Foto: Petr Pělucha

O dobrém umírání

Není nutné hrát, že je všechno v pořádku a vlastně se nic neděje, říká psycholog Martin Loučka.

Klára Olexová

Klára Olexová

8. 8. 2017

Jak žít už tak nějak víme, rádců je dost. Ale když nám umírá někdo z rodiny nebo my sami, zůstaneme bezradní. Přitom i na to jsou dnes poradci. Povídáme si s psychologem Martinem Loučkou, zakladatelem Centra paliativní péče a propagátorem tohoto přístupu u nás.

Představte si, jak to asi proběhne, až bude umírat někdo z vašich blízkých, dejme tomu maminka. Bude to nejspíš na některou z civilizačních chorob, možná rakovinu. Po dlouhé léčbě vám lékař řekne, že už pro ni bohužel nemůže moc udělat a zbývá jí přibližně měsíc života. Budete vědět, jak jí ulehčit poslední dny? A budete na ni mít čas? V každém případě na to zůstanete sami, taková je běžná praxe.

Teď si ale představte, že by vám někdo na ten měsíc nabídl pomoc přibližně pěti lidí, profesí podle vaší potřeby. Například psychologa, sociálního pracovníka, fyzioterapeuta, duchovního a právníka. Každý den byste mohli kohokoliv z nich využít při pomoci o maminku a ona samozřejmě také. A ani by to nebylo drahé, možná dokonce zadarmo. Té druhé možnosti se říká paliativní péče. Je dostupná, ale zatím se o ní málo ví. I proto si o ní dnes povídáme. A pošlete to dál.

Vaši klienti jsou tedy lidé, kteří vědí, že umírají, je to tak?
Paliativní péče je péče o pacienty s vážnou nebo nevyléčitelnou nemocí, která je ohrožuje na životě. Ale nejsou to umírající pacienti ve smyslu poslední tři dny života.

Tak posledních kolik?
Mně by se líbilo, kdyby první péče v určité podobě začala už v momentě diagnózy. To znamená například pokud pacientovi lékaři diagnostikují nádorové onemocnění s metastázami. Praxe ale je, že se k nám dostanou až tak měsíc, čtrnáct dní před smrtí.

Možná ale, kdyby se k vám dostali dřív, vzali byste jim naději. Každý ví, že paliativní péče je pomoc při umírání.
To je právě to. Veřejnost má pocit, že paliativní péče začíná, až když všechno ostatní selhalo. Ve světě je to jinak a naším cílem je, aby to tak bylo i u nás. Provázet pacienta celým tím těžkým obdobím léčení nějaké chronické, život ohrožující nemoci, a pokud se uzdravení nepovede, dovést ho až do konce. Celé to chce mnoho taktu. Samozřejmě, že hned nepřijdeme za pacientem s otázkou, jakou si přeje rakev.

Co mu tedy řeknete, s čím přijdete?
V momentě, kdy se člověk začne léčit s vážnou nemocí, ať už je to rakovina, srdeční selhání, demence nebo třeba roztroušená skleróza, měl by za ním přijít náš tým nebo někdo z týmu a říct: „Dobrý den, my jsme z paliativní péče a společně s vaším lékařem se budeme starat o to, aby vám bylo během léčení co nejlíp.“

Vy máte nějakou základnu, z které vyrážíte do různých nemocnic, nebo jak to vlastně funguje?
To také, ale spousta sester a už i lékařů s námi spolupracuje přímo v nemocnicích a samozřejmě v hospicích. Náš cíl je, aby takto vzdělaných odborníků bylo co nejvíc v samotných nemocnicích. V Německu nebo v Anglii je to běžné. U nás je to úplné novum. Ale naštěstí je o tento obor mezi lékaři čím dál větší zájem. Sami se totiž často trápí tím, jak mluvit s těžce nemocnými pacienty, jak jim to vůbec oznámit.

