Inspirace k nám přichází zásadně nečekaně. Nemůžeme si ji uměle navodit, nevíme, kdy přijde, jako by na nás dorážela odněkud zvenčí. A přitom je podle posledních výzkumů velice významná pro lidský život.

Pokud máme inspiraci, jsme šťastnější, produktivnější, máme pocit, že náš život má smysl a účel. Odkud se inspirace bere? A jak jí v životě udělat více prostoru?

Podíváme‑li se do Oxfordského slovníku naučného, najdeme tam dva výklady slovesa „inspirovat“. Zaprvé, „inspirovat“ v doslovném významu znamená prostě „nadechnout“. Ve významu přeneseném nacházíme definici následující:

„Prodchnutí nebo proniknutí nějaké myšlenky, záměru atd. do mysli: nápad, vyburcování či vznik určitého pocitu nebo impulzu, obzvláště pak impulsu exaltovaného charakteru.“

Osvícení shůry?

Nadechnout se? Nadchnout se? Velmi podobná slova, že? Podle amerických vědců Todda M. Thrashe a Andrewa J. Elliota má inspirace tři hlavní kvality:

• Přichází spontánně a bez vědomého záměru. Může být vyvolána vnitřním světem, inspirující osobou nebo možná skutečně nějakým „osvícením shůry“. Většinou nevíme, odkud se vzala.
• Inspirace přesahuje naše přízemnější a sebestřednější záměry a omezení. Často je spojena s pocitem zvláštní jasnosti a s uvědoměním si nových možností.
• Nese s sebou obrovské navýšení motivace a aktivity. Pokud najednou dostaneme nějaký nápad nebo vizi, toužíme vše hned zrealizovat, sdělit to někomu dalšímu nebo jakýmkoliv způsobem se vyjádřit.

Nohavica: To jsem nemohl napsat já…

V dnešní době jsme přesvědčeni, že inspirace vychází především z nás samých. Když stvoříme mizerné dílo, je na vině naše neschopnost. Když vytvoříme něco úžasného, je to zásluha naší geniality.

Staří Řekové a Římané to viděli jinak. Podle nich měl každý svého pomáhajícího démona, který byl součástí každého tvůrčího projektu. Také místa měla své mýtické bytosti – většina z nás zná pojem „genius loci“, tedy „génius místa“, a spojuje ho s místy se zvláštní a inspirující atmosférou.

To je zajímavý koncept: nejsou žádní géniové mezi námi, zato máme všichni svého génia. Tato myšlenka nás může ochránit před spoustou duševních potíží.

Když vydáme bestseller, nepropadneme narcismu a pokorně si řekneme, že to byl také náš přítel génius, který má na dobrém díle svou zásluhu. A když uděláme to nejlepší, co je v našich silách, a přesto se dílo nepodaří, nepropadneme depresi, protože víme, že vyvolat z vlastního rozhodnutí inspiraci není v našich silách.

Tak jako říká písničkář Jarek Nohavica o své úspěšné a skutečně jedinečné písni Ladovská zima: „To jsem nemohl napsat já. To mi seshora někdo strčil do domu takovou trubku a tou mi tam ta slova sypal. A já si moc vážím toho, že si vybral zrovna můj dům, abych to zrovna já zachytil.“

Shodnou se s Platónem, který tvrdil, že básník inspiruje své čtenáře nikoliv přímo sám sebou, ale tím, že na ně přenáší vliv múz.

Běž otravovat Cohena

Zajímavou přednášku o tvořivosti a inspiraci si můžete poslechnout na portálu TED od Elizabeth Gilbertové, autorky knihy „Jíst, meditovat, milovat“. Vypráví například o tom, jak probíhal proces tvorby její básnířky Ruth Stoneové:

„Ruth Stoneové je teď kolem devadesáti let, ale básnířkou byla celý život. Vyprávěla mi, že když vyrůstala na venkově ve Virginii, pracovala takhle venku na polích, a najednou ucítila a uslyšela báseň, jak se k ní řítí napříč krajinou. Říkala, že to bylo jako burácející vzdušný vlak. Cítila, jak přichází, protože se jí třásla země pod nohama. Věděla, že v tu chvíli má udělat jednu jedinou věc: běžet jako ďábel. A tak běžela jako ďábel domů a báseň ji honila. Šlo o to, že se musela dostat k papíru a tužce dostatečně rychle, aby až bude burácet skrze ni, ji mohla sebrat a zmocnit se jí na papíře. Jindy nebyla dost rychlá a i když běžela a běžela, báseň jen prošla skrze ni a ona ji minula. A ta báseň pokračovala dál napříč krajinou, čekajíc, jak říkala Ruth, na dalšího básníka.“

Gilbertová vzpomíná také na hudebníka Toma Waitse, který dlouho trpěl úzkostmi spojenými s tvorbou. Jednou, když už byl starší a klidnější, ho napadl útržek melodie v autě, když řídil.

Toužil po ní, ale nemohl se jí zmocnit. Stará úzkost na něj začala dorážet, neměl melodii jak zaznamenat, neměl tužku a papír, a bál se, že když melodii nezachytí, uteče mu a bude ho navždy pronásledovat.

Situaci vyřešil svérázně. Zastavil, podíval se do nebe a prohlásil: „Copak nevidíš, že řídím? Vypadám snad, že teď můžu skládat píseň? Jestli chceš skutečně existovat, přijď, až budu mít čas se ti věnovat. Nebo běž pro dnešek otravovat někoho jiného. Běž otravovat Leonarda Cohena.“

Podobné zážitky má každý z nás. Inspirace přichází spontánně a nečekaně – a občas ve chvíli, kdy se to vlastně vůbec nehodí. Jakmile nás myšlenka napadne, máme tendenci ji okamžitě realizovat nebo se o ni aspoň s někým podělit.

Inspirace jako vstupenka do lepšího světa

Jak se na celou věc podívat vědecky? A je to vůbec možné? Již zmínění psychologové Thrash a Elliot se o to pokusili. A zajímavé je, že v něčem v podstatě potvrzují představy starých Řeků.

Nejprve řešili otázku číslo jedna: K čemu je taková inspirace vůbec užitečná, když je obvykle naprosto iracionální? Jejich závěry nejsou zas tak překvapivé.

• Lidé, kteří častěji zažívají pocit inspirace, jsou optimističtější, mají vyšší sebevědomí, připadají si schopnější, lépe zvládají svoji profesi, jsou kreativnější. Všechny tyto pozitivní vlastnosti souvisejí s inspirací.
• Držitelé patentů zažívají pocit inspirace častěji než ostatní lidé.
• Zážitek inspirace má za následek lepší prožitek ze života a světa, obecnou spokojenost se životem – dokonce ještě po třech měsících od takového zážitku!
• Inspirovaní lidé mají pocit, že jejich život a jejich činnost má smysl a účel, inspirace se často pojí s pocity vděčnosti a duchovního naplnění.
• Porota literárních soutěží lépe hodnotila práce těch autorů, v jejichž textech byla zřetelná stopa neobvyklé inspirace. Dokonce lépe než autory s lepšími verbálními a technickými dovednostmi, kteří psali bez inspirace. Tento závěr naprosto podporuje řeckořímskou představu o tom, že nejsou žádní výhradní géniové, naopak každý obyčejný člověk může stvořit dobré dílo s pomocí svého génia.
• Inspirace se spojuje s vyšší efektivitou. Když jsme „zasaženi“ inspirací, napíšeme více znaků za minutu a současně používáme kratší slova.

Vědkyně Marina Miljavskaja nakonec dodává, že lidé, kteří v životě častěji zažívají inspiraci a pod vlivem inspirace si určují své cíle, těchto cílů snáze dosahují. Tento vliv je tak silný, že převáží i silné osobnostní charakteristiky jako je například extroverze, neuroticismus nebo puntičkářství.

Jak přivolat inspiraci

Když si přečteme takovéto výsledky studií, nejraději bychom sami sobě nakázali permanentní inspiraci a donutili se k ní. Jenomže jak už bylo řečeno, inspiraci si nemůžete navodit, prostě na ni musíte počkat. Ona se jednoduše „přihodí“.

Nezoufejte ale. Neznamená to, že bychom nemohli udělat vůbec nic. Můžeme se alespoň pokusit pro inspiraci navodit v našich životech co nejlepší podmínky.

Thrash a Elliot například zjistili, že inspiraci častěji zažívají lidé, kteří jsou otevření novým zážitkům a věnují se tvůrčí činnosti. Vědci jako příklad uvádějí studenty humanitních věd – třeba filosofie nebo umění. Tito studenti nejspíš častěji přichází do styku s inspirujícími podněty, například s uměleckými díly. Možná také spadají do kategorie těch, kteří jsou inspiraci více otevření.

Důležité také je, že inspirace a pokrok v práci tvoří určitý kreativní cyklus. Inspirace s sebou přináší úspěch a úspěch přináší další inspiraci. Malé úspěchy tak mohou nastartovat inspiraci, která nás dovede k větším úspěchům.

Nepřítel stereotyp

Inspiraci můžeme také chápat jako proces interakce mezi našimi dosavadními znalostmi a mezi informacemi, jež k nám přicházejí z okolního světa. Existují určité kroky k tomu, aby se vám inspirace „stávala“ častěji.

Nepřítelem inspirace je stereotyp a zaběhané vzorce v myšlení, které nechceme opustit. Existuje mnoho knih nabízejících trénink kreativity, která s inspirací úzce souvisí – zkuste některé techniky:

• Můžete třeba zkusit dávat dohromady zdánlivě nesouvisející věci. Vymyslete, jak by se tyhle dvě věci mohly „setkat“, najděte mezi nimi skrytou souvislost.
• Klíčové je výborné zvládnutí požadované dovednosti a příprava. Dobrého kuchaře, který vaří často, budou také častěji napadat úžasné recepty.
• Buďte otevření novým zážitkům a zkušenostem. A mějte pokud možno pozitivní přístup. Největší překážkou kreativity je být přesvědčený o tom, že nejsem kreativní. Výzkum ukazuje, že každý z nás může být.

Stimulující jsou také kontakty s inspirujícími lidmi, umění, knihy nebo novinky z vašeho oboru. Ze své zkušenosti vím, že když jsem přestala mít čas na čtení, přestala jsem také být schopná psát básničky a povídky, protože mě nenapadaly žádné náměty.  Snad se časem posune celá společnost i české školství tak, abychom byli inspiraci otevřenější.

Když se inspirace stále nebude objevovat, nezoufejte. Prostě dělejte svou práci a netrapte se tím příliš. Chce to zachovat si určitou pokoru a vědět, že to není vaše vina, když inspirace nepřichází.

Můžete třeba vynadat múzám, občas to pomůže duševnímu přepětí. Ale když nás inspirace najednou navštíví, zařiďme se podle rady Rudyarda Kiplinga: „Když je u slova tvůj démon, nesnaž se vědomě myslet. Nech se unášet, čekej a poslouchej ho.“