Za devatero horami a devatero řekami žil byl mladý dřevorubec. Byl chudý, ale poctivý a pracovitý, a tak mu osud nadělil hodnou ženu. Ti dva spolu žili v malé chaloupce v lese, a jak léta šla, narodili se jim tři synové.

Nejstaršímu říkali Slunečník. Snad proto, že se narodil v pravé poledne, snad pro jeho světlé vlasy a jasnou tvář. Možná ze své povahy anebo aby dostál svému jménu, Slunečník nejraději pobýval na slunci. V trávě lehával, v prosluněné vodě se koupal.

Prostřední se narodil o půlnoci a raději než den měl noc. Obzvláště když svítil úplněk, častokrát ho matka uprostřed noci našla, jak zasněně z kolébky hledí oknem ven. I neřekli mu jinak než Měsíčník.

Nejmladší Jiskrník dostal jméno po jiskřivě se třpytící ranní rose. Na svět přišel za úsvitu a také tuto denní dobu nejvíce miloval. Časně vstával a s ptáky si prozpěvoval. Též Jiskrníkovy oči často hrály samými jiskřičkami. Obzvláště tehdy, když svým rodičům či bratrům provedl nějaký ten šibalský kousek.

Dřevorubec i jeho žena své chlapce milovali. Otec od rána do večera dřel, aby své rodině zajistil živobytí. Matka prala, vařila, poklízela a o chlapce pečovala. Chlapci nemuseli nic, jen si hráli a skotačili. Jak roky šly, otec ještě zvýšil své úsilí, aby i moudré knihy pořídil, a chlapcům tak vzdělání dopřál. Matka pak po večerech z knih nahlas četla. Chlapci všechno vědění doslova hltali a též se sami lehce naučili číst i psát. Pracovat se jim však nechtělo.

„Zdalipak ti chlapci doma pomáhají?“ ptal se dřevorubec své ženy. „Však jsou ještě malí, muži, je čas,“ odpovídala mu jeho žena. Čas šel, roky ubíhaly, chlapci si dál hráli, četli a podnikali různá dobrodružství. A otec se znovu obrátil na svou ženu: „Zdalipak ti již chlapci s něčím pomáhají?“ – „I pomáhají, pomáhají,“ zalhala mu žena, která chtěla chlapcům dopřát co nejhezčí život. Ve skutečnosti nechávala chlapce hrát si a číst a všechnu práci zastala sama. Čas šel, chlapci rostli a otec nahlas přemítal: „Možná by mi již hoši mohli v lese pomoci.“ – „I ne, na takovou těžkou práci jsou ještě malí, ještě by si ublížili,“ bránila syny matka.

Čas šel, roky běžely a nejstarší Slunečník se již blížil dospělosti.

„Zítra tomu bude patnácte let, co ses narodil,“ řekl otec a podal chlapci sekyru. „Ráno půjdeš se mnou do lesa a pomůžeš mi.“ Synova tvář se však nerozjasnila pýchou, Slunečník se zamračil: „Nechci s tebou, otče, jít. Je léto, slunce svítí a voda je prohřátá. Raději se půjdu s bratry koupat.“ Teď se však zachmuřila i tvář otcova. „Dost času na koupání ti zbude po práci. Ráno společně vyrazíme,“ řekl otec a šel spát. Však byl po práci náležitě unaven. Jenže ráno podruhé odmítl Slunečník otce následovat. Toho dne otec odešel se zachmuřenou tváří.

Když se po celodenní dřině vrátil, chlapci již večeřeli a zvesela matce vyprávěli historky od vody. Avšak jen do světnice vstoupil otec, ztichli. Najednou se jim zdál přísný, takto ho neznali.

„Jdi,“ pravil otec, hledě přitom zpříma na Slunečníka, „a nevracej se, dokud nepochopíš.“ Marné byly prosby syna, marná snaha bratrů. Nic nezmohly matčiny slzy. Slunečník musel svůj bezstarostný život opustit a vyrazit do neznámého světa.

V lesní chaloupce bylo o poznání prázdněji a smutněji. Otec, snad aby smutek nevnímal, ještě usilovněji pracoval. Ani matka se ve svých povinnostech nezastavila. Jen hoši si dál hráli, po lese i loukách se potloukali, večer četli. Čas šel. Když bylo prostřednímu patnáct let, matka s úzkostí hleděla na sekyru, jež od Slunečníkova odchodu na stěně coby památka visela. Otec též na sekyru myslel, na prostředního syna hleděl. Ten však si toho nevšímal a dále se toliko zábavě věnoval. A otec neřekl nic. Neřekl nic ani nazítří, ba i třetího dne jeho ústa mlčela. Snad nechtěl o druhého syna stejně jako o prvorozeného přijít, snad mu již nezbývalo sil.

