocity odpojení od svého miminka poté, co přijela rodinná návštěva, dítě šlo z náruče do náruče a nedejbože měl někdo problém ho mámě vrátit. Nebo třeba bez explicitního požádání pomáhal s péčí o ně příliš horlivě a příliš brzy. Když se narodí miminko, spolu s ním se rodí také máma a táta. V ten moment po nich jejich život a osud žádá: „Ujměte se zodpovědnosti.“ Pak jsou tady další dospěláci v okolí rodičů, typicky babičky a dědečkové. Po nich život a osud žádá pravý opak: „Pusťte otěže. Tohle není na vás. Nechte svoje dospělé děti vzít si své nové kompetence a zabydlet se v nich.“
Věc se má totiž tak – rodiče se nestanou kompetentními v den porodu. A mnohdy se dokonce do dítěte ani v okamžiku porodu nezamilují. Je naprosto běžné, že zpočátku máma k miminku cítí ledacos včetně rozporuplných pocitů, že se první měsíc bojíme miminko překulit, občas ho chytíme „jak pes ježka“, nerozeznáme jednotlivé druhy pláče.
Pokračovat ve čtení
Odemknout článek e-mailem
zdarma pouze tento článek.
Skvělé, článek je odemčen.
Odkaz jsme vám poslali na e-mail.
Odemknout celý web
od 104 Kč měsíčně
Přihlásit se
už mám předplatné