Od chvíle, kdy jsem pochopil, že v běžném hovoru znamená pojem „normálně“ něco jako „u nás doma“ nebo „jak si to myslím já“, jsem k němu velmi ostražitý. Zejména když popisuje něco, co je na dálku cítit malérem.
Všichni jsme vyrostli v prostředí, kde věci chodily nějakým svým způsobem. Někde přišel tatínek domů, všechny seřval a oni mu vyčistili boty. Jinde přišel tatínek domů, všichni ho seřvali a on jim vyčistil boty.
Zajímavé je, že podle těchto vzorců lidé vyrostou, pak se často navzájem vyhledávají, žijí spolu jako partneři a vedou ke stejnému stylu svoje děti. A říkají tomu „normální“. Pokud jim tenhle vzorec nevyhovuje, rozvádějí se do jednoho roku.
Eric Berne nebyl jistě první, kdo si těchto zákonitostí všiml (máme tu řadu přísloví – jablko nepadá daleko od stromu, aká matka, taká Katka a jiné), ale byl první, kdo je detailně analyzoval a popsal. Včetně – bohužel kontraproduktivní – snahy ze scénáře uniknout.
Například dívka žije v rodině, která se jí vůbec nelíbí. Otec je diktátor s přídatnými negativními rysy a matka funguje jako služka. Šestnáctiletá dívka proto uteče z domova. Protože to na ulici neumí, stane se obětí stejného grázla, jakým je její otec (přitahuje ji jako magnet) a končí stejně. Tak se to může táhnout celé generace.
Mavis Klein, která na něj navázala, vytyčila pět typů „popoháněčů“, které dítě dostane do vínku dřív, než si stačí uvědomit jejich nesmyslnost, a ty ho přivedou k pocitu celoživotní frustrace. Jsou to následující příkazy: Musíš být dokonalý, silný, vstřícný, snaž se a pospěš si.
Jejich plnění je bezvýsledné a vyčerpávající. Dokonalost neexistuje, silní končí vyčerpaní a osamělí, vstřícní nedostanou za svou horlivost očekávanou odměnu, snaživí nedosáhnou cíle a uspěchaní stíhají pět věcí a přitom žádnou z nich.
Životní scénáře
Psycholožka Ivana Veltrubská, těchto základů velmi dobře znalá, přidala na začátek své knihy Životní scénáře Eriksonovy vývojové úseky a možná zranění během dětství, dospívání i dospělého života, na něž jedinec reaguje neadaptivní obranou, na které navzdory její neúspěšnosti trvá. Selhání a pokračování na nesprávné cestě ilustruje autorka desítkami příkladů.
Dále navazuje na myšlenky klasiků transakční analýzy a pokračuje začleněním idejí Virginie Satir, snad nejvýznamnější ze zakladatelek rodinné terapie. Ta bere v úvahu tři proměnné, které se vyskytují v problematických situacích, tak, že jeden, dva a v jednom případě všechny tři mohou být „vyškrtnuty“ z jednání. Jde o Já, Ty a kontext. Já je jasné, Ty je kdokoliv jiný a kontext je souvislost těch dvou.
Můžeme se například hádat o to, zda je lepší A nebo B, v tom případě je kontext mezi námi ve hře přítomen a jde o jednání ad rem, tedy k věci. Nebo může jít o častou partnerskou hru ad hominem, kterou jsem si pojmenoval „kdo je větší blbec“, a tam je kontext už zcela vyškrtnut. Nepříznivá situace vypadá podle toho, které aspekty nejsou integrovány – příkladem vyškrtnutí oblastí kontextu i Ty je věčný spor Já plný obviňování druhých (ty za to můžeš, že mně je špatně).
Ve všech konceptech je důležité naše vnitřní dítě, které v nás přetrvává a které se občas dostane ke slovu; to pak cítíme, myslíme a jednáme jako v pěti letech. Virginia Satir přibírá do analýzy emoce. Což je stejné jako u předchozích konceptů: často se v nás ozývá něco, co volá o svá práva ve věku tří až pěti let! A to bychom měli slyšet a tomu bychom měli občas vyhovět. Vrátíme‑li se k transakční analýze, jejím hlavním heslem je: Člověk potřebuje několik pohlazení denně, jinak mu vysychá mícha.
Poselstvím teoretické části knihy Životní scénáře je, že vyléčení z životního scénáře je možné odpuštěním (také ve smyslu od–puštěním dětských pravidel). Druhá část publikace je věnována konkrétní práci s dalšími desítkami trefných příkladů.
Práce na opuštění nevýhodného scénáře a jeho přestavbě na autentický život je jedním ze základních úkolů psychoterapie. Někdy je obtížné jen přesvědčit pacienta, že to není „zrada“ jeho životních zásad. Zmíněná kniha Ivany Veltrubské je účinnou pomocí a v hodnocení obsahu a stylu má ode mne pět hvězdiček.
