Prý je lepší vyhořet než se stěhovat. Nikdy jsem moc nechápala proč. Oheň všechno zničí, ale při stěhování to jen přemístíte jinam. Co je na tom tedy tak těžkého, sbalit si své věci a na druhé straně je zase vybalit? Všechno. Nejde totiž jen o to, abyste na nic nezapomněli, nic nerozbili a cestou nevytratili, ale právě o to, že když se stěhujete do vzdálenějších končin, přicházíte o velikou část sebe sama. Ztrácíte svou identitu.

Iveta vypráví: Jsem z Olomouce, a když se nám narodilo miminko, přestěhovali jsme se s manželem do Prahy. Už to bude skoro rok a stále si tu nemohu zvyknout. Když jsem v Olomouci šla třeba z práce domů, často jsem se s někým zastavila, někoho pozdravila. Tady stále žádné přátele nemám a na ulici o mne nikdo nezavadí ani pohledem. Jsem prostě jen postava z davu.

Inventura mého bytí

Rozhlédněte se kolem sebe. Přejeďte očima kulisy, ve kterých se právě nacházíte: váš dům, váš byt, vaši ulici. Sousedy, obchod na rohu, paní venčící každé ráno svého psa. Cestu, kterou jezdíte denně do práce. Parkoviště, kde se nebojíte nechat auto celý den. Autobus, o kterém víte, kde zastaví.

Jsou tu kolegové, kteří vědí, s čím se na vás mohou obrátit – co umíte, v čem jste dobří. Rodiče, kteří pomohou s dětmi, když je potřeba.

Kolik telefonních čísel máte uložených, kolik z nich používáte týdně, měsíčně a kolik z nich se ozývá vám? Kolikrát za týden, za měsíc, za rok vás někdo někam pozve, navrhne společnou akci – nebo o kolika lidech víte, že rádi přijmou vaše pozvání? Tohle je váš svět, sem patříte, tohle jste vy

Ztracení

A teď si představte, že tohle celé najednou nemáte. Že sice dál existujete ve svém těle, se svými osobními věcmi, vzpomínkami, ale bez prostředí, které důvěrně znáte, a bez lidí, kteří váš svět utvářejí. Že jste v prostoru, který vám zatím nic neříká, a několik měsíců se cítíte jako turista, kterému ujel zpáteční autobus s kufrem i občankou.

Ztráta části svého já je určitým způsobem trauma. Necítit se sám sebou je těžký a nepříjemný pocit. Nepotkáváte se ve věcech, v místech a vztazích kolem sebe. Prostě nemáte kontinuitu svého žití, necítíte, že v novém prostoru pokračujete. Stojíte a nevíte, jestli jste to vůbec ještě vy.

Někteří moji klienti, kteří se přestěhovali z domova do zahraničí nebo naopak, říkají, že jsou neustále vtaženi do denního snění o realitě, kterou opustili, že se jim nedaří navázat se na nové místo, zakořenit. Člověk to cítí nejen sám v sobě – odráží to i jeho okolí, pro které je nezařaditelný, nepoužitelný, neviditelný. Zkrátka nikdo.

Tohle všechno není možné minout a nevnímat. Pocit domova, našeho místa ve světě, je jedna ze základních os našeho bytí a tuto dimenzi najednou nemít je pro vnitřní stabilitu velmi náročné. Zvlášť třeba ve věku, kdy máte už svou pevnou síť v místě, kam po generace patříte, hustě vybudovanou.

Renata k tomu říká: Do USA jsem přijela hned po gymplu, pracovala jsem u jedné rodiny, hlídala jim děti. Často mne brali na grilování k přátelům, kde se ke mně každý choval velmi přívětivě, ale jakoby bez opravdového zájmu. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí ty důvěrné otázky, co mě dřív hrozně otravovaly. Například když jsem přišla k mamce do práce, kolegové mne na chodbách zdravili, ptali se mě, jak mě baví škola nebo co plánuju po maturitě… Prostě díky mámě věděli, kdo jsem.

Co mé klientce chybělo, byla důvěrnost v síti vztahů, aby se dokázala cítit „jako doma“, přijímaná s opravdovým zájmem. Kolegové rodičů se k ní dokázali vztáhnout, protože patřila do jejich světa a utvářela jej. Přátelé její hostitelské rodiny však neměli ve vztahu s ní na co navázat.

V momentě, kdy změníme místo, kde žijeme, začne se měnit nejen realita okolo nás, vztahy na nás napojené, role, kterou nově přijímáme, ale také se do našeho sebevědomí odráží reakce okolí na nás.

Řada lidí si neuvědomuje, že změnit místo, kde žili, je jako opustit sami sebe. Proto není divu, že lidé během první fáze adaptace trpí úzkostmi, nespavostí nebo pocity nedostatečnosti. Stěhování do neznáma je pro stabilitu a psychiku jedince velice náročná situace, ne nepodobná úzkosti z raného dětství při vzdalování se od matky.

