Audiokniha pro předplatitele: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné
Foto: Thinkstock.com

Noční život velkého jogína

Sexuální skandál indického guru oživuje otázku, zda věřit mistrům z Východu.

Petr Třešňák

28. 11. 2011

Galerie globálních guru je plná kontroverzních postav, které zneužívají svého postavení k sexu, bohatnou a mění své žáky v závislé trosky.

Atmosféra v pokoji se Evě Vrbové něčím nezdála. Nestávalo se často, aby indický guru svámí Mahéšvaránanda během svých občasných návštěv České republiky někoho po skončení meditace pozval k sobě do pokoje. Ale být nablízku muži považovanému žáky za osvíceného mistra brala jako poctu. Jen to podivné šero a fakt, že se ocitla ve svámího ložnici, ji trochu znepokojovaly.

Když ji vousatý guru rozvalený na posteli vyzval, ať si svlékne tričko, podezření zesílilo, ale její mysl ještě reagovala s důvěrou. „Jakou zkouškou mám projít?“ blesklo jí hlavou.

Léta strávená v komunitě Jóga v denním životě, přesvědčené o neomylnosti svého guru, udělala své. Eva poslechla. Poslechla i poté, co jí Mahéšvaránanda řekl, ať si „nabije své srdce o jeho“. Polonahá a ztuhlá teď ležela na svámího těle. Až když ji začal osahávat na intimních partiích, zbytky rozumu se vzepřely. „Je to boží blaženost,“ šeptal jí do ucha, zatímco v tlumeném světle kouřily vonné tyčinky. „Ne, není,“ našla v sobě Eva poprvé sílu nesouhlasit, a když naléhal, důrazně zopakovala: „Ne, není.“

Svědectví o sexuálních eskapádách osvíceného guru, žijícího oficiálně v celibátu, od jara přibývá a skandál nabírá obrátky.

Od oné noční události v pražském bytě uběhlo už patnáct let a za tu dobu o ní Eva Vrbová mluvila jen málo. Až letos náhodou na internetu zjistila, že není zdaleka jediná, kdo něco podobného prožil. Svědectví o sexuálních eskapádách osvíceného guru, žijícího oficiálně v celibátu, od jara přibývá a skandál nabírá obrátky. V Rakousku, kde mezinárodní společenství Jóga v denním životě sídlí (pobočky má ve třiceti zemích), se jím zabývá vládní Úřad pro sekty, v zemích bývalé Jugoslávie svého duchovního vůdce opustila řada místních lídrů, v Austrálii se organizace prakticky rozpadá. V Česku, které s několika tisíci členy patří k hlavním základnám, je ale zatím ticho.

Případ má přitom obecnější rovinu. V době, kdy jsou na Západě i u nás stále populárnější exotické duchovní směry, slouží jako skvělé vodítko, jak se v nepřehledném terénu postmoderní spirituality orientovat a namísto osobního rozvoje se nedočkat traumatických zážitků.

Skandál je o to překvapivější, že Jóga v denním životě má mezi ostatními asijskými duchovními směry v českém prostředí snad nejdelší tradici a byla považována za velmi důvěryhodnou. Pořádá jógové lekce pro studenty Karlovy univerzity, nad jejími akcemi přebíral záštitu ministr zahraničí, zakladatel hnutí svámí Mahéšvaránanda rád řečnil na mírových setkáních OSN. „Pro mě zůstává asi nejsmutnějším poznáním to, jak snadno se dá zneužít důvěra a nasazení lidí, kteří mají dobré úmysly a chtějí na sobě pracovat,“ říká Eva Vrbová, která až letos našla sílu ze společenství vystoupit.

Opilí a osvícení

Představa osvíceného mistra žehnajícího žákům působí v nábožensky chladném Česku předem trochu podezřele, úspěch, který východní guru mají od 60. let na Západě, je ale vcelku logický a přirozený. Západní křesťanství od nástupu moderny prožívá hlubokou krizi, zatímco tradiční duchovní linie Východu nabízejí méně dogmat a především mocné meditační techniky, dobře využitelné pro osobní rozvoj v běžném životě. A jejich mistři, které západní mládež navštěvuje od poloviny 20. století v asijských ašramech či zenových klášterech, okouzlují kvalitami, na něž už v poválečné Evropě či Americe narazíte zřídka.

Přitažlivost východních guru dobře ilustruje příběh z počátku 70. let, který zaznamenali životopisci indického učitele Šrí Dhyanjogiho. Ve svých téměř sto letech (mnoho z nich strávil meditací v samotě himálajské jeskyně) se starý jogín nechal přesvědčit, aby odjel učit do USA. Během jedné cesty auto s ním zastavilo na parkovišti a jeden z žáků neopatrně přibouchl dveře, v nichž zůstala Dhyanjogiho ruka. Šrí Dhyanjogi prý mírně zbledl, ale z jeho tváře ani na chvíli nezmizel klid. „Mohl bys, prosím, otevřít,“ poprosil vlídně svého žáka. Když se dveře otevřely, crčela z ruky krev, kost byla přeražená a prst visel jen na kůži. Tvář guru však zůstávala usměvavá a vyrovnaná –  jediné, co stoletému jogínovi po celý den dělalo starosti, bylo to, zda se strůjce jeho zranění příliš netrápí pocity viny.

