O pravidlech, respektu a komunikaci ve vztazích toho už víme poměrně hodně, a přesto se nám vztahy zdánlivě nečekaně často rozpadají přímo pod rukama. Možná je to i tím, že všechna ta nadmíru užitečná doporučení chápeme stále jen v omezené míře. Tušíme například, že bychom druhého neměli chtít měnit, měli bychom ho akceptovat takového, jaký je. Zdá se mi ale, že se toto doporučení scvrklo jen na případ, kdy máme vůči někomu výhrady, a tak pracujeme na vzájemném respektu k odlišnostem. Co když ale druhého považujeme za dokonalého?