Téma k poslechu: Kdy už je to porucha
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu

Nenahraditelní

Vysoce citliví lidé plnili ve vývoji lidstva důležité funkce, říká v rozhovoru psycholog Jiří Tyl.

Jana Šulistová

Jana Šulistová

6. 9. 2018

Zatímco v zahraničí je téma vysoké citlivosti dobře propracované, mezi českými odborníky panuje stále ticho po pěšině. Psycholog Jiří Tyl patří k výjimkám – syndrom vysoké citlivosti (Highly Sensitive Person, HSP) nejen uznává, ale také o něm hodně ví.

Při psaní mého prvního článku o vysoké citlivosti mě vůbec nenapadlo, jakou bude mít odezvu. Na chvíli jsem byla z nového tématu úplně u vytržení. Objevila jsem něco, co se mnou dokonale rezonovalo, takže jsem o tom nadšeně vykládala, kudy jsem chodila. Překvapilo mě, že téměř nikdo z mých bývalých spolupracovníků z linky důvěry buď o tématu neslyšel, nebo ho nebral vážně. Z mnoha debat mi nejvíc utkvěla poznámka kamarádky psycholožky: „Myslím, že je to jen taková laskavá nálepka…“ A já si uvědomila, že na tom možná něco je. Kdo z nás by raději neměl na tričku nápis „Pozor, vysoká senzitivita“ namísto třeba „Bacha, úzkostná neuróza“? A tak jsem se rozhodla zapátrat, jak hypersenzitivitu vnímají další čeští odborníci.

Psycholog Jiří Tyl

Kdy jste se s termínem hypersenzitivita setkal poprvé?
Již v roce 1978, kdy vyšla kniha Wolfganga Klagese Der Sensible Mensch. Autor v ní popsal osoby, které zastřešil pojmem „mimózovití“. Rostlina mimóza dostala své jméno (mim je řecky herec) podle toho, že mimicky předvádí velkou citlivost na vnější jemné podněty. Třeba na kapky deště reaguje tím, že rychle sbalí list. Jiné rostliny, vyjma masožravých, takovou rychlou mimiku nemají. Podobně někteří lidé a pravděpodobně také psi reagují i na malé podněty, kterých si jiní ani nevšimnou, a reagují „přehnaně“, stáhnou se jako mimóza. O dvacet let později jsem se začal tzv. hypersenzitivitou zabývat, když jsem se díky spolupráci s neurologem a neurovědcem Josefem Faberem začal zajímat o psychologii EEG čili souvislost psychických dějů s elektrickou aktivitou mozkové kůry.

Citlivost je vlastnost nervové soustavy

Zaujalo mě vaše tvrzení, že hypersenzitivitu je možné zjistit pomocí EEG…
Ano, my s panem profesorem to děláme. Určité nápadné rysy běžné EEG zachytí a profesor Faber k němu přidal vlastní specifičtější testy. Při vyšetření EEG se používají aktivační metody, provokující reakce na stres, na intenzivní podněty apod. Aktivační testy senzitivity měří paradoxní rysy „mimózy“. U řady lidí můžeme pozorovat, že jejich nervová soustava reaguje na provokační podněty (simulaci stresu hyperventilací čili zrychleným dýcháním či blikání do zavřených očí) extrémně, jakoby dramaticky. V jejich EEG můžeme registrovat dvě základní vlastnosti „mimózovitých“.

Které to jsou?
Především snadná vzrušivost, hyper-excitace. Při vyprovokování stresové reakce (čistě na úrovni organismu, jen samotným dýcháním) se jejich nervová soustava nabudí natolik, že se pak nemohou soustředit na běžné malé věci – stáhnou se a zablokují. Druhou vlastností těchto osob je nízký práh pro smyslové podněty, tzv. hyper-reaktivita či přesněji hyper-responzivita – jejich citlivost, vnímavost nabudí smyslové podněty, které většina lidí vůbec neregistruje. Spisovatel Hrabal pro tuto vlastnost používal obrat „minimální podněty, maximální důsledky“. Neodvažuji si tvrdit, že vystihneme jemnější dimenze – koneckonců samotný jev tzv. sensory processing sensitivity, vysoká citlivost na smyslové vjemy, byl prokázán až během poslední dekády.

Audio kniha ke stažení

Kdy už je to porucha?

Co dělat, když vám do života vstoupí psychické problémy? Situaci, která jednoho dne postihne téměř každého člověka, se věnují Kamila Thiele, Nela G. Wurmová, Alena Večeřová Procházková a Vojtěch Pišl.

