Vidím kolem sebe spoustu lidí, kteří přenášejí své strachy na děti, aniž by si to uvědomovali. Patřím k nim. V pubertě jsem trpěla pocitem, že mám pár kilo navíc, ubližovaly mi i různé poznámky od nejbližších. Teď jsem dospělá a všímám si, jak se „až moc“ snažím ochránit vlastní dceru před něčím podobným. Teprve nedávno mi došlo, že jí tím spíš škodím. Také na sobě občas pozorujete určitou úzkostlivost a bojíte se, aby to či ono neovlivnilo špatně vaše dítě?
Moje čtyřletá dcera má ráda sladké. Je schopná být jen a pouze na sladkém – jako hodně dětí. Osobně mám ráda zdravé stravování a vždycky mě poněkud znervózňovalo, jak je cukr všudypřítomný.
Je zkrátka zvykem, že se dětem tyto pochutiny dávají – bez lízátka vraženého do ruky neopustíme ani kadeřnictví. Dále je tradicí sladké „za odměnu“, což je další extrém. Děti si už v útlém věku pěstují návyk, že po každé sebemenší námaze následují bonbony. Babičky mají pocit, že když dítě upadne, hned musí dostat „bolestné“.
Řeknu vám, že jsem si na to ještě nezvykla. A vlastně se přiznám k tomu, že jsem donedávna trpěla a možná ještě trochu trpím strachem, že se to může vymknout kontrole. Jsem spíš přísnější, bonbony domů nekupuju – zdrojů, od kterých sladkosti plynou, je stále dost, tak proč to ještě zavádět doma.
A to je možná ten problém. Snažila jsem se ji od nezdravého a sladkého držet co nejdál – a tím víc to ona pochopitelně chtěla. Musela jsem najít způsob, jak se sama zklidnit a nenechat svůj strach působit na dítě.
Nepřenášejme své strachy na děti
Na dětech si podobné věci uvědomíme opravdu dobře, protože tam naše strachy většinou vyplavou na povrch, ale už nevnímáme, že jim svým nastavením spíše škodíme. Jako by děti vycítily naši nervozitu. Dlouho jsem se nad tím zamýšlela a až rozhovor s kamarádkou, která je (díky tomu, že si sama v dětství prošla náročnějším obdobím) dnes už slušný odborník přes jídlo, mě přivedl na několik důležitých myšlenek.
Je potřeba umět na problém správně upozornit, ale také je důležité u toho zůstat v klidu a nesnažit se za každou cenu odstraňovat veškeré překážky v cestě. Nemluvě o tom, že s výroky typu „takhle se do těch plavek v létě nenarveš“ si mozek dítěte skutečně poradit neumí a na jeho sebevědomí mohou mít katastrofální dopad.
Zjistila jsem, že daleko účinnější je naučit dceru s tím pracovat sama. Vysvětlila jsem jí, jak jednotlivé potraviny v našem těle působí, aby věděla, co se s tělem děje, když jí zeleninu, maso nebo když jí sladké. Pořád to mám v rukou já, ale je pro mě důležité, že začíná vnímat zodpovědnost za své zdraví.
Úzkostlivé jednání má neblahý dopad na náš mozek, to už také víme – zamlžuje nám myšlení a nejsme pak schopni normálně reagovat. Klíčové podle mě je umět s dětmi o všem mluvit, vysvětlovat, aby znaly smysl našeho konání, určité souvislosti a také se přiznat k tomu, že se třeba sami něčeho bojíme, a proto jsme opatrní. Děti také vidí, jak to máme doma, takže je důležité, abych šla příkladem a nebyla za pokrytce.
V momentě, kdy jsem se přestala bát a začala jí více důvěřovat, vypozorovala jsem docela zajímavé výsledky – například měla na stole čokoládu, kterou si dala, ale snědla jen pár kousků, nebo mi přišla vrátit bonbony, které už nechtěla, protože jí to stačilo. V sobě jsem si ale musela srovnat, že
- můj problém nemusí být nutně i její problém
- svému dítěti věřím a učím je spíše zodpovědnosti, než abych ho od něčeho extrémně odrazovala
- úkolem číslo jedna pro rodiče je zůstat klidný bez ohledu na to, co se děje
Pokud totiž chceme u dětí docílit určitého chování, nebude se nám to moc dařit, když budeme v emocích upozorňovat na něco, co je špatně. Lepší je zůstat v klidu. Když jsme naštvaní nebo frustrovaní, obvykle říkáme věci, kterých později litujeme. Děti všechno nasávají jako houby a slova jsou mocná zbraň, která může změnit jejich vnímání – ať už se to týká vztahu k jídlu, k lidem nebo k sobě samým.
