Foto: Thinkstock.com

Nemohu milovat…

…když mě stále bolí rány z dětství. Přečtěte si příběh o chladu, samotě a odmítání.

Andrea Platznerová

Andrea Platznerová
Psychiatr, psychoterapeut

11. 5. 2015

Ze seriálu: Jizvy po dětství
Ta slečna měla v životě smůlu. Samozřejmě, není jediná. A také ta její smůla nebyla tou nejlepkavější nejčernější smůlou, jakou svět lidských osudů za ta tisíciletí spatřil. Ale kdo komu dal mandát na srovnávání závažnosti traumat?

Je to Ulričina soukromá smůla nejsmolnější, a ta bolela a bolí. Hodně.

 Ta slečna prostě neměla štěstí. Nemůže za to, jaká je, není to její vina, že se chová, jak se chová. Kořeny všeho leží hluboko v její historii. U toho, co by děti měly zcela samozřejmě dostávat, a ona nedostávala. Hřejivá objetí, hladivé doteky a slova.  A také u toho, co by děti určitě zažívat neměly, a ona zažívala. Chlad, přísnost, odmítání, bití. Těžko říct, co z toho je od života větší podraz.

Články k poslechu

Jak proměnit hádky v rozhovory

Tři jednoduché principy zlepší vaši komunikaci – doma i v práci.

11 min

Tanec mezi láskou a touhou

Z čeho se rodí přitažlivost a jak ji znovu vnést do vztahu?

11 min

Na tělo

Doteky nelžou. Při fyzickém kontaktu vycítíme neupřímnost dřív než ze slov.

7 min

Nepovedené fotky

Co můžeme dělat, když se věci dějí úplně jinak, než jsme si představovali?

8 min

Nemoc a vina

Špatně jste žili. Neměli jste se dost rádi. Komu takové uvažování pomáhá?

9 min

11. 5. 2015

Načítá se...
Načítá se...
Načítá se...

Nejlépe hodnocené články

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.