Nejde jen o to, že by se mezi „pravé“ guru vmísili manipulativní podvodníci. Častější je, že mistr zkrátka neunese svody Západu a nekritický obdiv svých ctitelů.

Vnitřní klid, všeobjímající soucit a praktické techniky, jak nalézt harmonii v neradostné pozemské existenci, se staly žádanou devízou východních mistrů, s nimi však přišla i asijská kulturní norma striktní podřízenosti žáka mistrovi. V západním prostředí brzy začne plodit různé podoby zneužívání. Nejde přitom jen o to, že by se mezi „pravé“ guru vmísili manipulativní podvodníci. Častější je, že mistr zkrátka neunese svody Západu a nekritický obdiv svých ctitelů.

„Východní učitelé vyrostli v kultuře, která jim pomáhá držet etické hranice,“ vysvětluje do telefonu britský buddhistický učitel a psychoterapeut Rob Preece, který má čtyřicetileté zkušenosti s tibetskými a nepálskými lamy. „Mají tam své starší, kteří dohlížejí, jestli se drží linie, své mechanismy kontroly. Když přijdou na Západ, jsou sami a mnohem snadněji selžou.“

Indický imigrant Osho sice v USA proslul coby majitel největší sbírky vozů Rolls-Royce na světě, ale jeho dynamickou meditaci dodnes praktikují statisíce lidí.

Galerie globálních guru je proto plná kontroverzních postav, které zneužívají svého postavení k sexu, bohatnou a mění své žáky v závislé trosky. Zajímavé je, že velká část z nich je spíše rozporuplná než jednoznačně negativní. Indický imigrant Osho sice v USA proslul coby majitel největší sbírky vozů Rolls-Royce na světě (financované samozřejmě členy své sekty), ale jeho dynamickou meditaci dodnes praktikují statisíce lidí. Tibetský lama Chögyam Trungpa nenechal žádnou sukni na pokoji a nakonec se upil k smrti, ale jeho kniha Protnutí duchovního materialismu dodnes zůstává uhrančivým vhledem do smyslu duchovní praxe.

„Problém není jen v učitelích, ale i v naiv­ním a nezralém postoji žáků,“ říká Robert Preece, který o psychologických aspektech spirituality napsal knihu Moudrost nedokonalosti. „Na Západě hladovíme po mistrech, máme tendenci si je idealizovat jako někoho, kdo konečně vyřeší všechny naše problémy, a v zájmu toho jim dovolit cokoli.“

Je-li západní duchovní hledač hladový a submisivní, co teprve takový obyvatel normalizovaného Československa. A právě na duchovní poušť komunismu 70. let přijíždí (v časech přátelské družby Husákova režimu s Indií) jako naprosté zjevení charismatický dvacátník s dlouhým vousem v oranžovém hábitu. Svámí Mahéšvaránanda.

Totálně vymytý mozek

Jóga v denním životě nikdy nebyla klasická uzavřená sekta, připomíná spíše pyramidu, která se směrem vzhůru mění v čím dál větší kult. Ve spodním patře probíhají otevřené kurzy a jógová cvičení pro veřejnost, vlažnější praktikant je může s klidem a dlouho navštěvovat a nevšimnout si ničeho podezřelého. Kdo chce ale víc a stane se oficiálně žákem Mahéšvaránandy, ocitá se čím dál víc ve světě striktních pravidel a manipulace.

„Na první pohled je to prostředí velmi příjemné,“ vzpomíná Eva Vrbová na svůj příchod počátkem 90. let. „Všichni jsou mírumilovní a jemní, vystupují proti násilí, nejedí maso. Mně to nesmírně vyhovovalo, měla jsem násilnického otce, tohle bylo jako balzám. Až časem jsem pochopila, že agresivita je v komunitě jenom potlačená.“ Organizace brzy mladé ženě, nespokojené se svým životem, nahradila rodinu i přátele a svámí Mahéšvaránanda, který několikrát ročně přijížděl do Česka vést semináře, se pro ni stal dokonalým mistrem, který jí ukáže cestu životem. Pracovala pro komunitu do úmoru a postupně přijala za své hlavní principy, do nichž mladou žačku zasvětila starší generace jogínů, která (režimem tolerované) společenství pomáhala v Československu za komunismu budovat.

Otázky se nekladou, pochybnosti o mistrovi, který ví nejlépe, co je pro žáka dobré, ukazují na nedostatečnou duchovní vyspělost a je dobré si je nechat pro sebe.