Říkáte tým lidí. Můžete popsat, co konkrétně pro mě uděláte, když si vás najmu?
Pokud bychom mluvili o péči domácího hospice, jako je třeba Cesta domů, se kterou spolupracuji tady v Praze, bude nás nejdřív zajímat, jak svou nemoc zvládáte nebo nezvládáte a jak jsou na tom vaši nejbližší příbuzní. Každé pondělí se kvůli vám a dalším klientům sejde tým dejme tomu pěti až sedmi lidí a budeme si povídat o vaší situaci. Dobrovolník může přijít s tím, že u vás seděl celou noc, a poví nám, co jsme třeba my ani doktoři nevěděli. Sestra navrhne zvýšit vám dávku léků proti bolesti, ale sociální pracovník namítne, že za vámi má přijet dcera z Ameriky, kterou jste dvacet let neviděla, a že by bylo lepší pár dní s tlumícími léky počkat, abyste ji mohla plně vnímat, a dáme vám na výběr. Někdo navrhne přibrat do týmu právníka, protože si nevíte rady s poslední vůlí… a tak dále. Prostě se o vás i o vaši rodinu budeme starat po všech stránkách.

Jedna paliativní pranostika říká, že člověk umírá stejně, jako žil.

Jeden by se na to pomalu těšil… Takový servis musí být drahý. Kolik?
Domácí hospicová péče není bohužel hrazená ze zdravotního pojištění, a tak si hospice musí peníze někde shánět samy. Část od té rodiny (většinou si hospice berou dvě stě až pět set za den). S tím, že většina toho nákladu, který se pohybuje někde kolem dvou tisíc na den, si hospice shánějí na darech, grantech, dotacích a podobně. Některé neberou od rodiny vůbec nic, protože v jejich regionu by to byla pro klienty příliš silná bariéra. Připomínám, že délka té péče je většinou dva tři týdny života, takže dohromady je to opravdu pár tisíc. Ale i kdybyste neměli vůbec žádné peníze, stejně se obraťte na hospic, často se dá alespoň vyjednat sleva. Většinou když rodina vidí, jak velkou úlevou pro ně naše péče je, říká: škoda, že jsme o vás nevěděli, najali bychom si vás daleko dřív. Kromě naší stránky Centrum paliativní péče doporučuju podívat se na stránku Umirani.cz, je to portál velmi informačně nabitý – kromě adres hospiců tam najdete bezplatnou poradnu, kam je možné zavolat nebo napsat e-mail a poradit se o čemkoli, co by vás nebo příbuzné trápilo.

Jak se chová člověk, který ví, že za pár týdnů umře? Poznal jste lidi, co se s tím vyrovnali?
Jedna paliativní pranostika říká, že člověk umírá stejně, jako žil. Smrt není nic, na co bychom se těšili, ale zároveň víme, že to stejně jednou přijde. Takže do určité míry se s tím dokáže vyrovnat řada lidí. Ale moje zkušenost je, že člověk stejně vždycky do poslední chvíle doufá, že se ještě něco najde. Že se stane zázrak nebo se objeví nějaký nový lék. A pro nás je důležité, aby i ten, který doufá v zázrak (nebo aspoň v to, že se ještě dožije narození vnučky), byl zároveň schopný s námi mluvit o tom, jak si přeje, abychom se o něj starali, pokud se ten zázrak nestane. Aby dokázal vybalancovat popření na jedné straně a vyrovnání na druhé straně.

Já bych asi hodně brečela…
Jasně, brečí oni, rodina a občas i my. Není nutné hrát, že je všechno v pořádku, že se vlastně nic neděje a že vás zachráníme od všech úzkostí a obav. Ale je důležité, abyste věděla, co se děje. Považoval bych za velmi nešťastné, kdyby se člověk dozvěděl pravdu až dva dny před smrtí. Z různých průzkumů vyplývá, že zhruba osmdesát procent nemocných si to přeje vědět. Zároveň by ale měl mít člověk možnost si vybrat.

Ale jak to udělat? Když se mě doktor ve chvíli, kdy pozoruje výsledky mého CT, zeptá, jestli chci znát pravdu, rovnou se složím. Jak to mají lidem říkat?
Jedna taková šikovná metoda je, že se vás na to zeptá už v momentě, kdy vás posílá na nějaké vyšetření. Když přijdete za lékařem s tím, že vás někde bolí, tak už ve chvíli, kdy vás posílá na CT, by měl říct: „Pošlu vás na cétéčko, jsem přesvědčen, že to nic vážného nebude, ale kdyby bylo, jak byste si přála, abych o tom s vámi mluvil? Někdo je radši, když u toho má manželku, někdo to chce slyšet naplno, někdo to nechce slyšet vůbec. Co vy?“ Pak by ho měl nechat chvíli uvažovat. Vy pak řeknete třeba: „No, pane doktore, trochu mě teda děsíte, ale když už o tom mluvíme, tak já bych teda radši bez manžela, protože on by se složil.“ Ale pokud začne lékař s tím, že je všechno v pořádku, a pak dostanete špatné výsledky, je pro něj daleko těžší to téma otevřít.

I když člověk umírá, může zažívat radost.

Děkuju, že jsem to stihla

O čem si chtějí povídat ti, kdo vědí, že před sebou nemají žádnou dlouhou budoucnost?
Často od nemocného slyšíme, jak ho dráždí, když kolem něho všichni chodí jako hromádky neštěstí, pláčou, opečovávají ho. Řešte s ním to, co předtím. Když stavíte dům, tak ho určitě zajímá, jak to pokračuje. Má sice nevyléčitelnou nemoc, ale není to tak, že by už chtěl jen čekat na smrt. Pořád má nějaké svoje plány. I když má před sebou třeba jen měsíc života, může si ještě zajet na chalupu, zajistit rodinu, vyřídit hypotéku, opravit vztahy.

Ale co když někdo chce jen čekat na smrt?
Pokud někdo upadne do apatie, snažíme se mu z ní pomoct, ale ne vždycky se to podaří. Kdybyste mi řekla, že fakt nechcete, tak vás k životu nepřitáhnu, ani kdybych byl nejlepší psycholog na světě. Pokud vy sama nebudete chtít, moc se o to snažit nebudu, budu respektovat váš postoj. Apatie ale není zase tak častý problém. I člověk, který umírá, je velmi slabý a nemůže být už nijak aktivní, dokáže zažívat radost. Když ho navštíví rodina, když si může promluvit s přáteli, když má možnost se podívat na film, který měl rád, nebo když mu někdo předčítá jeho oblíbenou knížku, tehdy si řekne: Jo, díky, to bylo prima. Je to sice na houby umírat ve třiceti letech, ale jsem rád, že jsem to ještě stihl.

Říkal jste, že se snaží opravit vztahy. Trápí to hodně umírajících?
Velmi často jim jde o to něco odpustit nebo aby někdo odpustil jim. Proto se náš sociální pracovník zajímá velmi intenzivně o pacientovo rodinné pozadí, jestli tam má nějakou křivdu nebo potřebu něco narovnat. A pokud víme, že ano, tak se často vysoko nad rámec běžných povinností snažíme mu toho člověka najít, což po těch letech nebývá vůbec lehké.

Kromě vztahů, co jsou naše další poslední velká témata?
Jednak je to potřeba zachování důstojnosti. Pak je pro umírající důležitý pocit, že jsou pořád nějak užiteční. Také se ptají, jak bude jejich nemoc probíhat. Potřebují vědět, na co se mají nachystat. Bude mě to bolet, budu na vozíku, budu ležet v posteli, budu moct chodit, je to nakažlivé, budu muset mít nějaké hadičky… Zároveň je pro každého důležité vědět, že ať to bude jakkoli, my u něj budeme a pomůžeme mu s tím, aby netrpěl, aby mu bylo nejlépe, jak to bude možné. Ještě mě napadá jedna věc, která to všechno propojuje: potřebuje mít možnost si nějakým způsobem tyhle věci upravovat a rozhodovat.

Do kamenného hospice se jezdí cestou poslední. Jak moc člověka deprimuje vědomí, že je tam napořád a zároveň nakrátko?
Když se tam dostane, bývá to pro něj obrovská úleva. Velmi často se tu poprvé vyspí, protože nemá bolesti, které ho do té doby trápily. Může si o svém životním příběhu s někým povídat, protože tady na něj mají čas. A konečně mu tu někdo vysvětlí, co ho asi čeká, a zároveň ho ujistí, že na to nebude sám. Bohužel u nás umírají v hospicích jen asi dvě procenta lidí.

7. října 2017

Žena a její role (seminář)

Leona Dyrehauge

Proč? Kde končí ti ostatní?
Protože hospice nejsou začleněny do hlavního proudu zdravotnického systému. Naprostá většina lidí skončí v nemocnicích a v LDN. Bohužel. Je to škoda, když je o pět kilometrů dál hospic, který má volná lůžka, a ten člověk by tam mohl ležet, akorát o něm neví. Proto je náš klíčový úkol pracovat na větším propojení a spolupráci nemocnic, hospiců a center paliativní péče.

