Cítíte se ztraceně? Nevíte, jakým směrem chcete, aby se váš život ubíral, a zúzkostňuje vás to? Myslím, že si tímto obdobím projde snad každý člověk. Ani mně se nevyhnulo. Těsně před ukončením vysokoškolského studia jsem se cítila ztracená ve světě i sama v sobě a pak znovu před dvěma lety. Obě tyto zkušenosti doprovázela obrovská nejistota a pochybnosti. Zpětně vidím, že mě tato náročná období obohatila, i když ve chvíli, kdy jsem jimi procházela, jsem to nijak pozitivně nevnímala.

Zažívala jsem pocit, že všichni ostatní dobře vědí, co se svým životem dělají nebo dělat chtějí. O to víc mě trápilo, že já netuším, a urputně jsem se snažila to vymyslet. Chci se podělit, co mi v těchto časech pomohlo a o čem často mluvím s klienty, kteří se nacházejí v podobné situaci.

Při psaní tohoto článku jsem se v duchu vracela do obou období a snažila se vystihnout, co měla společného. Uvědomila jsem si, že obě období nastartovala větší vztahová změna. V prvním případě to byl rozchod, v druhém dočasný přechod na vztah na dálku. Obě změny měly výrazný vliv na můj život i v dalších oblastech – musela jsem například řešit, kde budu bydlet.

Společné měly také to, že jsem stála před důležitými životními rozhodnutími. V prvním případě před otázkou, kde budu bydlet, co budu po škole dělat za práci, jak chci ve svém životě pokračovat dál, když budoucnost, kterou jsem si vystavěla s partnerem, se konat nebude. Toto období doprovázel velký smutek a záchvaty pláče.

Před dvěma lety, když jsem se na déle než rok ocitla ve vztahu na dálku, jsem řešila hlavně otázku, jestli se také dočasně přestěhovat do ciziny, nebo zůstat doma. Dlouho jsem se nedokázala rozhodnout a cítila jsem velkou ambivalenci, která prosakovala do všech oblastí mého života.

Chtěla jsem se pracovně rozvíjet a zároveň jsem chtěla přijít po práci domů a jen odpočívat. Toužila jsem po dobrodružství, ale zároveň jsem nechtěla nic měnit. Chtěla jsem rozjíždět nové projekty, ale odrazovalo mě množství energie, které bych do toho musela investovat.

Společná pro obě tato období dále byla moje nechuť cokoli dělat a pasivita, do které jsem na čas upadla. Neměla jsem energii, ztratila jsem elán i v činnostech, které mě dřív bavily. Zároveň jsem nedokázala nechat věci jen tak plynout. Snažila jsem se svůj život nějak řídit, nabýt znovu pocit kontroly, ale vůbec jsem nevěděla, jakým směrem by se měl ubírat. Nebyla jsem se současnou situací spokojená, ale netušila jsem, jak to změnit.

Na rozcestí

Pocity ztráty směru nebo zaseknutí mohou mít různé příčiny – zážitek velké ztráty, nedostatek motivace, traumatické zážitky, strach, velká životní změna… Pokud nejste z lidí, kteří podobné situace dokážou vnímat jako výzvu, zřejmě vás zaplaví nejistota.

Velká nejistota v jedné oblasti našeho života může prosáknout i do dalších sfér, kdy pak ani moc nechápeme, odkud se bere. Když například zažíváme velkou nejistotu ve vztahu, můžeme zjistit, že o sobě najednou pochybujeme i v práci, kde jsme si do té doby byli sami sebou jistí.

Všechny tyhle pocity dokážou být dost nepříjemné, a když trvají delší dobu, přirozeně se jich chceme zbavit. To může vést k unáhleným rozhodnutím. Rozhodneme se pro jednu z variant hlavně proto, abychom už nemuseli cítit vnitřní rozpor a zmatení, a často nám výsledek stejně nepřináší spokojenost.

Případně žádnou změnu neuděláme a snažíme se dál rovnat si myšlenky, dostat věci pod kontrolu. V tom často selháváme, protože kdyby to šlo vymyslet rozumově, už máme vše nejspíš dávno vyřešené. A tak se cítíme zaseknutí na místě, kde nám není dobře.

Ztraceni se cítíme většinou tehdy, když nejsme dobře v kontaktu sami se sebou. Chybí nám kontakt s naším prožíváním, s tím, co potřebujeme, abychom prospívali. Podvědomě od nepříjemných pocitů utíkáme, chceme se jich zbavit.

