12. 6. 2026
V ambulanci se nám neustále kupí požadavky na psychoterapii dětí, zejména dospívajících. A průzkumy ukazují totéž: psychický stav mladých se zhoršuje. Přibývá depresí, úzkostí, sebepoškozování… K nám dospívající obvykle přicházejí s rodiči, kteří jsou velmi angažovaní. Při rozhovoru s nimi je zjevné, že pro blaho dítěte dělají hodně, možná až příliš. Často působí velmi vyčerpaně. Jakmile rodiče opustí terapeutovnu, pouštíme se do práce. Obvykle mladý klient čeká, co řeknu, co udělám. A mlčí. Jako by veškerá iniciativa odešla spolu s rodiči a v místnosti zbyla jen odevzdanost, nervozita a nedostupnost.
Možná si řeknete – vždyť to je klasika. Takto to vypadá ve většině rodin s puberťákem, snad nečekám, že mi tam začne něco sám od sebe vykládat? Nečekám. Spíš si kladu otázku, o čem to v tu chvíli mezi námi je. Za zjevnou pasivitou totiž podle mojí zkušenosti nebývá nezájem a rebelství, jak v tomto věku vývojově očekáváme a považujeme za zdravé.