Učitelka, jejíž kolegyně byla nedávno usmrcena žákem na střední škole na Slovensku, řekla k této tragédii, že ji neustále udivuje, jak moc učíme děti o světě, ale tak málo o nich samotných. U tohoto výroku jsem si povzdechla a řekla si: Svatá pravda. A smutná.

Stand‑up komik Jiří Charvát v mém oblíbeném vystoupení dotahuje právě tuto myšlenku do groteskních rozměrů. Prvního září prvňáček s aktovkou vbíhá nadšeně do třídy. Říká dobrý den, konečně jsem se naučil chodit, lačním po vědomostech a jsem tady! Potřeboval bych se naučit emoční inteligenci, finanční gramotnosti, kritickému myšlení, jak správně pečovat o tělo a duši, jak si najít tu správnou partnerku, čím si ji získat a udržet, jak fungovat ve vztazích, zjistit svoje silné stránky, na těch pracovat a následně podle nich předestřít kariérní možnosti.

Komik chvíli zaraženě a bezradně stojí na jevišti v roli učitele, na kterého žáček právě promluvil. Tak teď jste nás trošku zaskočil. Protože… my jsme si pro vás připravili rozpoznávání nerostů, nakloněnou plošinu, rukopisy Královédvorský a Zelenohorský a taxonomii hlavonožců. Kéž by to bylo dál od pravdy, smích by nebyl po tomto vtipu tak nahořklý.

Nechci dnes ale rozvíjet téma kritiky vzdělávání. Ráda bych se spíše podívala na naši odpojenost od našich skutečných potřeb a zamyslela se nad vznikem různých forem násilí, které se mohou vystupňovat až do rozměrů tragédií, jichž v poslední době přibývá. Sama si pamatuji, jak nám učitelka v rámci etické výchovy s plnou vážností oznámila, že děti rozvedených rodičů se stejně skoro vždycky taky rozvedou a nebudou umět vytvářet plnohodnotné vztahy.

Jakou sílu má podobné prohlášení bez dalšího kontextu, když si ho pamatuji víc než 25 let! A jakou sílu by mohla mít diskuze nad podobnými statistikami, proč se to děje, nad tím, kdo ve třídě má jaké zkušenosti a jak se teda ty vztahy dělají a jak ne.

Moc dobře si také pamatuji, kolik dnů mého života jsem strávila memorováním zbytečných dat a zbytečných informací bez ohledu na mé přirozené směřování, jak jsem se natrápila s matematikou a fyzikou a kolik mě stály času. Zbytečně, zlepšení se nekonalo. Také znepokojeně sleduji, co se děje kolem nás a jak přibývají případy šikany, násilí a brutality. Oba tyto jevy jsou propojené. Ráda bych se podělila o jeden nevšední pohled na problematiku.

Nejen agresoři a oběti

Zkušená mexická lektorka Rocío Chaveste Gutiérrez nabízí po celém světě jiný přístup k tématu násilí a šikany. Skoro každá škola se s nimi potýká. Snaží se hledat řešení, ale ta se hýbou v mezích pojmů agresor a oběť. Ona tyto dvě kategorie spojuje do jedné a věnuje hodně pozornosti třetí části, té nejdůležitější, která může skutečně něco změnit: mlčící většina.

Ta má většinou strach, aby se z jejích členů nestali kandidáti na nové oběti, a také neví, že má moc vše změnit k lepšímu. Odstraníme‑li oběť, najde se další. Přestěhujeme‑li agresora, objeví se nový. Školy marně platí za programy proti šikaně. Ty nemají reálný dopad, protože se jen málokdy pokusí změnit tento sociální fenomén působením na celou skupinu, na její kulturu a klima ve škole.

Pracují s nimi jako s individuálním extrémem, vytváří se typologie a profily obětí, pracuje se samostatně s „násilníky“, zkoumá se jejich rodinná struktura. Tyto formy řešení vycházejí z obviňování oběti: samozřejmě nemáte správnou barvu pleti, tvar brýlí, neoblékáte se správně, nežijete ve správné části města. Pokusy o takto individualizované řešení odráží naše dnešní zaměření na individualitu obecně.

Prostředí školy se možná jeví jako specifická oblast, já jsem ale přesvědčená, že se nejedná o oddělený problém. Dá se použít jako zrcadlo fungování celé naší společnosti. Jednotlivec se stává jejím členem, a pokud nejsou naplněné jeho základní potřeby jako možnost někam patřit, být ve skupině vrstevníků rozpoznán a mít možnost rozvíjet své silné stránky, potom máme problém všichni.