V kontaktu se sebou

Způsob, jak znovu najít směr, je začít důvěřovat svým instinktům. K tomu ale potřebujeme dobře vnímat sami sebe. Prvním krokem proto je lépe si uvědomovat, co se s námi děje a co prožíváme. Zapojte kromě mysli i další kanály, vnímejte své emoce a tělo. Jsou vodítky k našim potřebám.

Pro mě bylo po rozchodu velmi bolavé být u sebe. Když ale akutní fáze pominula, být u sebe mi pomáhalo. Osobně se nejlépe dostávám do kontaktu se sebou v přírodě, takže jsem chodila často na procházky. Mohla jsem se tam naladit na své tělo a emoce.

Signály z těla nebo našeho prožívání často nevnímáme, ignorujeme je nebo jim nevěříme. Přitom jsou to informace, které jsou důležité pro naše přežití a spokojený život. Upozorňují nás na naše potřeby a my se pak můžeme rozhodnout něco pro sebe udělat.

Třeba když jsme podráždění, někdy je to zkrátka proto, že máme hlad nebo jsme unavení. Samozřejmě cesta není vždy tak přímočará – stejný pocit může poukazovat na mnoho potřeb a také většinou zažíváme směsicí pocitů najednou. Přesto je všímavost k tomu, co se v nás odehrává, stěžejní částí zvládání ztráty směru.

To samé platí i o pozorování té velké nejistoty. Nesnažte se ji za každou cenu odhánět a přebít podněty, ale věnujte jí svou láskyplnou pozornost a udělejte pro ni chvíli prostor. Tahle část pro mě byla náročná a moc mi pomáhalo, když mi ten prostor pomáhaly držet kamarádky a psychoterapeut. Taky mi pomáhalo o tom mluvit. Díky otázkám ostatních jsem měla možnost zkoumat svou situaci z různých úhlů a přestala jsem se v tom cítit tak sama.

Cesta k rozhodnutí

Důležitým faktorem pro mě byla změna prostředí. Mohla jsem se tak vymanit z každodenní rutiny a všímat si, co nového to s sebou přináší. Udělala jsem tuto změnu několikrát a vždycky mi rozšířila pohled na svět kolem. S otevřenější myslí jsem pak jinak přistupovala i ke své situaci.

Změna prostředí s sebou nese nutnost spolehnout se víc na sebe, zvládat malé i větší výzvy, což samo o sobě posiluje naši sebedůvěru. Také to přináší potřebný odstup, který není jen fyzický. V neposlední řadě sehráli svou roli i lidé, které jsem potkala. Díky nim jsem mohla vidět různorodost životních cest a přístupů.

Co se týče větších rozhodnutí, která jsem musela udělat, pomohlo mi několik věcí. Jsem převážně rozumový člověk, a proto pro mě bylo důležité zjistit si o jednotlivých variantách více informací. Mluvila jsem s lidmi, kteří v zahraničí žili a pracovali v oboru. Díky tomu jsem si udělala realističtější představu, jak by takový život mohl vypadat.

Důležité pro mě bylo prozkoumat v terapeutickém kontextu i to, jak bych se v obou možných variantách cítila. Byl to silný zážitek, který mi pomohl spojit se s mou intuicí, jestli tomu tak chceme říkat. S něčím, co nebylo pouze rozumové a zároveň to přineslo mnoho poznatků z jiného kanálu.

Hlavně v prvním období mě osvobodilo uvědomění, že moje rozhodnutí nebude buď správné, nebo špatné. Došlo mi, že vše bude mít vždy plusy i mínusy a že většina rozhodnutí není neměnná. Dělalo mi totiž starosti, jestli se dokážu rozhodnout tak, abych s tím byla i za delší dobu spokojená – zároveň jsem ale vůbec netušila, jak by měl v budoucnu můj život vypadat. A tak jsem se začala rozhodovat spíš tak, aby má rozhodnutí odpovídala aktuálnímu kontextu a dávala mi smysl teď.

Velmi užitečná je i změna mentálního nastavení, mindsetu. Připomeňte si, že je velmi přirozené cítit se někdy ztraceně, dokonce v jakémkoli věku. Berte to jako informaci o tom, že něco ve vašem životě potřebujete nyní jinak. Vůbec nevadí, že zatím nevíte co. Nebo jak přesně. Dovolte si nevědět to hned a uvědomte si, že toto období nebude trvat napořád.

I když se může zdát bolestně dlouhé, jako všechno jednou skončí. To nejvíc, co pro sebe v tuto chvíli můžete udělat, je nespěchat na sebe a dopřát si čas. Čas zkoumat, jaké to pro vás teď vlastně je, jaké je místo, kde se nyní v životě nacházíte. A když budete cítit neodbytný impuls něco udělat, ještě chvilku počkejte, než to opravdu uděláte.