Co nás stojí svoji identitu znovu vytvořit?

Člověk je adaptabilní tvor, a pokud chce, je na změnu schopen reagovat. Začne se zapojovat a tvořit si své nové prostředí. Ne vždy to však jde tak rychle, jak by si přál, a vynořují se překážky.

V místě a ve společnosti, odkud odcházíte, máte vybudované své místo, svůj status. Víte, kdo jste, a vědí to i ostatní. Často se takové místo tvoří po generace a za své zařazení vděčíme své původní rodině. Než tohle vytvoříte na jiném místě a v jiné skupině, sami za sebe, bude to chvíli trvat.

Mnohdy vás může také napadnout, že tohle dobrodružství byla hloupost a že by bývalo bylo nejlépe – dokud to jde – vrátit se zpět. Že litujete a vyčítáte si své ego živící ambice, snahu zlepšit své životní podmínky. Hlavou vám běží, kolik jste toho mohli doma udělat a jak jste se mohli posunout dál, zatímco v novém prostředí jen přešlapujete na místě a ztrácíte čas banalitami typu studia jízdního řádu místní dopravy. Tohle nevypadá jako krok dopředu, ale jako pořádná stagnace nebo návrat do dětství, do závislosti, do naprosté neschopnosti.

V období vytváření nové identity je hodně ohrožena naše sebedůvěra. Občas se zdá, že vůbec není na čem své sebevědomí vystavět. Nová identita je ještě velmi nejasná a stará už v novém prostředí neexistuje, nedá se použít. Právě po ní se nám stýská a to je to, co bychom tak rádi žili. Tyto dva silné pocity se v tomto období v naší duši setkávají a tříští se o sebe. Nemohou existovat vedle sebe, jeden musí udělat místo druhému.

Zbývá jen víra v sebe a v pozitivní vývoj. Jedině vy víte, jakou pozici jste měli, jak na vás okolí reagovalo, jaké vztahy jste byli schopni kolem sebe vytvořit. Nezbývá než věřit si, že svou vztahovou síť opět zvládnete v podobné kvalitě vybudovat.

Dobře to dopadne

Ale jak už bylo řečeno, okolnosti, duševní stabilita, vnitřní odhodlanost k akci vás za několik měsíců opět zapojí do hry. Pomalu si vytvoříte síť vztahů, která chyběla při organizování praktických věcí, zapojíte se do iniciativ, které přihrají nové přátele. Z vlastní zkušenosti i ze zkušenosti mých klientů vím, že nejnáročnější období trvá přibližně rok.

Pokud se vám podaří toto období dobře podchytit a překonat, přinese vám největší bonus v osobnostní rovině: naučíte se být proaktivní, posílíte svou vytrvalost, získáte sebejistotu.

Úlevu a určitý pocit kontroly nad děním přináší pochopení situace, v níž se nacházíme, a citlivost vůči sobě. Prakticky tedy znalost adaptačního mechanismu a schopnost použít všímavost k tomu, co se s námi děje. Přiznejte, jak je to těžké – ať už navenek nebo jen sami sobě.

Lidé se často bojí připustit si, že plánované a třeba přímo vysněné přestěhování dává lidské duši strašně zabrat a že vytvoření nového domova je intenzivní práce mířící do všech stran a trvající několik let. Bojíme se působit dojmem člověka, který si nedokáže vytvořit nové vazby. Máme obavy, že se na nás ostatní budou dívat jako na někoho, o koho není zájem, že jsme málo vynalézaví a nedokážeme si poradit.

Stěhovala jsem se v životě dvanáctkrát. Samozřejmě – přestěhování do zahraničí a zpět byla o dost jiná než stěhování po Čechách. Někdy jako bych našla novou mízu, něco, co mne táhlo vpřed a dávalo mi možnost nechat za sebou podivné sevření vztahů a okolností, ve kterých jsem se nacházela. Změna místa působila, jako bych se znovu narodila, a dávala mi sílu náročnější chvíle překonat.

Jindy zase bylo opouštění vytvořených vazeb bolestné a zjištění, že žádná internetová apka nenahradí blízkost, po které jsem toužila, mne často ubíjelo. To, co mne vždy nakonec dokázalo nést dál a co bych na závěr ráda podtrhla, byla víra v náklonnost univerza a v sebe samu.

To poslední dostává během jakýchkoliv životních změn velice zabrat, a proto je strašně důležité o důvěru v sebe pravidelně pečovat tak, aby byla jako pevný, dobře živený a flexibilní sval, který je schopen vás nést kamkoliv.

Stěhovali jste se někdy? Co bylo nejtěžší překonat? Jak jste se s tím vyrovnali? Co vám dávalo naději, že to zvládnete?