15. 6. 2026
Když mi ženy vyprávějí o znásilnění a své následné cestě ke spokojenějšímu životu, pokaždé se pozastavuji nad tím, kolik energie, síly, naděje, pokusů, snah a malých výher dokázaly vybojovat, povětšinou samy. Podle organizace Persefona, která pomáhá obětem domácího násilí a sexuálního zneužívání, jsou obětí sexuálního obtěžování nebo násilí v dětství dva z pěti dospělých. Jinými slovy: asi každé čtvrté děvče a každý osmý chlapec se během svého dětství stali obětí sexuálního ataku. Přičemž pachateli násilí byli ve většině případů rodiče, známé osoby jako trenéři, vychovatelé, vedoucí kroužků, anebo vrstevníci. Jen zlomek tvoří opravdu cizí lidé. A jen zlomku obětí se dostane v průběhu života pomoci.
Když mi bylo sedm let, byla jsem zneužita dědečkem mojí kamarádky, napsala nám do redakce čtenářka Katka. V jednatřiceti letech mě znásilnil kamarád a o pár let později, když jsem se svěřila jinému kamarádovi, tak ten pár dní na to taky. Tedy... v posledním případě jsem nebyla schopná se pohnout, jen opakovat „ne“, takže dle tehdejšího zákona to znásilnění nebylo, i když pocitově a dle dnešního ano. Oběma jsem důvěřovala, znala jsem je spoustu let. Byli vždy ke mně hodní a měli mě rádi. V obou případech se to stalo u mě doma.