Je neděle odpoledne a Jana si povzdychne: „Ach jo… zítra zase pondělí… to je otrava…“ Je znechucená a cítí vztek, protože toho má v práci moc a šéfa nezajímá, že je přepracovaná. Kolegové dělají polovinu toho, co Jana, ale mají stejné odměny. Taková nespravedlnost! Janinu náladu pošle k úplnému bodu mrazu představa úterní prezentace. Jako by nadřízený nevěděl, že ji veřejné vystupování stresuje – pořád ji tlačí někam na porady. Jde si dát do kuchyně něco dobrého na nervy a všimne si nepořádku po manželovi. Pomyslí si: „Můžu mu to říkat stokrát, a stejně to nikdy po sobě neuklidí. Zase to zůstává na mně.“ Jana zvedne telefon a volá kamarádce Petře: „Ahoj, Petro, to jsem ráda, že jsi mi to zvedla… Já se ti cítím úplně nanic… Ta práce je strašná, doma jsem všem ukradená, takhle jsem si opravdu svůj život nepředstavovala.“ Po třiceti minutách víceméně monologu se Jana cítí trošku lépe. Ještě že má aspoň tu Petru. I když ta už na ni kvůli novému příteli také nemá tolik času…

V řadě z nás žije i oběť. Je to část naší osobnosti, která si ráda stěžuje, nechce přijmout za svůj život zodpovědnost, vnější svět a jiné lidi viní za svoji nespokojenost a neúspěch. S obětí jsou spojené pocity zoufalství, odporu, nechuti, bezmoci, vzteku, závisti. A ty často v roli oběti přenášíme do vztahů s druhými a otravujeme je jimi. Možná znáte někoho, kdo si v pozici oběti libuje – kolikrát po rozhovoru s takovým člověkem odcházíme s polovinou energie.

Navíc přístup oběti blokuje vystupování ze zóny komfortu, zkoušení a učení se novým věcem, přijímání výzev. A tak nám ta naše oběť šlape po štěstí.

Oběť u druhých je pro nás obvykle dobře viditelná. Naši vlastní oběť si už ale uvědomujeme hůře. Je to podobné zápachu z úst – všimnete si ho u druhého, ale svůj dech necítíme. Registrujeme negaci druhých lidí, ale svoji často nevnímáme.

Abychom mohli z oběti vystoupit, potřebujeme ji nejdříve zahlédnout. Proto se v tomto článku zaměříme na to, kde všemožně se může naše oběť skrývat a jak ji rozpoznat. Prozkoumáme společně čtyři cesty: v monologu, dialogu, pasivní agresi a v prožitku závisti.

Jak o sobě a světě mluvíme

Naši oběť můžeme odhalit tím, že budeme pozorně naslouchat vlastním výrokům, které zrcadlí náš vnitřní prožitek. Podívejte se na pár příkladů, možná se v některém poznáte.

• Ráno po probuzení: Ach jo… zase jsem zaspala. Proč musím vstávat tak brzo? Já prostě nikdy na první zvonění budíku nevstanu.
• Pohled do zrcadla při oblékání: Jsem vyžraná jak prase, vypadám jako klobása, takhle nemůžu mezi lidi. Nemám nic na sebe. Hubnout nemá smysl, stejně zase přiberu.
• Při cestě do práce: Ty řidiči, to jsou ale hovada. Proč nejezdí normálně slušně? A ta zácpa… všichni musí jet do práce autem. Přijedu pozdě, šéf mě zase seřve.
• Po otevření počítače: To je e‑mailů. Z toho by se jeden zbláznil. Nikoho nezajímá, že dělám práci za tři lidi. A zítra mám školení na zvládání stresu – to jsem zvědavá, jak mi to pomůže. Nějaký chytrák bude sdílet životní moudra.
• A pokračujeme průběhem dne: To je zase šlichta. To se nedá jíst.
• On mi to zase neposlal! To mám vše ostatním milionkrát připomínat?
• V lednici nic není. Pokud nenakoupím já, tak umřeme hlady.
• Jsem tak unavená, že už ani nic nepřečtu. Stejně to jsou v té rozvojové knížce jenom poučky, které se nedají v praxi použít.

Krátce a jednoduše – začněte sledovat, jak často si v průběhu dne stěžujete a nechcete přijmout svůj díl odpovědnosti a řešit problém, který vás trápí.

Doporučuju vám k tomu skvělou knihu Willa Bowena Svět bez stížností. Stěžuje si totiž oběť v nás. S knihou je spojená 21denní výzva – pokaždé, když nahlas vyslovíte stížnost, přendáte si náramek (jakýkoliv nebo ten, který je součástí knihy) z jedné ruky na druhou. Je to úžasná technika sloužící ke zvědomování si toho, co vypouštíme z úst.

Knihu nejdříve četl manžel a já jsem se jenom smála, jak často svůj náramek přendává z ruky na ruku – při telefonování s kolegy, při rozhovoru s rodiči, při jízdě v autě, péči o syna a v mnoha dalších situacích. Smála jsem se, dokud jsem si nevzala náramek na ruku sama. Až potom jsem pochopila, kolik mých stížností bylo nevědomých. Oběť se zkrátka umí dobře schovávat.

Oběť a nenaplněné potřeby

Mnohdy ještě silněji a viditelněji můžeme naši oběť zachytit v  komunikaci s druhými lidmi. Oběť neumí asertivně sdělovat svoje potřeby a zastat se sama sebe.

Příklad z pracovního prostředí: Dominika vyřizuje nahlas ve společné kanceláři soukromý hovor. Kolegyně Jitka sedí vedle a Dominiku sleduje. Nedokáže se soustředit na svoji práci. Povzdechne si a tváří se otráveně. Jakmile Dominika odejde na oběd, otočí se Jitka ke kolegyni: „Už to zase dělá… Já se z ní zblázním. Nechápu, že jí nedojde, že je to absolutně nevhodné.“ Přímo s Dominikou ale Jitka situaci neřeší.

Obava z konfrontace při poskytování zpětné vazby, kterou oběť prožívá, vede k racionalizaci (sama sobě vysvětlí, že nemá smysl se problémem zabývat) a následné nespokojenosti a obviňování druhých ze svých pocitů (je strašná… kazí tady pracovní atmosféru… nemůžu se kvůli ní soustředit).

Podobná může být situace, kdy vám nevyhovuje například rozdělení domácích prací, ale neřeknete to a tiše trpíte s pocitem, že to není fér. Anebo když partner zapomene na výročí svatby, vy se tím celý den trápíte a následující dny je tichá domácnost – partner se ale nedozví proč.

Otázky pro vás: V jakých situacích máte potíže zastat se sami sebe, říct, co vám vadí, a následně viníte druhého člověka z toho, že není dostatečně vnímavý, že vás tlačí do kouta a podobně?

Potíže s odmítáním

V případě, že si oběť neví rady, jak odmítnout požadavek druhého, často ho přijímá. Vnitřně takoví lidé prožívají odpor, nechuť, mají pocit, že s nimi druzí manipulují, že musí souhlasit. Následně si svoji neschopnost druhé odmítnout před sebou samými obhajují.

Klienti mi popisují situace ze svých domácností například slovy: „Tak jsme zase jeli tam, kam chtěla ona.“ „Nemám chvilku klidu. Jakmile jsem doma, všichni po mně něco chtějí.“ A také slýchám reakce: „Neměl jsem jinou možnost. Musel jsem to udělat.“

V naprosté většině případů máme možnost volby. I když se třeba jedná o špatnou a ještě horší variantu. Otázkou pro nás v podobných situacích je: Co je v tuhle chvíli lepší? Jinými slovy – co je menším zlem? Je totiž velký rozdíl mezi vědomým rozhodnutím (požadavek mi nevyhovuje, ale naplním ho, protože se tak svobodně rozhodnu) a reakcí z pozice oběti: „Ach jo… to je hrůza… co ale můžu dělat…prostě musím…“

Otázky pro vás: V jakých situacích neumíte druhé odmítnout? Jak často máte pocit, že jsou jejich požadavky neoprávněné, přesto i přes svůj odpor souhlasíte a následně prožíváte vůči požadujícím negativní emoce?

Pasivní agrese

Zajímavým paradoxem je agresivita oběti. Když se řekne oběť, řadu lidí spíše napadne jakási ochablost, submisivita. Oběť ale dokáže být agresivní – a to pasivně. Nevstupuje do otevřeného konfliktu, ale záškodničí.

• Na poradě se Klára uchechtne názoru kolegy Tomáše a řekne, že to je hloupost. Tomáš v  daný moment nedokáže konstruktivně zareagovat. Vztek v něm kypí, hlavou se mu honí násilné představy směřující k destrukci kolegyně. Navenek na něm ale není nic poznat. Další den Tomáš zaslechne, že Klára shání dokumenty k jednomu z projektů. Ví, kde dokumenty jsou. Ale proč by měl Kláře pomáhat?
• Kamila sedí na zahrádce v restauraci a vadí jí, že u stolu vedle ní kouří. Nic hostům neřekne, ale vzdychá, koulí očima a záměrně nahlas (aby to ti vedle sedící zaslechli) si svému doprovodu stěžuje na jejich neohleduplnost.
• Honza potřebuje probrat důležitou záležitost s partnerkou Jolanou. Jolana se na Honzu zlobí, protože s ní nechce jet na víkend za rodiči. S Honzou ale své pocity nekomunikovala. Teď sedí, dívá se sice na Honzu, ale jakoby přes sklo a mlčí.

Oběť pronáší výroky typu: „Já ti nerozumím. Chci ti porozumět, ale opravdu ti nerozumím. Snažím se, ale nechápu.“ Reaguje tak, ačkoliv se snažíte vysvětlit věc z různých úhlů pohledu.

Zapomíná opakovaně na úkol nebo dohodu – slíbí, ale neudělá, nepřinese, přijde pozdě. Pasivně agresivní člověk nedá vědět, že mu úkol nevyhovuje, nedostanete signály nespokojenosti.

Otázka pro vás: V jakých situacích se chováte pasivně agresivně?

Oběť, úspěch druhých a závist

Výzkumy ukazují, že mnoho lidí vidí za úspěchem druhých talent jako jakousi magickou substanci, která odlišuje normální smrtelníky od těch úspěšných. A i v našem vnímání úspěchu druhého můžeme vlastní oběť zahlédnout.

Pro oběť je snadnější vidět úspěch jiných lidí jako projev talentu, nikoliv úsilí. Protože kdyby tomu tak nebylo a za úspěchem by stála dřina a překonávání překážek, potom by oběť čelila poznání: kdybych se já více snažila, mohla bych být také takto úspěšná. Oběť se tedy zjevuje i v prožitku závisti, v konfrontaci s tím, co bychom chtěli mít, a nemáme.

Otázky pro vás: Komu a co závidíte? Co jste ochotní udělat pro to, abyste to také získali? Nakolik znáte své vlastní směřování, hodnoty a životní priority? Do jaké míry je naplňujete?

Oběť v nás má často pozornost zaměřenou na to hezké venku, místo aby investovala energii do budování toho hezkého u sebe.

Z oběti tvůrcem

Prvním klíčovým momentem je prozkoumání vlastní oběti. A tím můžete začít už dnes. Na co zaměříte svoji pozornost? Můžete

• zkoumat váš vnitřní monolog: jak často si stěžujete.
• sledovat své komunikační návyky: potíže s odmítáním, vyjadřováním svých potřeb, poskytováním zpětném vazby a podobně.
• vnímat své emoční naladění: pocity bezmoci, závisti.

Jakmile vaši oběť zahlédnete, proměňte ji ve tvůrce. Velmi mi v životě pomohlo rčení Potřebuji odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.

Mobilizujme síly, chyťme si otěže našeho života, našeho štěstí či neštěstí a vědomě se rozhodněme, co s danou situací chceme dělat. A za toto rozhodnutí přijměme zodpovědnost, neházejme ji na svět či druhé lidi.