Soucit je vnímán jako jedna z nejdůležitějších lidských ctností v mnoha kulturách a hodnotových systémech. Je důležitou složkou zdravých vztahů s druhými. Neměli bychom si jej ale plést s lítostí nebo snahou „být dobrý“.

Pojem soucitu může potenciálně zahrnovat pocity, myšlenky, emoce. Jednoduše ho lze definovat jako motivaci ke zmírnění utrpení jiného. Podle dalajlamy je soucit nezbytností, ne luxusem. Bez soucitu lidstvo zahyne.

Buddhisté vyprávějí příběh, který porovnává oběd v nebi a oběd v pekle. Obě místa vypadají stejně – jsou tam velké jídelní stoly plné chutného jídla. Je v tom ale háček: vidličky jsou v nebi i v pekle příliš dlouhé a je nemožné, aby se hosté dokázali najíst sami. Ti, kteří přebývají v pekle, žijí o hladu a ve věčné frustraci. Ti, kteří přebývají v nebi, používají dlouhé vidličky, aby se nakrmili navzájem.

Význam příběhu je jednoduchý – při stejných podmínkách můžeme zcela odlišně zažívat realitu pouze na základě odlišných postojů a chování.

Soucit nás mění

Fráze cítím s tebou získala zcela nový význam, když vědci zjistili, jakým způsobem náš mozek reaguje na utrpení někoho jiného. Tania Singerová, která se věnuje sociálním neurovědám, ve svém výzkumu ověřila, že pokud se vciťujeme do někoho, kdo trpí bolestí, jsou v našem mozku také aktivována afektivní, nikoli však receptivní centra bolesti. Náš mozek tedy zrcadlí emocionální reakci na bolest trpícího.

I když největší hodnota soucitu je v jeho sociálním významu, přináší také mnoho osobních benefitů. Na základě výzkumu neurověd víme, že soucit má některé velmi výjimečné kvality.

• Člověk, který kultivuje soucit, pokud je přítomen utrpení, prociťuje toto utrpení o mnoho víc než velká část jiných lidí. Nicméně je mnohem odolnější proti stresu a zpět do normálu se vrátí o dost dřív.
• Soucit také skvěle podporuje tzv. neurální integraci. Zaktivizuje všechny části v mozku.
• V neposlední řadě soucit také podporuje naši tělesnou imunitu. Projevy soucitu také přinášejí pozitivní emoce a pocit štěstí.

Přes všechny sociální i individuální benefity soucitu mohou někteří lidé reagovat na utrpení druhých s lhostejností, averzí nebo dokonce škodolibostí. A nemusí jít pouze o psychopatické osobnosti, které soucitu nejsou fyzicky schopny. Soucit má své nepřátele a nejsilnější nepřítel soucitu je náš strach.

Podle Roberta Wrighta, autora bestselleru Morální zvíře, je soucit v rámci evoluce konkurenční výhodou a máme ho pevně zakódovaný v našich genech. Stalo se to díky principu zvanému příbuzenský výběr. Základní myšlenkou příbuzenského výběru je, že pokud živočich soucítí s blízkým příbuzným a svůj soucit vede k pomoci tomuto příbuznému, ve skutečnosti tento soucit pomáhá genům, které soucit vyvolávají.

Z pohledu biologa je tedy soucit vlastně způsob, kterým geny pomáhají sami sobě. Biologové to nazývají reciproční altruismus. Jak funguje? Soucit vás vede k tomu pomáhat lidem, kteří vám to oplatí. Z pohledu biologa je tento reciproční altruistický druh soucitu vlastně taky sobecký.

Kdo může získat?

Většina z nás se cítí velmi špatně, pokud se něco stane blízkému příteli nebo členu rodiny. Ale když si přečteme v novinách, že se něco hrozného stalo někomu, o kom jsme v životě neslyšeli, nic moc to s námi nedělá.

Je dobře, že soucit díky tomuto evolučnímu mechanismu sahá dál než k příbuzenstvu. Špatné je, že nám to samo o sobě nestačí k všeobjímajícímu soucítění. Stále ještě platí citát Josefa Stalina, že smrt jednoho člověka je tragédie, smrt milionu jen pouhá statistika. Je obtížné mít soucit s bezejmennou masou, pokud si nedokážete vybavit konkrétní tváře a jejich příběhy a vytvořit si k nim vztah.

Z biologického pohledu se lze na soucit dívat také v rámci teorie her. Máme hry s nulovým součtem, kdy vždy je jeden vítěz a jeden poražený, a hry s nenulovým součtem, ve kterých mohou získat všichni zúčastnění.

• Lidé se chovají jako spojenci a dokážou projevit soucit právě v situacích s nenulovým součtem.
• A tendenci hledat nepřítele máme v situacích s nulovým součtem.

Současné bouřlivé diskuse o migrantech mohou být způsobeny tím, zda situaci vnímáme jako hru s nulovým součtem, kdy imigranti získají něco na náš úkor, nebo hru s nenulovým součtem, kdy obě strany mohou něco získat.

Přestože schopnost soucitu a altruistického chování je považováno za to nejlepší v nás, přináší s sebou také různá úskalí. Lítost nebo profesní vřelost jsou snadno mylně považovány za opravdový soucit. Když se považujeme za zachránce, znamená to, že na ostatní pohlížíme jako na bezmocné. Místo abychom vnímali bolest toho druhého, stavíme do popředí své pocity a svou důležitost.

Pokud vás někdy někdo litoval, víte, jak bolestné to může být. Namísto vřelosti a podpory cítíme od litující strany odstup a nadřazenost. Budhistická učitelka Pema Chödron říká, že jedním z největších nepřátel opravdového soucitu je soucit hlupáků. Tedy když se vyhýbáme konfliktu a chráníme svůj dobrý obraz tím, že jsme laskaví, místo abychom řekli rozhodné „ne“.

Soucítění není jen snaha být dobrý. Když se ocitneme v nějakém agresivním vztahu, musíme nastavit jasné hranice. Nejlaskavější věc, kterou můžeme pro takové lidi udělat, je vědět, kdy říci „dost.“

Zdroje a literatura:
Pema Chödron: The Places That Scare You: A Guide to Fearlessness in Difficult Times, 2002
Tania Singer et al.: Empathy for Pain Involves the Affective but not Sensory Components of Pain, 2004
Yoni K. Ashar, Tor D. Wager et al.: Towards a neuroscience of compassion: A brain systems‑based model and research agenda, 2015
Robert Wright: The evolution of compassion, TED talks, 2005