Tím, že se budeme umět ovládat, můžeme dětem pomoci nastavit zdravý vztah k čemukoli. Ale je důležité začít u sebe, což je pro mnoho z nás to nejtěžší, hlavně si to přiznat. Opravdu věřím tomu, že děti jsou naše skvělé zrcadlo a díky nim se můžeme naučit sami se sebou dobře pracovat, abychom mohli žít zase o něco více vyrovnaně. Co je při tom dobré mít na mysli?
V dětství se utváří většina návyků
Náš vztah ke stravování a vlastnímu tělu má po celý život významný dopad na naše zdraví a celkově vztah k sobě samým. Pokud vám rodiče tyto návyky nepomohli správně nastavit, je možné, že dnes řešíte, jak správně jíst nebo jak se cítit ve svém těle dobře.
To, jak vaše dítě bude vnímat jídlo, ovlivní v jeho životě hodně. A vy máte možnost svým dětem pomoci jídlo vnímat jako něco, co má prospívat jejich tělu, nebo také jako určitý rituál, kdy se sejde rodina pohromadě u stolu a můžou si společně popovídat.
Děti se učí tím, co vidí
Znám poměrně dost maminek, které k sobě dokážou utrousit značné množství poznámek, především když stojí před zrcadlem a ukazují nespokojenost se svým zevnějškem. I když máte pár kilo navíc, můžete dětem ukázat, že váš vztah k sobě samé je pěkný a není vám jedno, co se s vaším tělem děje.
To, jak já sama vnímám své tělo, ovlivní i vidění a sebehodnocení mé dcery. Děti velmi dobře vnímají, jestli se ve svém těle cítíte dobře a jaký máte vztah k jídlu. Budou vás s největší pravděpodobností kopírovat. Od koho jiného se mají učit než od vás?
- Co chcete, aby si do života ohledně péče o své tělo a zdraví vzali?
- A děláte to taky? Učíte‑li dítě jíst zeleninu a sami raději sáhnete po klobáse, nemůžete očekávat, že vás poslechne.
Sladké za odměnu? Dítě není pes!
Kdy dětem dopřát sladké? Sladké by nemělo být vnímáno jako odměna, ale jako výjimečný okamžik, kdy se potěšíme něčím dobrým. Sladké nebo jiné pochutiny by měly být na chuť a pro momentální radost z toho, že si chceme dopřát hezkou chvilku u něčeho dobrého. Prostě z pocitu, že si to spolu chcete užít. Ne za něco.
Děti si jinak pěstují návyk, že kdykoli přijde trocha námahy, měly by se odměnit něčím sladkým. Dost možná jednou budou bojovat s neustálou chutí na sladké, jakmile nastoupí do pracovního procesu.
Dojídání je přežitek
Dojídat jídlo a trápit u toho děti se mi značně příčí. Je to jakýsi přežitek z dob minulých, ale bohužel se v některých rodinách ještě objevuje. Děti sedí nad rozjedeným jídlem, do očí se jim derou slzy, nemůžou nebo nechtějí už jíst, ale jsou k tomu z nějakého důvodu nuceny.
S dcerou mám dohodu, aby poslouchala svoje bříško, a když už řekne, že má dost, prostě přestane jíst. Může si to dojíst později, když bude mít chuť. Když jde spát a večeři nedojí, ví naprosto přesně, že už žádné další jídlo nebude. Je to na ní. Děti mají jiné chutě a trávení než my dospělí. (Jiná situace samozřejmě nastává, když dítě má svá lékařská doporučení.)
Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat
Děti jsou od přirozenosti zvídavé, a pokud víte, jak na to, můžete snadno upoutat jejich pozornost. Že brokolice je zdravá, a proto by se měla jíst, je sice informace pravdivá, ale pro dítě naprosto nezajímavá. Říct dceři, že když bude jíst ovoce a zeleninu, bude mít krásné vlasy jako ta princezna, kterou viděla v pohádce, to je jiná motivace.
O vitamínech mluvíme jako o rytířích, kteří bojují proti nemocem. Kdykoli něco jíme, hned ví, že to není jen jídlo, ale že nám to pomáhá v mnoha ohledech. Zná důležité souvislosti. Děti je potřeba učit odmalička, ale formou, které rozumí.
Učte je milovat své tělo a mít k němu úctu
Je důležité mluvit o tom, co dělá našemu tělu dobře a jak se o ně dobře starat. Co se stane, když budou jíst zdravé a hodnotné potraviny, a co nastává, když své tělo nebudou respektovat nebo mu dokonce škodit.
Tělo je posvátné, dokonalé a krásné a měli bychom si ho vážit za to všechno, co pro nás dělá a co všechno pro nás musí udělat, aby nás udrželo naživu. A proto s dětmi děkujeme nožičkám, že nás celý den hezky nosí, nebo očím, že díky nim vidíme všechno krásné okolo nás.
Úžasnými pomocníky jsou také interaktivní učebnice a knihy:
Kouzelné čtení – Lidské tělo (Albi)
Malý průzkumník – Moje úžasné tělo (Svojtka)
Pro větší děti aplikace The Human Body (Tinybop)