První den se matce ulevilo. Když však druhý den viděla shrbená záda svého muže, když viděla, že znaven nejen přichází, ale už ráno do lesa odchází – čtvrtého dne sama zasáhla. Když za svítání Měsíčníka vzbudila, syn se rozespale podivil: „Co to po mně, matko, chceš? – Ne ne, já nevstávám. Tahle práce není pro mě.“ A otočil se na druhý bok, aby se dle svého zvyku až k obědu prospal, odpoledne venku prochodil a do noci si četl.

Spravedlivý hněv dodal hodné ženě sílu. Nazítří syna opět vzbudila. „Jdi,“ pravila mu stejně jako otec před lety Slunečníkovi, „a nevracej se, dokud nezmoudříš.“ Nic nezmohly prosby syna, nic nezmohly slzy jeho bratra, Měsíčník do světa musel. Když otec u večeře svého druhorozeného neshledal, jen pokýval hlavou a smutně se na svou ženu usmál.

V lesní chaloupce bylo opět o poznání prázdněji a smutněji. Každého rána otec se sekyrou v ruce do lesa odcházel, každého večera se vracel. Matka vařila, prala, uklízela a Jiskrník si hrál. Občas ho matka požádala o nějakou pomoc, ale on na ni tak výmluvně pohlédl svýma krásnýma očima, že všechnu práci nakonec zastala sama. Jen to bylo Jiskrníkovi líto, že bratři odešli a on nemá druhy k hrám. Čas šel, roky běžely.

Slunečník a Východní království

Když Slunečník opustil domov, hněval se: „Co si to otec dovolil? A kam mám jako jít!?“ Druhý den, když přišel hlad, hněval se o to víc. Nejraději by otce zabil. Třetí den jeho tvář zalily slzy lítosti, čtvrtý den pocítil znovu zlost – tentokrát se však hněval sám na sebe: Že nic nedělal, matce ani otci nepomáhal, ničemu se neučil. Pátý den přišel na Slunečníka strach: „Jak já se v životě protluču? Jak jen se uživím?“ Šestý den se již o holý život obával a hořké slzy ronil. Sedmý den, zcela vysílen, došel k velkému statku a z posledních sil žádal, zda by ho nevzali do služby. Vzali: však byly žně, každá ruka se hodila. Slunečník byl urostlý, a tak očekávali, že zastane práce za dva. Netušili však, že práci nikdy neuvykl. Když viděli, jak bere kosu do ruky, smáli se: „Nejsi ty nějaké převlečené princátko? Jeho veličenstvo na zkušené! – Ha ha ha ha!“ Slunečníka to mrzelo, ale zatnul zuby a vydržel. Nic jiného mu ostatně nezbývalo. Postupně však nabýval zručnosti, den ode dne mu šla práce lépe od ruky a ani po žních ho ze statku pustit nechtěli, že pro schopné ruce se vždy práce najde: ať na poli, či u dobytka, plot postavit a novou studnu vyhloubit.

Když už se mu nikdo nevysmíval, bylo Slunečníkovi na statku dobře. Zjišťoval, že ho práce baví – však je při ní venku, na slunci. Svaly sílí, hlava odpočívá. Jen večer, když uléhal, přepadal ho stesk po domově. Plakal, když myslel na svou dobrou matku, na její pohlazení, na její dobroty. Plakal, když vzpomínal na své bratry: tak rád by je viděl, tak rád by jim vyprávěl, tak rád by s nimi podnikal další dobrodružství. A plakal, když myslel na svého otce – tak opuštěného v lese, dennodenně do úmoru pracujícího pro svou rodinu.

Po roce Slunečník usoudil, že se na statku naučil, co mohl, že nazrál čas vyrazit dál. I šel a šel. Putoval krajem, přešel hory, překonal řeky, prochodil boty. Častokrát hladem trpěl, mnoho nocí se zimou třásl. Na domov vzpomínal a hořce své někdejší lenosti litoval. Několikráte jen málo chybělo a byl by zahynul. Stále však držel svůj směr: dva roky putoval tam, odkud slunce vychází, až došel až do Východního království.

Čekal, že zde budou lidé veselí, však u nich slunce vstává. Ale nebyli. Naopak. Všichni byli smutní. Tak smutní, že se Slunečník ani neodvažoval ptát, co je tolik rmoutí. Aby si sám udržel dobrou náladu, umotal ze suché trávy míč a tím si házel. Až potkal na cestě malého chlapce.

„Cožpak i děti jsou v téhle zemi smutné?“ ptal se Slunečník v duchu, a aby chlapce alespoň trochu rozveselil, hodil mu svůj míč. Chlapec se usmál a to dodalo Slunečníkovi odvahu, aby se ho na zdejší smutek zeptal. „Ty nevíš?“ podivil se chlapec. „Naše sličná princezna je nemocná. Nikdo neví, co ji souží, ale den ode dne chřadne. Kdo ji uzdraví, dostane půl království a princeznu za ženu. Ale to se nejspíš nikomu nepovede. Spousta slovutných a moudrých to již zkoušela – ale nikomu se to nepodařilo. Prý už ani oči neotvírá!“ řekl chlapec a odběhl. I šel Slunečník dál. Došel až do hlavního města, došel až k paláci a řekl si, že se na tu princeznu podívá. To by v tom byl čert, aby ho něco nenapadlo! Však je máma ze všech neduhů vždy bylinami vyléčila – a o cizokrajných chorobách četl v moudrých knihách. V paláci se nechal ohlásit a že jde princeznu vyléčit. Komoří si jej nedůvěřivě prohlížel, stráž ho probodávala očima. Nicméně přece jen jej (snad z čirého zoufalství, že hůře už být nemůže) k princezně pustili.

Když Slunečník vstoupil do princezniny komnaty, polekal se – zatažené závěsy, hořící svíce. Ani pořádně dýchat se tam nedalo. Sotva pak spatřil princezninu bledou tvář, měl jasno: Žádných bylin a žádných mouder z knih zde netřeba. Slunečník nemeškal, popadl princeznu a za vyděšeného jekotu dvorních dam ji vynesl na světlo, na vzduch, na slunce. „Áaach,“ vzdychla princezna a ztěžka nadzvedla víčka. Všichni jen hleděli. Bylo to poprvé po mnoha týdnech, co její ústa vydala nějaký zvuk. Slunečník s princeznou v náručí pokračoval do zahrady a nikdo se mu neodvážil bránit. V zahradě princezna pookřála a pohybem své spanilé paže poslala všechny pryč. Zástupem sloužících to zašumělo, komoří chtěl protestovat, ale nakonec svá slova spolkl a odešel s ostatními. Princezna se se Slunečníkem v zahradě rychle zotavovala. První den zůstala u svého zachránce v náručí. Druhý den ji stačilo zlehka podpírat. A když třetí den přijala Slunečníkovo rámě, nebylo to již proto, že by byla podpírat potřebovala. Brzy se chystala svatba.

Měsíčník a Západní království

Když domov opustil Měsíčník, stejně jako jeho bratr před lety se hněval. „Co mi to matka provedla? A kam mám jako jít!?“ čertil se. Druhý den, když přišel hlad, hněval se o to víc. Nejraději by matku uhodil. Třetí den přišla lítost, čtvrtý den zase hněv – tentokrát ovšem sám na sebe se Měsíčník hněval: Že nic nedělal, matce ani otci nepomáhal, ničemu se neučil. Pátý den přišel strach: „Jak já se v životě protluču? Jak jen se uživím?“ Šestý den se již vážně obával o svůj život. Sedmý den, zcela vysílen, došel Měsíčník k velkému statku a požádal, zda by ho nevzali do služby. Vzali, každá ruka se hodila. Měsíčník byl vysoký, a tak očekávali, že zastane práce za dva. Když však viděli, jak se k práci staví, smáli se: „Nejsi ty nějaké převlečené princátko? Jednoho takového jsme tu už měli. Dvě léta tomu, co odešel,“ říkali. Co však jiného Měsíčníku zbývalo, než zatnout zuby a vydržet?

Postupně i Měsíčník nabýval zručnosti, den ode dne mu šla práce lépe od ruky. Přes den pracoval a dělalo mu to dobře. Když však v noci hleděl do kraje, po tvářích mu kanuly slzy. Vzpomínal na svou dobrou matku, na její pohlazení, na slova útěchy. Vzpomínal na svého otce – teď nejspíš po celodenní dřině tvrdě spícího. Vzpomínal i na milého vtipálka Jiskrníka a na usměvavého Slunečníka – kde je mu asi konec?

Po roce Měsíčník usoudil, že se na statku naučil, co mohl, že nazrál čas vyrazit dál. A tak šel. Protloukal se, jak mohl. Tu pomáhal v kovárně na měchy foukat a koně podkovávat, tu v mlýně pytle s moukou nosil, jindy zase v truhlárně dřevo opracovával. A mezitím putoval: přes hory a přes řeky, stále dál, tam, kde slunce zapadá. Mnohé země při tom viděl, dvoje boty prochodil. Několikrát jeho život visel jen na vlásku. A to se vždy s modlitbou k Bohu obrátil a prosil, aby na světě ještě mohl zůstat – alespoň do doby, než se za svou lenost omluví rodičům. Možná, že pomohly dobré síly či tomu chtěla štěstěna, Měsíčník přežil.

Po třech letech došel do Západního království. Čekal, že tu lidé budou klidní, jako když se slunce k obzoru sklání, a pracující kýženého odpočinku užívají. Ale všichni tu někam spěchali a na něho se mračili. Byli tak mrzutí a podráždění, že se Měsíčník ani neodvažoval ptát, co se to děje. Aby si sám udržel klidnou hlavu, natrhal u cesty fialky a voněl si k nim. Až potkal malé děvčátko, jež s vážnou tváří kamsi spěchalo. Měsíčníku bylo líto, že i děti jsou v téhle zemi vážné a uspěchané. „Počkej,“ zavolal na děvče, a když se zastavilo, věnoval mu kytičku fialek. Děvče se usmálo a to dodalo Měsíčníkovi odvahu, aby se zeptal, proč jsou zde všichni takoví uspěchaní a podráždění. „Ty nevíš?“ podivilo se děvče. „Naše mladá královna před časem ovdověla a je toho na ni moc. Je unavená a smutná.“ A šeptem dodala: „A ti škaredí rádcové jí špatně radí. Chtějí, aby vyhlásila válku Východnímu království a také aby se vdala za starého zlého knížete Hrozimira! Brrr,“ otřáslo se děvče a odběhlo.

Měsíčník měl jasno: musí mladou královnu ochránit. Vyrazil rovnou na zámek, a když se soumrakem dorazil, nedal se zastavit – ani stráží, ani komořími, a už vůbec ne rádci. Královna ještě úřadovala, ač již pozdní večer byl. Tu najednou rozrazily se dveře a před ní stanul udýchaný vysoký mladý muž. Tak jiný než všichni ti malí staří a protivní rádcové! „Musíte si odpočinout,“ řekl Měsíčník a teprve poté mu došlo, že by se měl poklonit. I učinil tak urychleně, a když zvedl zrak, zjistil, že královna pohybem své paže zastavila přibíhající stráž. Chvíli tak na sebe hleděli. Vysoký muž s jasnou tváří a upřímným pohledem a i přes všechnu únavu spanilá královna. „Pojďte, pojďte se projít,“ řekl Měsíčník a podal královně ruku, aby bezpečně sešla ze svého trůnu. Královna ruku přijala a nechala se vzít do měsíčním svitem osvícené zahrady. „Jak dlouho jsem se neprocházela?“ ptala se sama sebe. „Takový klid,“ řekla nahlas. A začala Měsíčníkovi vyprávět o všem, co ji tíží. A vyprávěla a vyprávěla a ani si nevšimla, že se třese zimou. Měsíčník si však toho všiml a zahalil ji do svého pláště. Tu noc uléhala královna s úsměvem na rtech. Další den se již těšila na večerní procházku. I v Západním království se brzy slavila svatba.

Jiskrníkova pouť

Jen co Měsíčník vládu nad Západním královstvím převzal, špatných rádců se zbavil a knížete Hrozimira umravnil. To on totiž tahal za nitky, ovládal královské rádce a Východní království si chtěl přivlastnit. A pak se mladý král se svou družinou do Východního království vydal, aby zdejšího krále pozdravil a dobré vztahy obou zemí obnovil. To bylo radosti, když se bratři setkali! A ihned se dohodli, že vyrazí do lesní chaloupky navštívit své rodiče. I vypravili se i se svými ženami do malé chaloupky v lese.

Nejmladší bratr Jiskrník nedávno dovršil patnáctý rok, avšak nadále pobýval se svými starými rodiči a užíval u nich bezstarostného života. Hrál si a četl, válel se na peci a litoval, že nemá s kým by se pouštěl do dobrodružství.

To bylo radosti, když do chaloupky zavítala královská návštěva! Rodiče obdivovali své syny, jak dobře si vedli a jak spanilé ženy sobě našli. Když však nyní své bratry viděl, nejmladší pochopil, že se nevrátili, aby si s ním hráli a společná dobrodružství podnikali. Zejména však vydechl údivem nad krásou obou královen. „Také bych chtěl takovou – krásnou – ženu,“ řekl nakonec a bratři se mu smáli. „Ale která by chtěla tebe? Když se jen na peci válíš!?“

Když bratři odjeli, sbalil si Jiskrník kabát a boty a oznámil rodičům, že i on se vydává do světa na zkušenou. Marně ho otec s matkou zrazovali, marně ho prosili, aby je neopouštěl. Jiskrníkovy oči jim v odpověď jen jiskry hněvu posílaly: „K ničemu jste mě přivést nedokázali, žádnou práci jste mě nenaučili. Bratři mají pravdu: žádná žena by takového mužského nechtěla!“

A tak zůstali staří rodiče v chaloupce sami. „Kdybys ty bývala tolik hodná nebyla!“ povzdechl si otec. „Kdyby tys býval tolik pro nás nepracoval!“ povzdechla matka. Smutně hleděli jeden na druhého a po tvářích jim stékaly slzy lítosti. Dlouho tak spolu seděli. Až otec šlachovitou paží svou ženu objal a ona mu položila hlavu na ramena.

Čas šel, roky plynuly.

Jiskrník dlouho putoval, troje boty prochodil. Mnohokráte ho někdo napálil, mnohokráte se zklamal, přepadli jej loupežníci a málem rozsápala divá zvěř. Též se však mnoha řemeslům naučil, mnoha lidem pomohl a mnoho zkušeností získal. Východní i Západní království navštívil, na dvoře u bratrů pobýval a řadu urozených a krásných dam zde poznal. Každé však něco chybělo, žádná v jeho očích nevyvolala jiskry. Nakonec se Jiskrník nechal zaměstnat v královské stáji. Péče o zvířata mu vyhovovala. Po čase dokonce dostal vlastního koně. I vzpomněl si Jiskrník na své staré rodiče a řekl si: „Sedm let tomu, co jsem z domova odešel, sedm let jsem zkušenosti sbíral, sedmkrát můj život na vlásku visel… Je čas vrátit se domů, omluvit se otci i matce za to, že tak do sebe zahleděný jsem byl a jim nepomáhal.“

Když však nazítří za úsvitu svého koně ze stáje vyvésti chtěl, ten namísto aby se na cestu těšil, ze stáje vyjít odmítal. „Co se to děje?“ nechápal Jiskrník. A už už se na koníka začínal zlobit, když zaslechl hlas, který znal. Hlas, který svým zpěvem ráno co ráno rozradostňoval stáj, který se s jeho hlasem sléval v duety, hlas, kterému přezdíval tisíce zvonečků. „Vezmi mě s sebou.“ Byla to Maruška, která mu s péčí o koně a stáj pomáhala. Chudá, ale šikovná a pracovitá dívka. „Nevím, kam jdeš, ale chci jít s tebou,“ řekla a její oči při tom byly tak hluboké, krásné a vážné, že Jiskrník beze slova Marušku vysadil na koně a ten najednou radostně sám vyběhl ze stáje. A co vám budu povídat, ti dva spolu po cestě mnohé zažili, mnohé pochopili a nikdy toho nelitovali.

Když mladý pár dorazil do chaloupky v lese, rodiče štěstím plakali a Marušku přijali jako dceru. Každého rána pak Jiskrník s otcem a koníkem vyráželi na dřevo, Maruška s matkou jim mávaly a spolu doma hospodařily.

Jak rodiče stárli, více a více práce přenechávali mladým. A jak se jim rodily děti, babička kolébku houpala, dědeček dřevěné koníky a panenky vyřezával. A že byli na vnuky stejně jako kdysi na své syny příliš hodní? Inu, byli. Jiskrník s Maruškou si však dali dobrý pozor, aby své děti vedli i k práci.

A malí princové a princezny? Ti měli povinností dokonce o trochu víc. Ale nebojte, čas na hraní (a na pohádky) jim také zbyl.

Čas jde, roky běží. A jestli všichni neumřeli, dodnes na královských dvorech i v lesní chaloupce spokojeně žijí.