Můj táta taky umíral v nemocnici. Když jsem jednou ráno přišla, ležel na zádech, kalné oči nehybně upřené ke stropu, ruce měl propletené jako k modlitbě. Dýchal, ale nehýbal se, nereagoval, nemrkal. Po patnácti minutách mu sestra sáhla na krkavici a přikryla mu obličej. Myslíte, že věděl o tom, že tam jsem?
Otázka by spíš měla být, jak moc je důležité pro vás, že jste tam byla. Případně proč tolik potřebujete zjistit, jestli o vás věděl. Nevím, jak to máte vy, ale většina lidí by mi řekla, že to pro ně důležité bylo.

Samozřejmě, je pro mě zásadní, že jsem ho mohla při tom přechodu držet za ruku. Jen se pořád ptám, jestli to věděl…
Řada pacientů si v komatózním stavu dobře uvědomuje, co se kolem nich děje, ale jestli je to případ vašeho tatínka, to vám nikdo nepoví. Beru to spíš ze strany těch, kdo žijí. Spousta lidí o tohle poslední rozloučení přijde. Sedí vedle postele třeba celou noc, pak si odskočí domů převléknout se a během té hodiny jejich příbuzný zemře. A oni si to pak zbytečně vyčítají.

Říká se, že umírající dokonce chce, aby si ten dotyčný odskočil, protože tím, že u něj sedí, mu brání v odchodu…
Ano, říká se to. Jenže my doopravdy nevíme, kam a kdy odchází vědomí. Proto musí být náš přístup praktický: důstojnost člověka má být zachována až do posledního momentu. Takže i ve chvíli, kdy začne pacient chrčet, upadat do kómatu, má delirium nebo je duchem nepřítomen, pořád se k němu chováme a pořád na něj mluvíme, jako by přítomen byl. My totiž nevíme, kde v tu chvíli je.

Je pravda, že většina lidí chce umřít doma?
Podle různých průzkumů vychází, že osmdesát procent lidí si přeje zemřít doma v kruhu rodinném. Ale to je průzkum veřejného mínění. Představte si, že jste zdravý člověk, nakupujete v supermarketu, někdo vám telefonuje a zeptá se vás, kde chcete umřít. Nebudete nad tím moc přemýšlet a řeknete doma. Jenže realita je pak třeba jiná. Když jste nemocná, víte, co to s sebou nese, vidíte, jak je to těžké pro vaše nejbližší, kteří musí chodit do práce. Nebo třeba bydlíte sama v pátém patře bez výtahu a nemáte potřebu trávit tam své poslední chvíle.

To je vlastně pravda. Takový osamělý člověk se možná do té nemocnice vyloženě těší.
Přesně tak. Milerád bude někde, kde se o něj personál postará a kde nebude sám. Naším úkolem není dostat za každou cenu všechny domů a vyřešit vztahy s jeho blízkými, ale spíš se snažit porozumět jeho životnímu příběhu a respektovat jeho vidění světa, nic mu nevnucovat. Snažit se pochopit, co je pro něj důležité a jak by se měl ten závěr jeho života odehrát.

Jak umírají děti

Vygooglovala jsem si o vás, že jste studoval psychologii v Brně a v Anglii, byl jste na různých stážích všude možně po světě a získal jste několik stipendií. Jste tedy mladý muž se slibnou budoucností. Proč jste ji spojil zrovna s umíráním?
Lidé mají občas představu, že za sebou musím mít nějaký silný příběh. Že mně třeba umírala babička ve špatných podmínkách a já od té doby vedu křižáckou výpravu proti zlým zdravotníkům. Ale tak to není. Spíš mě během studia oslovila existenciální psychologie.

A to je?
Je to přístup, který považuje za důležité několik základních témat v lidském životě, jako je svoboda, zodpovědnost nebo právě smrt. Její autoři říkají, že každý z nás se musí s těmito věcmi nějak vyrovnat, protože jsou to kořeny našich problémů i našich radostí. To mi dávalo smysl. Asi tak ve druháku jsem začal přemýšlet, jestli to někdo používá v praxi. A tak jsem se přihlásil na Slovensko na dvouletý vzdělávací program do dětského hospice Plamienok.

To jste si dal rovnou dvojitou nálož. Umírající, a ještě k tomu děti. Jak vám bylo, když jste tam přišel poprvé?
Když si vybavím svou první návštěvu v rodině, tak to byl pro mě samozřejmě velký šok. Byl to těžký příběh rodiny, kterým už zemřelo jedno dítě a druhé bylo od narození velmi těžce nemocné a umíralo. Odnesl jsem si odtud především setkání s těžkým životním osudem jedné rodiny, ale taky intenzivní zkušenost, jak výrazně jí můžete pomoct. A to je moje hlavní motivace.

Je u profesí, jako je ta vaše, důležitá víra v Boha?
Je tu řada lidí, kteří mají nějakým způsobem respekt vůči transpersonálním záležitostem. Spoustu kolegů je, stejně jako já, věřících. Ale jestli mi víra pomáhá v mé práci nebo jestli tam hraje nějakou klíčovou roli, to bych si nedovolil tvrdit. Určitě bych neřekl, že tuhle práci dělám proto, že jsem věřící nebo že bych chtěl lidem pomáhat. Nějaká taková motivace tam možná bude, ale já mám spíš zájem o to téma jako takové. Ještě to řeknu z druhé strany. Občas lidé říkají, že aby tuhle práci člověk mohl dělat, musí být věřící. Že musíte věřit, že smrt je dvojtečka, a ne tečka za životem. Já v to osobně věřím nebo doufám, ale zároveň se to v mé práci nesmí nijak projevit. Považuju za velmi neprofesionální, kdyby paliativní tým nějakým způsobem podsouval své hodnotové rámce do rodiny klienta.

Mezi hospicovými pacienty mohou být i děti. Vědí, co je smrt? A je vhodné se s nimi o ní bavit?
Děti o smrti dost přemýšlí, však se také často vyskytuje v pohádkách. A bavit se s nemocným dítěte musíme – jinak se nedozvíme, čeho se obává, co mu běží hlavou, z čeho má strach. Dítě není hloupé, vidí, že Pepíček, který má tu stejnou nemoc, už nemá žádné vlasy a vedle Franta zmizel a najednou si jeho plačící rodiče přišli pro hračky. Z hlediska našeho přístupu k pacientům je odlišnost mezi nemocným dospělým a dítětem hlavně v tom, že je to nepoměrně těžší pro jeho rodinu. Je tam velký pocit nespravedlnosti a otázka proč.

Děti moc neupadají do deprese. Nemají představu budoucnosti, o kterou přijdou.

Otázka proč… Co odpovídáte rodičům, když se vás zeptají?
Odpovím asi takhle: „Já nevím. Pro mě je to stejně nepochopitelné jako pro vás. Kdyby to bylo moje dítě, nevěděl bych, co bych dělal. Ale můj úkol je být tu s vámi a snažit se vám pomoct, jak budu schopen.“ Ta rodina ale ví, že na tu otázku žádná logická, uspokojivá odpověď neexistuje. Musí si na to nějak odpovědět každý sám. Někomu pomáhá spirituální cesta, jiný si zase řekne – holt je to genetika, s tím se nedá nic dělat, ale všichni se snaží poslední chvíle tomu dítěti co nejvíc zpříjemnit. Aby mělo možnost si užít zbytek života aspoň trochu v radosti. A toho lze dosáhnout.

Je rozdíl mezi dítětem, dejme tomu předškolního a školního věku, a puberťákem?
Velký. Malé děti tolik neupadají do deprese, protože ještě nemají představu budoucnosti, o kterou přijdou. U adolescentů se to láme, protože těm už to dochází. Puberťák už ví, že nebude mít nikdy holku, utečou mu taneční, nebude slavný. A může to vidět jako velkou křivdu, stejně jako jeho rodina. Tady už se deprese objevuje, stejně jako u dospělých.

Mysli na smrt

Myslíte, že by člověk měl na smrt myslet, i když je zdravý?
Já říkám Carpe diem, ale zároveň Memento mori. (Užívej dne, ale zároveň Mysli na smrt.) Tady bych zmínil projekt Cesty domů s názvem Mojesmrt.cz. Je to internetová hra, kde si lidé mohou zodpovědět otázky: třeba jak by měl vypadat jejich pohřeb nebo co jsou poslední důležité věci. Nakonec vám vyjede seznam posledních přání, který pak můžete rozeslat přes Facebook kamarádům a podobně. Přes humor se totiž dostaneme k těm věcem snáz. Ale v té hře jde o něco jiného. Z nějakých průzkumů víme, že většina lidí o smrti a umírání často přemýšlí, ale každý sám. My se snažíme je podnítit k tomu, aby se o tom bavili i v rodině mezi sebou. Poslední chvíle jsou pak pro všechny mnohem snazší.

To řekněte mojí mámě, když s něčím takovým začnu, hned se chytne za hlavu a – prosim tě, nemluv o takových věcech, nepřivolávej to.
To je úplná klasika. Dobré je říct mamince, že se vám o tom třeba také nemluví snadno, ale pokud by třeba náhodou skončila někde na přístrojích, tak vůbec nebudete vědět, jak se rozhodovat o její další péči, protože jste si o tom nikdy nepromluvily. Ale netlačte na ni, prostě jí to nechte chvíli rezonovat v hlavě, na takové otázky často člověk nemá automatickou odpověď a chce to čas.

Vy máte dvě malé děti. Už byly na pohřbu?
Ještě ne, nebyla příležitost. Ale jestli směřujete k otázce, zda děti brát či nebrat na pohřeb, doporučuju dětem vysvětlit, jak bude pohřeb probíhat, a pak se jich zeptat, jestli chtějí jít. Znám spoustu lidí, kteří říkají: „Nikdy našim neodpustím, že mě nevzali na pohřeb dědečka, že jsem se s ním nemohl rozloučit. Dodnes mě to trápí.“ A znám úplně stejný počet lidí, kteří říkají: „Já jsem musel dědovi na pohřeb a bylo to strašný. Stáli jsme tam v dešti v zimě, bylo mi to hrozně nepříjemný, a když jsem viděl dědu v rakvi, týden jsem z toho nespal.“

Můžete jim říct třeba: „Markétko, teta Maruška umřela, bude to v kostele, zabere to asi hodinku, lidi budou plakat, takže to bude trochu smutný, teta bude ležet v takové dřevěné bedně a pak bude pohřbená do hrobečku.“ A pokud dítě jít chce, domluvte se s někým, že je odvede, kdyby se mu tam nelíbilo.

Že chodíte v neděli do kostela, vám smrt neulehčí. I ateista umí odejít smířený.

Mají tu „poslední hodinku“ ti, kdo věří v nesmrtelnou duši, snazší?
Pokud otázku formulujete takto, tak ano. Pokud někdo bytostně věří tomu, že smrt není konec jeho života, tak tam je smíření s ní určitě jednodušší. Spiritualita pomáhá vyrovnat se s tím, že současný, pozemský život se chýlí ke konci. Ovšem rozhodně to neznamená, že to má snazší každý, kdo se označuje za věřícího. To, že chodíte v neděli do kostela nebo jste členem nějaké církve, není v tomto případě rozhodující. Ona totiž víra v Boha může také vést k Jobovu nářku: „Proč se mi toto děje! Vždyť jsem žil dobře, a Bůh mě trestá nemocí, zatímco soused, ten opilec, si bude žít dál!“ Ale jiný věřící si zase řekne: „Pánbůh už mě volá. Jsem mu vděčný za těch čtyřicet let, co jsem tu mohl být. Teď jdu k němu a věřím, že se tam jednou všichni potkáme.“

Takže je to daleko víc otázka povahy než víry?
Přesně tak. Leckterý materialista si pragmaticky řekne: „Nemoc přišla, nikdo za to nemůže, je to prostě tak.“ A přijme to právě proto, že se nemá na koho zlobit. Tak, jak bral život, vezme i smrt – věcně. Spousta nevěřících umírá pokojně a vyrovnaně.

Využívejte celý web.

Předplatné

Na co dnes nejčastěji?
Většina z nás zemře na nějakou chronickou nemoc. A zajímavé je, že až když přijde, začnou lidi teprve žít. Občas slýcháme: „Já mám pocit, že až ty poslední dva týdny žiju naplno. Jsem šťastná, že jsme si udělali s mužem konečně čas podívat se na naše svatební fotky, které jsme třicet let nevytáhli ze šuplíku.“ To jsou momenty, kdy vidíte, že právě smrtelnost nám dokáže připomenout, co je pro nás důležité.

Co je podle vás po smrti?
Absolutně netuším. V bibli se říká něco v tom smyslu, že to bude tak krásné, že to ani na mysl nikomu nepřišlo, ale já to tak moc neřeším. Snažím se prožít svůj pozemský život, jak nejlíp to jde, a buď pak něco bude, nebo nebude, buď se tam uvidíme, nebo neuvidíme, ale rozhodně nás to už nebude trápit.

Ale ta otázka je skvělá. Skrze ni můžete přijít na to, co je pro vás důležité. Když se sama sebe zeptáte, jak si představujete nebe, tak krásně uvidíte, které kousky nebe tu už máte, a které ne, a můžete zkusit dát to nebe nějak dohromady.

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář: