Opakuje se to rok co rok. Blíží se tátovy narozeniny, vím o tom. Ráno ten den přichází zpráva od mámy: „Nezapomeň popřát tátovi.“ Kdybych sedla, napsala pár slov a přidala smajlík, byl by klid. Ale já nenapíšu. Ne hned, později. Mezitím už jsem nejhorší dcera na světě, která zase zapomněla. Na tátovy narozeniny píše ranní esemesku máma, na máminy narozeniny zase táta. Když nepřijde zpráva ráno, dorazí večer upomínka. Pak výčitky, že jsem si ani nevzpomněla. Vím, že přijdou, a stejně nenapíšu, abych se jim vyhnula a měla klid. Znamenalo by to, že přeju jen proto, abych si odškrtla povinnost v kalendáři. Zdá se to tak banální a nepochopitelné. Co je na tom těžkého, napsat krátkou zprávu? Je mi zle z toho přát z povinnosti. Radši to udělám upřímně a se zpožděním, ale ne proto, že mě někdo upomíná. Úsměvná historka, která ale skrývá útok na jednu z našich zásadních potřeb a hodnot – svobodu. Proto spouští tak silný odpor.
Když vám někdo říká, co máte nebo musíte udělat, můžete začít mít chuť udělat opak, i kdybyste danou věc za normálních okolností úplně v pohodě šli udělat. Je to obranná reakce, která vzniká, když máme pocit, že někdo omezuje naši svobodu rozhodování, nutí nás k určitému chování nebo nám opakovaně říká, co máme dělat. Americký sociální psycholog Jack W. Brehm, který tento fenomén podrobně popsal, používá označení reaktance.
Ačkoliv druhá strana často jedná z dobré vůle, výsledkem bývá přesný opak – odpor, vzdor nebo úplné odmítnutí dané věci. A když se překonáme, podlehneme tlaku nebo jednáme i přes odpor, který cítíme, činnost často vykonáme s pocitem frustrace. Pojďme se podívat, jak se reaktance projevuje v různých oblastech našeho každodenního života.
Tůdle nůdle, anebo co?
U malých dětí jde spíš než o reaktanci o test hranic, ale princip můžeme vidět stejný. Rodič řekne nechoď tam a dítě daným směrem automaticky zamíří. Přijde pokyn nedotýkej se toho a dítě se hned natáhne. A zkuste říct teď půjdeme spinkat. I když už dítě mele z posledních zbytků sil, umí se postavit na odpor velmi důrazně.
V plné síle potom reaktanci zažívají rodiče s dospívajícími, když se snaží výchovně zasahovat v období hledání vlastní identity a touhy po nezávislosti. Například omezují čas na telefonu (teenager začne hledat způsoby, jak omezení obejít) nebo zakazují některá podle nich nevyhovující přátelství (tím spíš ale vztah utuží). Reakcí na příkaz Doma do osmi! je samozřejmě pozdní příchod.
Zákazy ohledně oblečení, hudby nebo volného času pak často vedou k opačné reakci, než rodič zamýšlel. Styl je součástí identity, takže jakýkoliv zásah do něj nebo snaha ho korigovat je přímým útokem na rodící se identitu. Místo spolupráce dochází ke skrytému nebo otevřenému odporu, tajnostem a napětí. Tlak na dobré známky přináší pocit, že učení není pro něj, ale pro rodiče, a výsledkem je klesající motivace, sabotování povinností, nezájem.
Reaktance zkrátka funguje jako obranný mechanismus proti pocitu ztráty kontroly nad vlastním životem, takže čím víc rodič tlačí (s dobrým úmyslem), tím víc se dítě staví na odpor, i kdyby v jádru souhlasilo.
Nejsem tvoje dítě
V partnerských vztazích má reaktance velmi podobnou dynamiku. Objevuje se například tehdy, když jeden z partnerů opakovaně upomínkuje například úklid, nákup nebo volání příbuzným. Ve chvíli, kdy už po několikáté slyší Zase jsi nevyklidil myčku nebo Už jsi zavolal na tu pojišťovnu?, reaguje pasivním odporem, začne činnost odkládat nebo to prostě neudělá.
Tlak na zdravější životní styl, změny vzhledu nebo výběr přátel může vést ke ztrátě motivace a vyvolat obranné reakce, které vztahu nepomáhají. A typicky se reaktance projeví ve chvíli, kdy partner příliš kontroluje, dává nevyžádané rady nebo rozhoduje za druhého. Přičemž platí, že čím větší tlak je vyvíjen „pro dobro druhého“, tím silnější bývá odpor. To může vést až k tichému protestu nebo úplnému stažení se ze vztahu.
Když jeden z partnerů často vyjadřuje nespokojenost, vyvíjí nátlak nebo si stěžuje na nenaplněná očekávání v intimním životě a nebere ohled na náladu nebo kontext toho druhého, může i zde dojít k odporu a stažení se. Časté je také plánování bez domluvy, kdy například jeden partner rozhodne o společném víkendu, programu, návštěvě rodiny. Druhý partner se cítí manipulován a odmítne jít, i kdyby jinak klidně šel.
Ruku na srdce: vyvolává ve vás nadměrná kontrola, časté připomínání, tlak bez prostoru k vlastní volbě, dobré úmysly podané jako rozkazy a nerespektování individuálních hranic touhu po spolupráci, nebo chcete spíš vycouvat a zmizet? Zrevidujte svoje návyky, jestli náhodou něco podobného vůči svému partnerovi taky neuplatňujete.
Mohlo by vás zajímat
Ne, šéfe
Specifickou podobu univerzální mechanismus reaktance nabírá v pracovním prostředí. Jedním z nejběžnějších spouštěčů jsou takzvané „povinně dobrovolné“ aktivity jako teambuildingy, dny zdraví a jiné firemní akce, které jsou prezentovány jako možnost, ale zároveň se vaše účast tiše očekává. Zaměstnanci, kteří by se možná rádi zapojili, začnou cítit nátlak a ztrátu volby, což vede k odmítání.
Kolega nebo nadřízený, který kontroluje každý váš úkon se slovy já chci jenom pomoct, se stává úhlavním nepřítelem a vy můžete mít chuť se schovat nebo zaútočit, alespoň slovně. Iniciativu, motivaci a proaktivitu můžete jednoduše ztratit také tehdy, když přijdete s nápadem na zlepšení, který je smeten ze stolu jako neužitečný, nezajímavý nebo nedůležitý, ale o pár měsíců později se vynoří jako nová „firemní strategie“.
Podobný efekt mohou mít změny ve firemní kultuře nebo pracovních postupech, které vám přistanou na stole, ani nevíte jak. I když jsou objektivně užitečné, pokud jste neměli možnost se na nich podílet nebo nemáte možnost volby, první reakce, která se u vás zřejmě objeví, bude nesouhlas a odpor. Dalším příkladem je zákaznický servis, kde se očekává zachování pozitivního přístupu i v situacích, kdy jsou klienti nároční nebo nepříjemní. Tlak na „povinné emoce“ vytváří velký vnitřní odpor a konflikt.
Jak komunikovat
Reaktance bývá nevědomou reakcí a její řízení vyžaduje citlivost a určitou psychologickou obratnost. Jako manažeři, vedoucí týmu, partneři i rodiče ale můžeme dělat spoustu věcí, které reaktanci zmírní, nebo ji dokonce převrátí v zájem. Prvním krokem je znalost principu a uvědomění, že náš dobrý úmysl nemusí být vnímán jako pomoc, pokud je podaný formou tlaku, příkazu nebo kontroly.
Zachovejte možnost volby
Lépe přijímáme změny, úkoly i zpětnou vazbu, když se můžeme rozhodnout. Takže místo Musíš to udělat takhle nebo Teď budeme dělat XY a tečka můžete říct: „Co si o tom myslíš ty?“ Případně: „Máš dvě možnosti, obě fungují, vyber si, co ti víc sedí.“
Vysvětlete důvody, než řeknete co a jak
Když nám věci dávají smysl, nemáme potřebu klást odpor. Příkaz bez kontextu, ale naši vnitřní svobodu ohrožuje. Je možné využít prosté zdůvodnění pomocí spojky protože. Například: „Děláme to takhle, protože je to rychlejší.“ „Chápu, že je to změna. Vedou nás k tomu tyto důvody.“
Zaměřte se na hodnoty, ne pokyny
Když máme možnost se s úkolem nebo prosbou ztotožnit, rádi jsme součástí. Nabídněte širší perspektivu, vizi nebo hodnoty, které jsou při vašem rozhodnutí klíčové. Například: „Vede nás k tomu snaha o snížení množství odpadů.“
Nedělejte, že odpor neexistuje
Za reaktancí je často pocit ztráty kontroly. Když dáte najevo, že to chápete, dokážete vnést do vztahu uvolnění a přiblížit se ochotě spolupracovat. Vyslechnout protistranu může být vstřícným krokem: „Taky nemám rád, když se věci mění bez varování. Uvědomuji si, že to může v první moment vypadat hrozivě. Můžeme se o tom pobavit.“
Spolutvoření podporuje spoluřešení
Když jste spolumajitelé nápadu, nejen jeho vykonavatelé, cítíte větší zodpovědnost i za případné řešení obtíží. Zapojte tým, děti či partnera do plánování, rozhodování a tvoření například takto: „Jak bychom to mohli udělat, aby to fungovalo pro všechny?“
Nahraďte direktivní jazyk prosbou nebo žádostí
Slova jako musíš, nesmíš, měl bys spouštějí odpor, měkčí formulace dávají prostor. Jak na vás působí třeba: „Mohlo by pomoct, kdybys…“ nebo „Zvaž prosím, jestli by nešlo…“
Netlačte na souhlas či rozhodnutí hned teď
I dobrý nápad může vyvolat odpor, pokud trváte na okamžité reakci. Nechte návrh „usadit“. Odpor se s pomlkou přirozeně sníží a vy tak zvyšujete šanci na souhlas.
A když už odpor nastal?
Reaktance je přirozený psychologický mechanismus. Vzniká často nevědomě. Není projevem tvrdohlavosti, zlomyslnosti nebo neochoty, ale spíš signálem, že cítíme tlak nebo ztrátu kontroly. Místo abychom ji u sebe nebo u druhých vnímali jako problém, můžeme ji brát jako příležitost k větší citlivosti v komunikaci.
Až si příště sami u sebe všimnete, že cítíte vzdor nebo nutkání odporovat, položte si jednoduchou otázku: „Mám opravdu problém s tím, co po mně někdo chce – nebo spíš s tím, jak mi to říká?“ Už jen tohle krátké zastavení může otevřít prostor pro svobodnější, vědomější reakci.
A když odpor zaznamenáte u protistrany, vzpomeňte si na nabídku možností. Respekt k autonomii druhého člověka, nabídnutí volby a prostoru k vyjádření mohou být klíčem k tomu, aby s námi lidé jednali vstřícně a spolupracovali, protože chtějí, ne protože musí.