Bez guru a bezpodmínečné služby nelze dojít osvícení. Otázky se nekladou, pochybnosti o mistrovi, který ví nejlépe, co je pro žáka dobré, ukazují na nedostatečnou duchovní vyspělost a je dobré si je nechat pro sebe. Doporučuje se vyhýbat se „špatné“ společnosti – tou jsou ale třeba i lidé, kteří jedí maso. Když guru potřebuje peníze na jeden z mnoha svých humanitárních projektů, žáci je vyberou. Vypít vodu, v níž si guru umyl nohy, je druh požehnání.

Není asi náhoda, že vyučený automechanik z indického Rádžasthánu získal nejsilnější zázemí pro svou organizaci v (post)komunistických zemích, které byly na podřízenost autoritě zvyklé. A odtud pochází i sedm žen, jež se letos odhodlaly o sexuálním zneužívání promluvit a způsobily v komunitě zemětřesení (nejde pravděpodobně o konečné číslo, nepřímých svědectví jsou desítky). Nutno podotknout, že s výjimkou rakouského práva, které zapovídá duchovním autoritám sex s věřícími, se nejedná o porušení zákona. Ženy, které si Mahéšvaránanda během několika desítek let zval do ložnice, byly dospělé a svámí nepoužíval násilí, jen mocenskou převahu vůdce kultu.

Kromě Evy Vrbové o svých zážitcích mluví například třicátnice z bývalého východního Německa, která z obavy před žalobami nezveřejňuje do médií své jméno. Ve skypovém hovoru popisuje, jak ji Mahéšvaránanda během jejího pobytu v Indii opakovaně nutil k orálnímu sexu s vysvětlením, že polyká „svatý pokrm“. „Bylo mi to odporné, ale pořád jsem si říkala, že on by mi přece neudělal nic špatného. Měla jsem totálně vymytý mozek,“ popisuje žena. Podle psycholožky Ulrike Schiesserové z rakouského Úřadu pro sekty je to typické: „Ženy si uvědomovaly, že zažívají sexuální zneužívání, ale jejich emoce odporovaly víře v milostivého guru. Zmatené pak na prvním místě obviňovaly sebe.“

Dneska už chápu, že jsem prostě neměla v životě vybudovanou alternativu, abych mohla bezpečně odejít, takže jsem si nemohla připustit celou pravdu.

Evě Vrbové trvalo patnáct let, než si plně uvědomila, že šlo o obyčejné zneužití a duchovní řeči byly jen účelová omáčka. „Dneska už chápu, že jsem prostě neměla v životě vybudovanou alternativu, abych mohla bezpečně odejít, takže jsem si nemohla připustit celou pravdu,“ říká žena. Od svých bývalých kolegů slyšela v posledních měsících mnohokrát, že raději nechtějí její zkušenost znát, že si vymýšlí, případně že šlo o Mahéšvaránandovo požehnání či projev důvěry, ale bere to s pochopením. „Samozřejmě mě to zraňuje, ale na druhou stranu chápu, že kdyby mi dali za pravdu, zhroutil by se jim svět. Sama jsem to zažila.“

Oficiální stanovisko organizace, kterou opustila v různých zemích velká část členů, tak po bouřlivém roce zůstává stejné: „Jsou to všechno lži. Proti svámímu se vede kampaň, která má za cíl zničit jeho i práci spousty lidí,“ tvrdí Jindra Dohnalová, jedna z klíčových postav české buňky.

Naše zodpovědnost

Využívejte celý web.

Předplatné

Psychologové zabývající se spiritualitou se nyní kloní k názoru, že prevencí proti podobnému zneužívání není jen zatracovat smilné mistry nebo asijské duchovní cesty obecně, ale přemýšlet, co ve vzájemném vztahu mohou změnit sami západní žáci. „Naše naivita byla součástí problému,“ myslí si Rob Preece, „nedokázali jsme jim oponovat, zachovat si vlastní autonomii. Ale to je pro budoucnost důležité. To, jak bude vypadat jóga nebo buddhismus na Západě, je totiž už naše zodpovědnost.“

Eva Vrbová si vzpomíná, jak se při jednom semináři nečekaně ocitla po boku guru jako překladatelka a lidé v sále se náhle spontánně rozhodli požádat mistra o požehnání. Seděl na pódiu ve světle reflektorů a dlouhá fronta žáků mu přes hodinu a půl padala oddaně k nohám. „Všechna ta očekávání, potřeby a projekce, které z lidí vyzařovaly, měly neuvěřitelnou sílu,“ vzpomíná jeho bývalá žačka. „Nechci tím vůbec omlouvat, co udělal, ale tehdy mi došlo, že musí být mimořádně těžké tohle ukočírovat a nezneužít svou moc.“

Článek vyšel v týdeníku Respekt.

Diskuse 0