Je stres padouch, který nás – ať už schválně, nebo z nedbalosti – vyčerpává a ničí? Někdy nám to tak může připadat a nejradši bychom ho ze svých životů odsunuli kamsi do muzea zbytečných komplikací lidské existence. Pochopení a hezké slovo pro něj máme málokdy. Co kdyby stál u soudu a mohl se hájit? Pojďme se na takové soudní jednání podívat, právě začalo.

„Jste obžalován z neštěstí, vyhoření, opotřebovaných srdcí, žaludečních vředů a dalších dvou set patnácti provinění proti člověku. Mimo to nedodržujete zákaz činnosti, který vám byl předběžně uložen. Zahajuji tímto soudní řízení. Budete se hájit sám?“ „Ano.“

„Obžalovaný, uveďte tedy své jméno.“ „Stres.“ „Tímto předávám slovo obžalobě.“

Důkazy a argumenty

„Děkuji. Pane obžalovaný, byla na vás podána hromadná žaloba a budu vás konfrontovat s jednotlivými body. Protože mi za dvě hodiny začíná tenis a nerada bych se dostala do… ehm… časové tísně, rovnou začnu prvním z nich. Vysokoškolský student Adam O. vás žaluje za obavy a nepříjemné stavy před zkouškou.“

„Není z mé strany žádný úmysl způsobovat komukoli obavy a nepříjemné stavy, i když vedlejším produktem být mohou. To ovšem závisí i na osobnosti a citlivosti nervové soustavy. Rád bych zdůraznil, že Adam O. nakonec zkouškou prošel, a to díky mně. Působil jsem v něm jako silný motivační faktor, usilovně jsem bojoval s jeho malou sebedůvěrou a sklony k prokrastinaci a nakonec jsem nad nimi zvítězil.“

„Domníváte se tedy, že bez vás by pan O. zkoušku neudělal?“ „Jsem si tím jistý. V podobných situacích využívá mých služeb pravidelně. Kdyby zapracoval na vůli a zbavil se strachu z neúspěchu, pak by mé účasti nebylo potřeba tak intenzivně, ale za stávajícího stavu jsem jediný, kdo v jeho motivačních a aktivačních centrech něco dělá.“

„Dobře, to ať posoudí soud. Půjdeme dále. Rodiče hokejistky Beáty P. vás žalují, že jejich dcera kvůli vám před zápasy skoro nemůže jíst.“ „Beáta P., která se velmi dobře připravuje na trénincích, díky mně v posledním půlroce odvádí skvělé výkony. Při zápasech totiž umí využít soustředění, tělesné aktivace a také sníženého vnímání bolesti, které jí poskytuju. Drobné doprovodné jevy předzápasového napětí nesou mnohem hůř její rodiče než ona sama.“

„Říkáte tím snad, že bez vás by se jí tolik nedařilo?“ „Moje působení Beátu posouvá mimo její komfortní zónu. Tím, že nerezignuje, ale naopak se snaží za hranicí komfortu fungovat, tuto hranici posouvá, a tak se stále zlepšuje. Na vaši otázku tedy odpovídám kladně.“

„Dále je tu Cyril R., který vás žaluje za rozvrácení manželství.“ „Ano, v případě pana R. a konce jeho manželství roli nepopírám. Jeho bývalá žena, která byla vždy spíš submisivní a málo sebevědomá, zažívala kvůli inklinaci svého muže k alkoholu silný opakovaný stres. Postupně se naučila, jak trpět méně a vzpamatovat se rychleji, zbavovala se pocitu bezmoci, naučila se o sebe postarat úplně sama a rozhodla se žít jiný život. Dnes je to mnohem silnější žena, než bývala kdysi, a skromně říkám, že k rozhodnosti, sebedůvěře a odolnosti jsem jí pomohl i já.“

„Jste si jistý, že by pan Cyril R. váš výklad přijal?“ „Nejsem.“ „Zmíněný pán se každopádně bez omluvy nedostavil, takže budeme pokračovat dalším žalujícím, což je David S. Poté, co v hrůze utíkal před agresivním ozbrojeným lupičem, dostal srdeční infarkt a ten klade za vinu vám. Co k tomu můžete říct?“

„Silné emoce v život ohrožujících situacích jsou jedním z mých nejsilnějších nástrojů, díky kterým ze sebe organismus dostane vrcholný výkon. Nebýt té hrůzy, jak říká pan S., nemohl by na mě ani žalobu podat, neboť by skončil na noži toho lupiče. Pan S. totiž ve volných chvílích trénuje spíš sezení nežli běh, takže bez mé mobilizace všech zdrojů v jeho těle by dotyčnému neutekl.“

„A ten následný infarkt vás nechává v klidu?“ „Je mi líto srdečních cév Davida S., ale jejich uzávěra se chystala mnohem dřív, než pan S. spatřil lupiče a než jsem dění v jeho těle a mysli ovládl já.“

„Připustíte vy vůbec někdy za něco odpovědnost?“ „Já jsem automatická odezva na zátěžové situace, základní aspekt lidské biologie a psychologie, který se vyvinul, aby sloužil přežití. Díky mně se tělo i duše spojí ve vrcholném výkonu útěku nebo útoku v ohrožující situaci.

Má to i svou nákladovou stránku, tak jako všechno na světě. Také je v moderním světě mnoho situací, kdy není výhodné mě zapojit, protože v nich tělesná aktivace a boj či útěk nejsou potřeba. Ale já se spouštím, jakmile se objeví signál zátěž. Jako klavírista uhodím všemi prsty na ovládací desku, abych vypnul, co není nutné, a vybudil srdeční tep, dýchání, svaly, bdělost a pozornost. Aktivuji, tedy jsem.

Ano, tělesné systémy se opotřebovávají, když aktivuji příliš často a v situacích, které vyžadují spíš rozvahu či ignorování než akci. Na druhou stranu, všiml jsem si, že se opotřebovávají o dost méně, když si dotyčný člověk stresové situace užívá nebo má pocit, že je má pod kontrolou.“

„To už zní jako závěrečná řeč.“ „Ano, a protože bych nerad zdržoval váš odchod na tenis a sepnul se ve vás kvůli obavám z nestíhání, dodám už jen toto: Jsem přirozená reakce, která měla a má chránit život a zdraví. Existence se mnou není, uznávám, vždy snadná, ale naštěstí jsou způsoby, jak mě zvládat a omezovat.

A já se, pokud nejde skutečně o život, klidně omezovat nechám. Rád bych požádal všechny žalující, aby využívali všech zdravých možností, jak mě držet v nezapnutém stavu, případně jak mě zeslabit. Věřím, že potom budu užitečným nástrojem pro těžké situace a bude nám spolu dobře.“

Rozsudek

Tím bylo řečeno to nejpodstatnější a zůstalo na soudkyni, jak o vině či nevině stresu rozhodne: „Po prostudování celého obsáhlého spisu s kompletními svědeckými výpověďmi, po předchozím výslechu znalců a dnešním jednání jsem dospěla k závěru, že obžalovaný stres se zprošťuje obžaloby. Jak své rozhodnutí odůvodňuji?

Stres není za své činy odpovědný, neboť sám nevolí, kdy se spustí. Je to automatická odezva na zátěžovou situaci, tedy na takovou situaci, která přesahuje zónu komfortu toho kterého člověka. Stresovou reakci jsme všichni dostali jako výbavu, která má ochránit náš život.

Kdysi na stepích plných predátorů skutečně život zachraňovala. V současné době nás mimo zónu komfortu dostávají ovšem i civilizační výdobytky, jako je technika, obrovský příval podnětů ze sociálního světa, hluk a také relativně málo nepříjemné situace, které ale v kontextu s velkým pohodlím a bezpečím, jimž jsme přivykli, cítíme jako velmi nepříjemné.

I v takových situacích se automaticky spouští stresová reakce, která změní činnost celého těla. Zvýší se tepová a dechová frekvence, játra uvolňují glukózu pro svaly, které se napínají. Smyslové orgány, myšlení a pozornost se upnou na stresor. Naopak se potlačí činnost imunitního, trávicího a reprodukčního systému. Cílem toho všeho je aktivizace organismu k útoku či útěku.

V podmínkách civilizačního stresu tuto aktivizaci neuplatníme a dovedeme si jistě představit, že po mnoha opakováních takového marného přívalu energie přicházejí následky – chronicky zvýšený krevní tlak, snížená odolnost vůči infekcím, větší riziko žaludečních vředů a jiných trávicích problémů, únava, sklony k depresi a mnohé další.

Stres sám to ale coby nástroj pro reakci v náročných situacích nedělá. Jestli někoho žalovat, tak teoreticky evoluci, že je příliš pomalá a nepřizpůsobuje organismus dramaticky se měnícímu světu, a dále školský systém, že zavčasu neučí základy péče o sebe. V konečném důsledku je odpovědnost na každém, aby se naučil se stresovou reakcí počítat a zacházet.

• Pomáhá hodně se hýbat a dostatečně spát. Adam O. i David S. tato základní pravidla ignorují a právě to je hlavní příčinou jejich potíží se stresem.
• Dále pomůže přebrat si priority, aby se člověk nenechával za hranici komfortu vytlačovat podněty, které za to nestojí.
• Sledovat svou duši a své tělo, když signalizují, že se v nich něco děje, a brát to vážně. Toto zanedbal Cyril R., který tak dlouho odsouval své potřeby a potíže, až našel jedinou cestu a zapomnění v alkoholu.
• Kdo je nervově a osobnostně křehký, musí si na sebe a na chronický stres dávat větší pozor než někdo, kdo je přirozeně velmi odolný.
• Beáta P. je příkladem velmi odolného člověka, který těžké situace naopak vítá a zajímá se ne o to, jestli jsou nepříjemné, ale jen o to, jak v nich uspět.
• Štěstí na takovou osobnostní výbavu nemá každý. Naštěstí odolnost vůči stresu se dá vytrénovat. V tom velmi pomáhá posílit víru v sebe a své schopnosti a přijímat situace, které jsou kousek za hranicí komfortní zóny, jako příležitost ukázat, co v člověku je, a něco nového se naučit.
• Protože v takové chvíli vznikne stresová odezva, která v zásadě aktivizuje organismus k akci, je dobré tělesným pohybem tuto aktivizaci využít. A pak se dobře vyspat.

Stres sám je v tom tedy nevinně a je na každém z nás, aby se tuto výbavu pro přežití naučil… ve zdraví přežít. Tím končím dnešní jednání. A protože chápu, že proces a rozsudek nemohly potěšit úplně každého a v někom jistě stresovou reakci spustily, navrhuji, abychom v zájmu jejího odreagování nyní všichni společně klusem doprovodili paní žalobkyni k tenisovým kurtům.“