Gutierréz říká, že v rozmezí 8 až 20 let je naší prioritou pro přežití právě získání místa ve skupině a snížení své vlastní odlišnosti na minimum. Když se nám to nedaří a příliš se odlišujeme, zkusíme najít někoho, kdo by tuto roli splnil lépe, byl ještě víc jiný. Zbytku skupiny tím dáme možnost být koherentní a spojitá, tedy neohrožená, protože (nezávisle na sociální úrovni) všechny skupiny se organizují na principu my a oni. Podle jejích výzkumů v každé škole nalezneme:

• 15 % žáků, kteří určují trendy. Ti jsou neustále sledovaní ostatními a mají to jako hlavní „náplň práce“.
• 45 % dětí, které jsou přijaté, jsou „normální“, tvoří masu.
• 20 % dětí je nejednoznačných: mají jednoho nebo dva přátele, když jsou spolu, jsou v bezpečí, často tvoří malé skupinky se specifickým zájmem, ale vědí, že nemají zůstat samy.
• 20 % dětí je v nebezpečí. Do této skupiny překvapivě řadí oběti šikany i agresory. Jsou totiž v ohrožení samotným nerovnoměrným rozložením sil a nastavením vztahů ve skupině.

Základním motivem mladého člověka, který přikročí ke strategii použít násilí, je potřeba stát se součástí skupiny. Protože nemá potřebné sociální dovednosti, musí použít agresi. Oběť samotná ve skutečnosti není důležitá. Prostřednictvím násilí vůči někomu ve skupině, kdo je zjevně odlišný, se do skupiny zařadí, protože ta se ho bojí – žádný člen mlčící skupiny nechce být na místě oběti.

Zkrátka: skupina je stabilní, když je horká židle obsazená. Zbytek mlčí a případnému násilí přihlíží. Takto se šikana udržuje sama. Formy násilí mohou být různé. To fyzické je jednodušší kontrolovat a zastavit než násilí verbální (koho nepozvou na oslavu, koho urážejí, jaké používají přezdívky), koneckonců proto tak bují v online světě.

Kultura lhostejnosti je kulturou násilí

Během výzkumu prováděného v Kanadě a Chile dali dětem dvojnásobný čas na přestávku a nechali je bez dohledu. Co ze situace vyplynulo: Jedno nebo dvě děti začaly agresi. Dvě nebo tři je podpořily anebo napodobily. Zhruba pětina dětí je zkusila zastavit, ale jen jednou nebo dvakrát (z toho mrazí).

Mohlo by vás zajímat

Na tohle já nejsem

V čem doopravdy spočívá rozdíl mezi tím, co mi nejde, a na co mám nadání?

Přečíst článek

Necelých 60 % nedělá nic (z toho mrazí ještě víc). Řekli jim totiž, že to není jejich problém. V Latinské Americe je pořekadlo: Když jsi tišší, jsi hezčí. Tato skupina nevěří, že by mohla udělat cokoliv, co by vedlo ke změně. Ale je to právě jejich lhostejnost, co tvoří prostor pro agresi. Ticho skupiny potvrzuje agresorovi sounáležitost, a posiluje tak jeho chování.

Síla možnosti změny ale leží právě tady. Zmizí‑li falešný pocit náležení ke skupině, tedy pokud se skupina vyjádří, že do ní násilník nepatří, nebude víc dávat smysl používat agresi. Tak se může začít proměna kultury násilí na kulturu, kde se o sebe zajímáme. Pokud to neuděláme, člověk, který používá tuto formu snahy o zařazení, dostává zprávu, že je v pořádku chovat se takto ve společnosti, ve světě.

Učitelé a celá komunita by se tedy měli snažit zformovat prostředí, kde platí pravidlo: Jsem OK, jen když jsme všichni OK. Jak to udělat? Rocío Gutiérrez a nejen ona upozorňuje na fakt, že učitelé velmi rádi a dlouze mluví, ale poslouchat obvykle příliš neumí. Často také neumí zkrátka být. Být lidmi a s lidmi. Obávají se, že kdyby děti poslouchali, že by pak museli dělat, co děti chtějí. Ale to je omyl. Podstatou je uvidět se jako lidi navzájem.

Jsou různé způsoby, jak tomu pomoci. V mém oblíbeném videu (ze kterého mě pokaždé také mrazí, ale příjemně) učitelka vítá děti způsobem, který si každé jedno z nich vybralo: pozdraví ho jménem a dítko si řekne, jestli si chce plácnout, zamávat, obejmout, udělat krátký taneček na uvítanou. Dostává zprávu: jsem tady vítán, jsem rozpoznán, záleží na mně.

Ranní kruhy jsou dalším možným způsobem, jak podpořit vztahy ve skupině a pracovat na prevenci (nejen) násilí. Patnáct minut každý den může být tím, co mění všechno. Všimnout si, kdo chybí, a sdílet dobré zprávy. Starší děti si umí vést ranní okénka samy.

