Foto: Thinkstock.com

Nemohu milovat…

…když mě stále bolí rány z dětství. Přečtěte si příběh o chladu, samotě a odmítání.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová
Psychiatr, psychoterapeut

11. 5. 2015

Ze seriálu: Jizvy po dětství
Ta slečna měla v životě smůlu. Samozřejmě, není jediná. A také ta její smůla nebyla tou nejlepkavější nejčernější smůlou, jakou svět lidských osudů za ta tisíciletí spatřil. Ale kdo komu dal mandát na srovnávání závažnosti traumat?

Je to Ulričina soukromá smůla nejsmolnější, a ta bolela a bolí. Hodně.

 Ta slečna prostě neměla štěstí. Nemůže za to, jaká je, není to její vina, že se chová, jak se chová. Kořeny všeho leží hluboko v její historii. U toho, co by děti měly zcela samozřejmě dostávat, a ona nedostávala. Hřejivá objetí, hladivé doteky a slova.  A také u toho, co by děti určitě zažívat neměly, a ona zažívala. Chlad, přísnost, odmítání, bití. Těžko říct, co z toho je od života větší podraz.

Články k poslechu

Síla duše

Co nám umožňuje odpoutat se od těžkostí, které nás potkaly, a znovu vzlétnout?

15 min

Vyhasínání

Láska definitivně končí teprve ve chvíli, kdy se dokážeme vzdát i své bolesti.

10 min

Deštník proti strachu

Panická ataka člověka nezabije, přesto nezaškodí naučit se jí předcházet.

13 min

Nikde nezapadám

Rodíme se s jedinečnou kombinací nadání a nesnesitelnosti. Jak najít své místo?

14 min

Zažívat, růst, odpočívat

Nic z toho naše tělo neumí, když je ve stresu. Jak se můžeme zklidnit?

11 min

11. 5. 2015

Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.