Vyhnout se tlaku a nutnosti být alespoň v nějaké míře přítomni na sociálních sítích je takřka nemožné. Základní otázka dneška patrně už nezní, zda být, či nebýt na síti, ale jak omezit míru negativ dopadajících na naše životy a prožívání. Nejsilnějším distraktorem není neustále se měnící newsfeed, ale naše vlastní mysl. Naším nepřítelem na sociálních sítích nejsou až tak ti druzí, ale my sami, naše automatické reakce, neuvědomované motivace, potřeby emocionálního uspokojování.

V mnoha ohledech se v online prostředí chováme jako zombie. Pobývat zde ale nemusí nutně znamenat, že se vydáme napospas vnějším rozmarům. Klíčový je směr naší pozornosti – tedy to, na co se na sociálních sítích zaměřujeme, podle čeho se orientujeme, co řídí naše (re)akce.

Existuje určitý druh aktivní pozornosti, který nám kupříkladu umožňuje vzepřít se reklamám, odhalit manipulaci, nenechat se odvést od svých skutečných potřeb. Je to druh pozornosti, který nám může být na sociálních sítích zdatným pomocníkem. Díky ní nemusíme být bezmocně vláčeni a ovládáni proudem zpráv a obrazů, našimi automatickými reakcemi či návyky.

Přítomnost na sociálních sítích může mít různé kvality. Ovlivnit kvalitu této přítomnosti je jistým druhem umění. Jde zejména o způsob, režim přítomnosti, ve kterém se zde nacházíme. Jsme v reakčním režimu? Vtaženi do děje, neustále posuzující, reagující na každý vnější podnět, impulzy? Necháme se rychle odvést od toho, co hledáme, od kontaktu se sebou, našich potřeb? Nebo jsme schopni s jistým odstupem otevřeně vnímat, co vše je ve hře – včetně našich motivací, pocitů, emocí, vjemů, postojů, myšlenek – a ve změti podnětů a vlivů udržet realistický obraz sebe, druhých, směr a cíl?

Míra destruktivity sociálních sítí souvisí s mírou kontroly nad odehrávaným děním a se schopností rozeznat, co se děje na hranicích mezi námi a situací. Jednou z možností, jak získat více vlivu, je poznat a uvědomit si své emocionální či instinktivní vzorce a návyky, reaktivní postoje projevující se v našem chování na sociálních sítích a různými mechanismy zde intervenující. Podaří‑li se nám poodstoupit od nejsilnějších automatismů, můžeme postupně jasněji vnímat, kam svými aktivitami na síti (posty, lajky, komentáři, reakcemi) směřujeme. Rozeznat, jaká disproporce vzniká kupříkladu mezi našimi potřebami a potřebami druhých, prezentovaným sebe‑obrazem a realitou atd., a najít svou vlastní rovnováhu mezi tím.

Naše chování v prostředí sociálních sítí mívá svou specifickou logiku. Zaměříme‑li pozornost k tomu, jaké strategie používáme, abychom zde naplnili své potřeby, co při tom prožíváme, co cítíme, jak myslíme a jak v souvislosti s tím jednáme, může dojít k transformaci a posunu našeho vztahu k obsahu sociálních médií i sobě samým.

Pohled do zrcadla

Sociální sítě nám svým způsobem mohou pomoci uvědomit si určité aspekty naší situace v jejich nerozvinuté formě. Mohou nám pomoci odhalit naše staré vztahové zvyky, které jsou reakcemi na zkušenosti z minulosti, a měnit ty, které už nám v aktuální životní situaci nejsou užitečné. Lze na nich odkrýt aspekty našeho vztahového „pohybu“, které v sobě skrývají potenciál pro změnu a jsou pro nás vhodnější.

Jak už bylo v minulém článku řečeno, máme hlubokou potřebu navazovat vztahy a vytvářet citová spojení, udržovat prostřednictvím spojení dobrý pocit vlastní hodnoty. Jestliže se – byť na přechodnou dobu – nedokážeme propojit jeden s druhým, sáhneme po jakékoli dostupné náhražce. Závislost je možné považovat za adaptační mechanismus na určitou situaci. Potřeba sycení našich potřeb na sítích typu Facebook (ať již přechodně, nebo trvaleji) může signalizovat jisté narušení naší vztahové a citové vazby v reálném životě.

Aktivace všímavosti, fenomenologie zaměřená na vnitřní struktury a jejich uspořádání, prozkoumávání přesvědčení, návyků, postojů, hodnot, očekávání, potřeb a motivací (včetně těch narcistických), které si s sebou neseme na sociální sítě, vyžaduje snést jisté napětí. K realistickému mapování našeho situačního aktérství, sebe‑objevování a odhalování v kontextu situace, potřebujeme určitou dávku odvahy a toleranci vůči specifické bolesti.

Pokud se totiž na své počínání na Facebooku začneme dívat pozorně, jako do skutečného zrcadla, můžeme v jeho odlescích odhalit určité neustále se opakující (ob)rysy sebe sama. Naše timeline se pro nás může stát záznamovou matricí „dobrých i špatných příběhů“, které o sobě vyprávíme. Naučíme‑li se v nich číst mezi řádky, identifikovat, kým a čím určitě reálně nejsme, vzít je coby výpovědi o nás, v nichž chceme být potvrzeni, můžeme následně přejít od určité formy (sebe)klamu, iluzí a pohádek o sobě k realističtější verzi sebe sama a nakonec i ke změně jednání.

Budeme‑li vnímaví, můžeme se v zrcadle Facebooku zjevit sami sobě v celé své kráse. Zkusme se tedy nenechávat svést mihotáním světla a stínů v popředí a podívejme se na to, co při své aktivitě na sociálních sítích na pozadí každodenní aktivity vlastně děláme: v jakých aspektech bychom nejvíce chtěli být druhými lidmi viděni a uznáváni, kdy a jak potvrzení zvenčí reguluje náš pocit vlastní hodnoty.

Jedna z nedávných studií se zabývala hledáním odpovědi na otázku, proč jsou někteří lidé v souvislosti se sebehodnotou na počet obdržených „palců“ citliví méně než jiní. Existuje něco, co ochraňuje uživatele sociálních sítí před zhoubnými účinky obdržených či neobdržených lajků? Rozdíl se ukazuje být v pocitu životní smysluplnosti. Lépe chráněni jsou podle všeho ti, kdo vnímají své počínání, identitu a vlastnosti jako v základu hodnotné bez ohledu na sdílení a potvrzení zvnějšku.

Jestliže tento obrat k sobě, k sebehodnotě a ke smyslu svého počínání přijmeme za východisko zkoumání vlastního počínání na sociálních sítích, pak na pozadí svých postů můžeme například zahlédnout, jak moc se snažíme být přijatelní, milovaní, důležití. Jak moc si přejeme být s druhými a mít smysluplný život, který druhé zajímá. Jak se zároveň velmi bojíme být úplně obyčejní. A kolik zklamání, studu, zahanbení při tom zažíváme. Jak moc jsme v tomto směru zranitelní.

Můžeme sami sebe uvidět zapletené do vláken hledání sebe sama v „odlescích v očích druhých“. Otevřít se pohledu do tváře svých nejhlubších tužeb po přijatelnosti může být nepříjemné a bolestné. Je to ale zároveň jeden z klíčů k možnému prohloubení intimity se sebou samými, s druhými, k našemu vnitřnímu i vnějšímu světu.

Můžeme z této perspektivy dejme tomu sami sebe uvidět i jako děti své doby naprogramované a hyperaktivované méně či více zjevnou vírou, že „ve svém životě musíme něco dokázat, aby měl vůbec nějakou cenu“. Můžeme uvidět sebe sama, jak se bičujeme k ospravedlnění vlastní existence výkonem a snažíme se naplnit imaginovaný kolektivní ideál hrdiny všedního dne, který není až tak náš. Můžeme při tom všem uslyšet hlas naplňující nás úzkostí, udržující nás v pohybu, nutící nás neustále se pokoušet být jinými, než jakými právě jsme. Ten hlas nás možná přesvědčuje, že tak, jak jsme a žijeme, jsme neadekvátní.

Fotky a posty na našem profilu nám mohou odhalit momenty, kdy se usilovně snažíme vylézt co nejvýš, docestovat co nejdál, zvládnout něco zdánlivě veledůležitého, pracovat na sobě, abychom si život zasloužili, naplnili jej, využili „správně“ a měli nějakou hodnotu. Můžeme se na něm zahlédnout, jak zápasíme s bestií nekonečného růstu, jak se snažíme naplnit kulturně podmíněné představy úspěchu, uspokojit neuspokojitelný nárok, že máme sami se sebou a se svým životem „něco udělat“. Jak pod tlakem ego‑ideálu strukturujeme příběhy o své minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Klademe před sebe další a další – fyzické i symbolické – cíle. Cíle samozřejmě našemu rozvoji slouží, pokud je neužíváme jako pilulky na podporu potence naší hodnoty a jako její měřítko. Naše cíle jsou dosažitelné, ideály nikoli.

Možná se zde sami se sebou setkáme ve chvíli, kdy jsme touhu po přijetí už vzdali. Nastavujeme tvář s cílem odehnat, zastrašit, odradit druhé od vztahu s námi nebo je provokovat. Ale i tato podoba nám zajišťuje alespoň nějakou pozornost. Přece jen – lepší negativní pozornost než žádná. Nejhorší je být druhým lhostejný.

Facebook je „kniha tváří“. Těch, které sdílíme a vystavujeme, i těch, jež se snažíme skrýt. To, co nepublikujeme, hovoří často i výmluvněji než to, co vědomě zveřejňujeme.

Tvář v zrcadle

Timeline je ideální k zachycení stránky naší osobnosti průběžně a opakovaně nastavované vnějšímu světu. Zároveň ale i té odvrácené, kterou před pohledem druhých – i sebe sama – raději skrýváme.

Tato dvojstrannost má mnoho jmen. V analytické psychologii se tato stránka osobnosti označuje jako persona (sociální maska), jinde se víceméně překrývá s vývojem tzv. falešného self. Její funkcí je chránit nejzranitelnější části naší osobnosti, přizpůsobovat se okolí v zájmu přežití, naplnit touhu po přijetí, uznání, sociální výživě. Souvisí úzce s vývojem pocitu studu a ochranou před ním. Může se stát, že nám tuto ochranu poskytuje způsobem bránícím nám v životních projevech. Nadměrná ochrana vede k poruchám, mimo jiné narcistickým. Tato část osobnosti se stává nebezpečnou, jestliže jsme s ní ztotožněni a orientujeme svůj život pouze podle impulzů k přizpůsobení se. Tato naše část pro nás chtěla získat lásku. Jaksi ale „zapomněla“, pro koho a proč to dělá. V mnohém ji navíc zaměnila za obdiv.

Sebereflexe a introspekce, odhalování struktur sebe sama není nic snadného. Pro určité typy osobností obzvlášť. Každý malý kousek uvědomění si celku sebe sama může ale vnést do našeho života důležitou změnu. Nevidíme své vlastní oči, ale můžeme je uvidět v zrcadle.

Naše hluboká potřeba, abychom byli viděni, nás magicky přitahuje ke všemu, co nám bude zrcadlit naši podobu zpátky. Potřeba zrcadlení nás vábí: je nepřímou zkušeností umožňující nám vidět a prožívat sebe samé. Zároveň nás ze stejného důvodu silně odpuzuje. Zrcadla sociálních sítí nám tak mohou přinášet fascinující frustraci.

Zkusme ji na moment proměnit ve frustrující fascinaci. Podívejme se do zrcadla, jako bychom se viděli poprvé, bez obvyklého příběhu o sobě, jako to dělají děti, když se poprvé poznají na fotografiích v albu: Ejhle, člověk! Ejhle, já!

Jak jsem krásný, báječný, silný, inteligentní, milovaný, oblíbený… eh, nebo, co to? Tohle že mám být taky já?

Ten hladový duch s nafouklým bříškem? Tvor uštvaný centrifugálním způsobem žití, bez přestání se odstředivě pohybující od jednoho vnějšího cíle k dalšímu, aby dostál ideální představě o „dobrém životě“? Tohle nejsem já, to je tvář někoho, kdo platí nepatřičně vysokou emocionální cenu, aby udržel pomyslný krok „s ostatními“.

Tohle nejsem já. Jsem tady, filantrop, vizionář. Rytíř v lesklé zbroji! Nesu temnému kraji naději! Že se o ten obraz snažím kvůli dávnému pocitu své podřadnosti? Potřebě znovu a znovu získávat pocit řádnosti a mimořádnosti? Nemožné!

Že bych byl tohle štěně, co vrčí a cupuje na kousky všechno a všechny kolem sebe? Bojuje boj velkého mocného psa, zatímco se jen honí za svým vlastním ocáskem?

To ne, jsem citlivý altruista! Soucítím se světem, myslím na druhé, věnuji neúnavně svou energii dobrým věcem. Tohle je přece nějaký tvrdý a přísný tyran, co sám sebe neustále z něčeho zkouší, nedbaje při tom na sebe. Musí toho hodně dělat a dávat, aby ho měli rádi. Necítil se tak strašně sám. Brr. To musí být hrozné, být v jeho kůži.

Že bych byl tenhle? Za maskou básníka, spisovatele, myslitele, intelektuála, který „pro trochu lajků šel by světa kraj? Šel s hlavou odkrytou a bosý? Jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí?“

Nebo snad onen herec zpitvořený v teatrálních gestech touhy? Zapletený do fantazií o vztazích, v nichž je milován? Komediant, objímající se tu s tím, tu s onou, v touze mít někoho nablízku? A kdo je ten geniální a sofistikovaný umělec či vtipálek, co kvůli smíchu a potlesku širokého publika přepisuje vlastní i okolní šedivou realitu barvitými obrazy, bravurními glosami?

Tady guru, chrlící spirituální moudra a rady, jak žít, vyhýbaje se vlastní bezradnosti? Nevztahuji se přepjatě vzhůru k vesmíru a vyššímu smyslu v noční můře z hlubokého pádu dolů, do černých děr deprese a absence smyslu?

Expert‑vědec pitvající na atomy vztahy, lásku, emoce, v pokusu je konečně pochopit, zvládnout, získat?

Tady křečovitě vyvolávám dokonalý obraz něčeho, čím jsem si tak málo jistý. Támhle se snažím vtěsnat do role skvělého otce nebo matky, tady jsem bezva kamarád, manžel, manželka, támhle součástí „úžasného týmu“, zde rozjíždím „skvělý byznys“, „makám na sobě“, zajatec „kultu práce“, tam v temném rohu se snažím skrýt, protože tam nemám ty nejlepší proporce! Tahle fotka, tenhle post se mi povedl. Celé hodiny jsem ji upravoval, celé dny jsem nad tím postem přemýšlel. Že je to natažená ruka po protějšku toto gesto oceňujícím a vítajícím?

Kolik zklamání, příkoří, vzteku a naděje jsem při těchto gestech zažil? Kolik naděje jsem do každého vložil? Kolikrát jsem zatoužil být skutečně tím, kým jsem na svém profilu? Kolik studu jsem prožil, že takovým, jakým se zde inscenuji, reálně nejsem, určitě ne pořád? Kolik závisti jsem zároveň pocítil k druhým, že by takovými snad mohli být, že mají něco, co já nemám? Kolik strachu, že budu odhalen ve své domnělé ubohosti, jsem skryl sám před sebou?

Ale ne, jsem oblíbený a důležitý! Kolik lidí mi přálo k narozeninám. A já se tak bál, že si nikdo nevzpomene. Že bez Facebooku neví, že dnes narozeniny mám? Nepřijdou s dárkem? Nezavolají? Snad dokonce mě ani nepoznají na ulici? Všichni zažíváme to psychologicky malé bodnutí u srdce, tu tichou bolest? Ach. Smutný příběh. Už mě nech, už mě unavuje to číst!

Čím jsme to tak moc unaveni, znuděni a/nebo přehlceni při užívání sociálních sítí? Je to skutečně jen informační přetlak, neustálá nutnost na něco a někoho reagovat? Není to nakonec i únava a vnitřní prázdnota obsedantního uspokojování povinnosti (nikoli potěšení!) „být‑sami‑sebou‑shledáni‑dostatečně‑dobrými“? Není to až tak láska k sobě, co nás nutkavě pohání postovat své fotografie, výkony, myšlenky, ale láska k idolu sebe. Což takhle jednou podrobit kritice ideál namísto neustálé kritiky sebe sama?

Vstupujeme‑li na sociální sítě, zkusme si odpovědět třeba na otázku: jaký obraz zde obvykle prezentuji navenek? A jaký je rozdíl mezi tímto prezentovaným obrazem a tím, jak se skutečně cítím hluboko uvnitř sebe? Co všechno dělám jen pro to, abych ten vnější vytvořil a udržel?

Svolení být celý

„Většina z nás stráví velkou část svého života tím, že hledáme venku to, co nám chybí, co potřebujeme“, říká Lawrence H. Staples ve své knize Vina. „Obvykle se musíme delší dobu trápit v důsledku závislosti, než nás to přiměje pohlédnout dovnitř. Někteří lidé se dovnitř nepodívají nikdy. Účelem obrácení se dovnitř pro uspokojení potřeb není stáhnout se ze světa (ani od potěšení a uspokojení, stejně jako od bolesti, jež svět a život přinášejí), ale jednoduše se osvobodit od nutkavé závislosti na vnějšku, tak abychom měli více svobody.“

Pocit vlastní hodnoty je komplexní pocit. Souvisí s vývojem Já – sebecitu. Je tak zároveň provázán se všemi našimi emocemi. Ovlivňuje vše, co si myslíme‑cítíme‑děláme. Jak reagujeme na podněty.

Každý pocit má v našem duševním hospodářství svou funkci i nezaměnitelný smysl ve vztahu k sebehodnotě. Zažíváme‑li na sociálních sítích pocity studu, úzkosti či závisti, dostáváme signál, že jsme patrně nespokojeni či nesmířeni sami se sebou. Buď je třeba udělat něco se svým životem, nebo změnit představu o sobě. Lépe ji přizpůsobit realitě. Pocity studu, ale i závisti nejsou podle psychoanalytičky Vereny Kast (Závist, žárlivost a jejich smysl) „jen útokem na náš pocit vlastní hodnoty, ale plní mimořádně důležitou funkci v dlouhodobé regulaci našeho sebepojetí. Znovu a znovu nás totiž nutí vypořádávat se s otázkou, co děláme se svým životem, nakolik realizujeme svá nadání a jak adekvátně vnímáme sami sebe.“

Ke zvládnutí negativ sociálních sítí se potřebujeme naučit produktivněji zacházet se svými pocity úzkosti, studu, závisti, hněvu. Nechat se jimi vést jako důvěryhodnými průvodci směrem ke svým skutečným potřebám.

Zažíváme‑li na sociální síti úzkost, můžeme ji chápat například jako signál, že naše já se cítí něčím ohrožené, jako odvrácenou stranu naší touhy. Nejprve cítíme úzkost. Za ní se skrývají pocity další. Stud, strach, hněv. Hněv můžeme ucítit jako frustrovanou lásku. Schopnost vnímat věci tak, jak jsou, uvědomit si sami sebe, naši závislost nebo pseudonezávislost na přijetí od druhých, a odhalit své „zavěšení v síti vztahů“ nám může pomoci osobnostně růst. Zklamání z nenaplněné touhy nás paradoxně může naučit novému způsobu, jak vyjít ze své izolace směrem k možnosti plnějších vztahů, změně způsobů a kvality, jak se vztahujeme.

Podle Heinze Petera Röhra (Závislost) je závislost symptom vyzývající nás k tomu, „abychom se změnili směrem ke skutečné lásce vůči sobě samému, k větší spokojenosti a lepší schopnosti mít vztahy. Ať se to zdá sebevíc paradoxní, chorobná závislost chce člověka dovést ke štěstí! Naprosto jasně dává najevo, že dosavadní cesta nebyla ta pravá. Proto je dobré důkladně zkoumat vlastní život. Musí nastat radikální změna. Kdo před změnou uhýbá, toho symptom nejspíše zase dožene. Duše se oklamat nedá.“

Namísto snahy „budovat jiné já“, zavírat sami sebe do vězení nějaké koherentní a fixní podoby, žádoucího sebeobrazu, zajišťujícího nám hodnotu, můžeme zaměřit pozornost směrem k tlakům a sevřením nutícím nás takové obrazy a podoby sebe sama vytvářet.

Závislost na sociálních sítích, náš každodenní narcismus, lze transformovat, „pozná‑li sám sebe v zrcadle“. Pochopením a odhalením touhy po přijatelnosti se můžeme uvolnit z jeho sevření. Pocítíme‑li soucit nad svým snažením o uznání, umožní nám to dále sami sebe nesrážet a přestat vytvářet tlak k dosažení kvalit ego‑ideálu. Můžeme sami sobě dát svolení být „celí“, ne jen dobří. Jak vzrůstá naše pochopení vlastních motivací a soucit se sebou, vzrůstá i naše pochopení pro snahy druhých o totéž. My všichni jsme v jistém smyslu „narcisové“ hledající Echo, a tedy i „stejní chudáci.“ Cesta ven z pasti vede skrze uvolňování se z dosavadních vnitřních omezení, „osobních žalářů mýtů o sobě“, které jsme si vytvořili, abychom se vyhnuli studu, odmítnutí, opuštění.

Osvědčeným pomocníkem napomáhajícím překonávat narcistická zranění, nepříjemné emoce a pocity sebedůležitosti je také humor. Jak říká Woody Allen ve filmu Annie Hall: „Přijde chlap k psychiatrovi a povídá: Pane doktore, zbláznil se mi bratr. Myslí si, že je slepice. Povídá doktor: No tak proč ho nedáte zavřít do blázince? A chlap odpoví: Já bych ho tam zavřít dal, jenže zase potřebuju ta vejce. Přibližně totéž si myslím o mezilidských vztazích. Jsou naprosto iracionální, bláznivé a absurdní, ale pořád si s nimi začínáme, nejspíš proto, že potřebujeme ta vejce.“