Místo memorování pozitivno a silné stránky

Zní to možná jako snadný úkol, ale vzhledem k tomu, na co jsme zvyklí, to bývá náročné. Změna zaměření pozornosti na to, co funguje a mohlo by, mění pravidla hry. Vycházejíc z pozitivní psychologie, Gutierréz upozorňuje, že problémy umí svítit samy o sobě. Náročnější je posvítit si na to, co funguje.

Nejsme zvyklí investovat energii a čas do posílení silných stránek všech přítomných. Přitom je to základní nástroj, jak potom vzniklé řešit problémy. Pokud pozveme všechny členy komunity, aby projevili svoje silné stránky, tvořivost a zdroje, vytvoříme možnosti tam, kde předtím nebyly (vidět).

Obvykle panuje beznaděj, pocit bezvýchodnosti: děti se nechtějí učit, vztahy nefungují, učitelé viní rodiče a naopak. Inteligentní komunita se poučí ze svých chyb a je schopná zdroje a talenty svých lidí využít. To se děje, když je každý člen rozpoznán, ví, že na něm záleží, a má prostor pro rozvoj.

Je velká pravděpodobnost, že prostředí v takovém společenství bude pozitivní a násilí tady nebude mít místo. V prostředí školy se začíná s učiteli a ti se potom stávají ambasadory tohoto přístupu.

Skutečné spojení

Loek Schoenmakers rovněž vychází ze základů dialogické praxe a je zkušeným lektorem, který nabízí pomoc ve školách a kolektivech po celém světě. Při práci s druhými lidmi většinou nejsme bdělí, říká. Nemůže dojít ke skutečnému spojení, proto nelze druhé rozpoznat a ocenit. Chybou ale je, že si myslíme, že bdělí jsme. Máme přece otevřené oči a máme uši a ústa, která často mluví příliš mnoho. Ale nejsme skutečně vzhůru, nejsme opravdoví.

Pomoci nám k tomu může například změnit způsob ptaní. Je zásadní, zda se ptáme Co by ses potřeboval naučit nebo vyřešit? než když se ptáme Co máš za problém? Budeme‑li se ptát na problém, povíte mi hodně právě o něm. Což nemusí být nutně špatně, přesto sociálně‑konstruktivistický přístup, z nějž Schoenmakers vychází, říká, že slova tvoří světy.

Otázkami o problému se dostanu hlouběji a hlouběji do světa problému – kdo je na vině, kdo udělal něco špatně, kdo komu ublížil… Moje další otázky budou dál podporovat jazyk problému. Když jsem ale bdělejší, můžu si vybrat: chci mluvit o problému, nebo o přáních, nadějích a řešeních? Obojí je v pořádku, ale musíme si být vědomi, jakou perspektivu volíme.

Ptejme se tady častěji: Co potřebuješ, co by zlepšilo tvůj budoucí život, co jsi měl za nejlepší zkušenost, jak vidíš, že jiní lidé tuto otázku řešili, co už teď víš, co očekáváš ode mě? Odpověď bude v jazyce přání a naděje a prostředí se pomaloučku začne pozměňovat.

Odborníci se však většinou naučili být odborníky, učitelé učiteli. Během přípravy dostávají zprávu: vždy zůstaň na této pozici! Ale když se vžiju do pozice dítěte, rodiče, člena rodiny nebo přítele, nabídne se mi nová a předtím nepoznaná škála možností. Bohužel nás učili, abychom zůstali odborníky, zapomínáme být bdělí a lidští, víc mluvíme a málo posloucháme, nejsme skutečně otevření.

Moje místo ve světě

Když jsem kdykoli požádala studenty, aby se chválili za něco, co jim jde, v čem vynikají, vždy to vyvolalo vlnu nevole. Když jsem je požádala, aby sdíleli, co jim nejde, to byla hračka. Jsme naprogramovaní k jakési falešné skromnosti a kritičnosti a neumíme přepnout k tomu nejjednoduššímu: dětské radosti z toho, co nám jde.

Někde cestou ve „vzdělávání“ ztratíme záměr cesty: že jsme se chtěli radostně seznámit se světem, zjistit, jak jsme v něm propojeni s druhými, naučit se s nimi být, učit se z chyb a nalézat, kde je naše místo. To vše díky naší jedinečné kombinaci zdrojů a talentů. A třeba tomu světu pak být i nějak užiteční. Vtipný komik se svým smutným vtipem ze začátku tohoto textu to opravdu vystihl.

Práce lektorů, o niž jsem se zde podělila, je pro mě inspirativní. A také utěšující, že snad nejen ve školách, ale postupně i v dalších společenstvích by mohlo vznikat víc prostoru pro kulturu zájmu. Ta může být prevencí proti tichému tolerování násilí a dalších nešťastných pokusů nešťastných lidí o zařazení se do společnosti. Přeji nám víc dobrých ranních zpráv, méně taxonomií a více bdělých a otevřených učitelů.