Stáhnout
Audio kniha ke stažení

Kdy už je to porucha?

Co dělat, když vám do života vstoupí psychické problémy? Situaci, která jednoho dne postihne téměř každého člověka, se věnují Kamila Thiele, Nela G. Wurmová, Alena Večeřová Procházková a Vojtěch Pišl.

Stáhnout

S kolika klienty vykazujícími rysy vysoké senzitivity jste od té doby pracoval?
Jde řádově o stovky. Nejdřív pár let trvalo, než jsem se naučil hypersenzitivitu z EEG diagnostikovat, a pak přišlo hledání způsobů, jak zvládnout i to, co je se vší pravděpodobností vrozené. Tedy vlastně neměnné – až na to, že víme z jógy, meditačních technik či dechových cvičení, že i to měnit lze. Biofeedback, s nímž léta pracuji, to člověka naučí. Je však dobře, aby tito lidé a jejich okolí věděli, že vysokou citlivost navozuje nervový systém. Je to doslova „od nervů“, tedy zpravidla dispozice vrozená. Má zkrátka původ mimo vědomou mysl a hypersenzitivitu už vůbec nevyvolává činnost našeho Já, tedy záměrné vůle. Už před stoletím neurofyziolog Pavlov výstižně pojmenoval paradoxy „mimózovitých“ jedinců trpících tzv. neurastenií (dráždivou slabostí) – věděl, že vysoká citlivost je vlastnost nervové soustavy.

Neurastenie ovšem byla diagnóza, pokud se nepletu, ale hypersenzitivní lidé velmi často dostávají nálepky různých nemocí. Je tedy šance, že hypersenzitivita časem bude mít vlastní diagnostické číslo?
Hypersenzitivita není diagnóza již jen proto, že lidí s vysokou citlivostí je silná menšina – až 20 % populace. Soudí se, že jde o významnou vývojovou strategii, která podporuje přežití druhu. Osoby, které citlivěji reagují na prostředí a mají zvýšené uvědomění jak příležitostí, tak hrozeb, mohou být více připraveny na nově se objevující situace. V určitých podmínkách je „mimózovitost“ přednost. Například něco někam roztržitě položím, otočím se a ono to zmizí (typický důsledek výpadků pozornosti při tzv. ADHD, s níž se potýkám). Moje přítelkyně je hypersenzitivní, takže „přirozeně“ nepřetržitě skenuje všechny detaily prostředí a to, co mi zmizelo z vjemového pole, zpravidla vidí nebo najde.

S jakými diagnózami bývá hypersenzitivita zaměňována?
Na jedné straně byl zjištěn překryv s tzv. neuroticismem jako povahovým rysem (patří sem úzkostné napětí, sklon k obavám, zvýšená starostlivost, opatrnost, nejistota…). Na druhé straně byl shledán tematický překryv se syndromem ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou / impulsivitou), respektive extrémy ADHD v hypo- či hyper-reaktivitě na smyslové podněty. Problém ovšem nastává, pokud někdo hypersenzitivní trpí také ADHD. Takový člověk se mnohem více nadře, aby udržel projevy ADHD pod kontrolou.

A co když člověku hypersenzitivita znemožňuje výkon povolání, cítí se vyčerpaný, vyhořelý, v napětí a navštíví lékaře?
Dovedu si představit, že lidé, kteří mají problémy s extrémní citlivostí smyslového vnímání, s výkyvy či špatným zpracováním toho, co jim hlásí jejich smysly, na to nějakou diagnózu dostanou. Ovšem nebude to 20 % populace, ale třeba jen 5 % osob – ti, kterým to významně omezuje život a trpí většími extrémy, než je jen „průměrná mimózovitost“. Budou to extrémy hypo- i hyper-excitace i větší počet podivných odchylek více směry. Spíše bych se zamyslel nad tím, proč se těchto lidí v populaci vyskytuje 20 %. To totiž není žádné libovolné, natož nahodilé číslo.

Citliví lidé mají na světě své místo

Jak to myslíte?
Dvacet procent figuruje v Paretově analýze jako úroveň příčin, která má za následek 80 % důsledků. Ekonom a sociolog Vilfredo Pareto ve své zahrádce napočítal, že pouhých 20 % lusků vyprodukuje 80 % hrachu. Aplikace ukázaly, že princip funguje v sociální a ekonomické oblasti celkem pravidelně. Dvacet procent produktů prodeje vydělá 80 % zisku, 20 % osob vypije 80 % všeho alkoholu, 20 % lidí provede 80 % všech telefonních hovorů… Proč tedy nervové vybavení typu „mimóza“ bylo tak důležité, že se vyskytuje až u 20 % populace? Vypadá to, jako by to mělo nějak podpořit a zajistit zbývajících 80 % lidí.

Co z toho vyplývá?
Můžeme logicky odvodit důležité funkce, které mohly sloužit celému rodu, i když je stačilo obstarat právě těch 20 % osob. Jednou z nich je hlídání. Lidé, kteří jsou stále a rovnoměrně vnímaví i k malým podnětům, jež ostatní nevidí, a navíc zabrzdí a zváží svoji reakci, třeba než ji vyhodnotí nebo než upozorní okolí – a jsou takto citliví nepřetržitě a intenzivně až tak, že časem odpadnou a potřebují být vystřídáni… to jsou přece typické stráže! Důležité, nenahraditelné osoby. Kdyby nebylo „mimóz“, kdo by na to stačil?

Další důležitou činností vnímavých osob dříve bylo stopování. Členové lovecké skupiny, kteří mají speciální schopnosti potlačit své reakce tak, že zůstávají vnímaví k sebemenším podnětům, na něž pak dovedou v tichosti upozornit více členů, zejména třeba ty silnější a agresivnější, ale ne tak zdrženlivé a vnímavé… jak důležitá dělba práce při týmovém úkolu! Co když model „mimózy“ – prostě soustavná vnímavost a citlivost k minimálním podnětům – i dnes vyhovuje řadě rolí v moderní společnosti?

Dají se negativní projevy vysoké senzitivity ovlivnit pomocí biofeedbacku?
Dají a také s tím pracuji. Biofeedback obecně senzitivitu zvyšuje. Je ovšem možno subjekt naučit, aby on sám naučil svůj mozek se chovat, jak potřebuje, tedy i desenzitizoval – snížil citlivost tam, kde je na překážku. Tedy za prvé abychom se naučili projevy své vlastní obtížné, negativní či přehnané „mimózovitosti“ rozeznávat. Za druhé abychom se nemuseli pořád cítit „mimózovitě“ – abychom zvládli dívat se na reakce vlastní nervové soustavy jako nezaujatí diváci a nemuseli je poslouchat. Za třetí abychom se naučili „dívat se jinam“, přepnuli na jiný stav vědomí. A za čtvrté dokázat své stavy vědomí střídat jako pozadí u fotografa, kontrolovat je a přepínat.

Přemýšlel jste o tom, že byste se pustil do výzkumu těchto lidí?
Pustil jsem se do něj intenzivně před sedmi roky, shromáždil případy, které měly společné znaky na EEG a podobnou úspěšnost při tréninku. Proto si také mohu dovolit říkat, že s tím něco dělat jde, jen je třeba chtít.

Jak pěstovat mimózu

Sám máte zkušenost se soužitím s hypersenzitivní osobou. Jaké to je?
Myslíte mne samotného? Také jsem ve škále symptomů skóroval jako HSP, ale jen těsně.

Myslím vaši přítelkyni…
U partnerky je to podobné, jako když pěstujete mimózu: chce to respektovat a pečovat. Pocházím z velice hlučné rodiny. Když se otec zlobil, i když se smál, tak drnčelo sklo v oknech. Takže bylo potřeba maximálně snížit hlučnost, jak jen jsem dokázal. Ztlumit intenzitu podnětů. Do ničeho nenutit. Respektovat, že se vyhýbá lidem, situacím a prostředím vyvolávajícím zátěž. Být nepřetržitě pozitivní. Nepřetěžovat. Že když je tzv. přetažená, je unavená a stáhne se. Zejména že to nemám být já, kdo ji přetíží.

Využívejte celý web.

Předplatné

Ovšem za to na mě za sedm let ani jednou neječela. Mluví jemně. Pohybuje se neslyšně. Dává si pozor, aby taky nedráždila ona mě. Mohu se spolehnout, že na všechno dává pozor. Vnímá spoustu věcí, o kterých já nemám ani tušení. Když si nejsem jistý, jak se mám zachovat, ať už v životě, nebo v terapii, ona skoro vždy ví, jak to má být, aby to bylo správně – nepřetržitě vnímá maličkosti a souvislosti.

Co všechno jste se od ní o hypersenzitivitě naučil?
Všechno, o čem tu je řeč. Naučil jsem se chovat tak, aby se mnou mohla hypersenzitivní osoba vydržet. A že se vyplatí se to naučit. Že vzájemná úcta je skutečná věc. Že ohleduplnost může být oboustranná a že má být bez výjimek. Skoro už bych se bál žít s někým, kdo hypersenzitivní není.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: