18. 11. 2014
Určitě je znáte. Úspěšňáky a úžasňáky. Zvlášť dnešní doba jim přeje a probouzí jejich kvality i v těch z nás, kteří by v jiné době nejspíš žádnými úžasňáky ani úspěšňáky nebyli. Do terapie – světe div se, ale vlastně zas tak moc ne – úspěšňáci a úžasňáci chodí také. Úspěšňáci si většinou přijdou říct o pomoc s nějakou životní svízelí, ve které se ztrácí, které nerozumí nebo na niž přese všechny snahy nemohou vyzrát, což takového úspěšňáka většinou dost zarazí a paralyzuje. Často také přicházejí kvůli změnám nálady k horšímu, zejména kvůli depresím.
Ani to první, ani to druhé jim nebrání v tom, aby od začátku věděli, jak má terapie vypadat, kam má směřovat, jak rychle a jakým způsobem má být vedena. Úžasňáci mohou mít ve věci terapie, zvlášť na jejím začátku, zcela jasno také (a stejně jako u úspěšňáků to terapeuticky vůbec není na závadu, naopak, dá se to využít v jejich prospěch), ale spíše si dají záležet, aby mě ujistili, jak jsem jedinečná a jaká úžasná pověst mě předchází. Úžasňák přece nemůže jít k neúžasnému terapeutovi!
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné