Foto: Thinkstock.com

Odloučení: základní zkušenost

Prvním z řady odloučení je příchod člověka na svět, tím posledním je smrt.

Ze seriálu: Dobrodružství separace

Petr Sakař

Petr Sakař

13. 9. 2012

Dětská zkušenost s odloučením nás připravuje na všechna další odloučení a ztráty, které budou později utvářet náš život, včetně přijetí vlastní konečnosti. V tomto seriálu se budeme postupně zabývat separačními tématy, která jsou charakteristická pro dětský věk.

Separace neboli odloučení je klíčovým a náročným vývojovým úkolem každého člověka. Série stále nových a nových separačních krizí a nepohoda, která je zpravidla doprovází, začíná porodem a končí až absolutním odloučením ve smrti.

Separační krize ovšem nejsou u zdravě se vyvíjejícího jedince pouze zdrojem nepohody a strádání, ale představují především příležitost k osobnímu růstu.

Jejich zdárné překonání v raném věku je nezbytnou podmínkou ustavení zdravého sebevědomí a sebeúcty ve věku pozdějším. Utváření celistvé osobnosti každého člověka tedy závisí ve značné míře na jeho schopnosti přežít krize a těžit z nich.

Podstatná část pocitů nastávajících rodičů má svoje základy v raných zkušenostech s výchovou, kterou zakoušeli od svých rodičů.

Odloučení není nikdy záležitostí jednotlivce, jde vždy o společný úkol minimálně dvou lidí. Přirozený vývoj naděluje první náročné úkoly tohoto druhu matce a dítěti. Po porodu, který je především odloučením fyzickým, následují další, natrvalo se vpisující do mysli dítěte a utvářející jeho další život. Jsou to hluboké otisky zásadních zkušeností na dosud málo popsané tabuli dětské duše.

Vývojové milníky

  • Odstavení od prsu,
  • samostatné usínání,
  • zvládnutí hygienických pravidel,
  • příchod mladšího sourozence,
  • nástup do školky,
  • navazování prvních přátelských vztahů mimo rodinu,
  • nástup do školy,
  • první láska,
  • odchod z domova,
  • samostatný život bez rodičů,
  • příchod vlastních dětí.

To vše lze pokládat za důležité vývojové milníky, které vyznačují cestu separačního procesu.

Přirozený vývoj jedince přináší tyto situace obvykle ve správném pořadí a v pravý čas. Existují ale odloučení, jež je možné označit za traumatická, neboť přicházejí nečekaně a bez ohlášení. Jsou to situace, o kterých víme, že mohou nastat, ale zpravidla si je nejsme ochotni připustit do chvíle, než nám zaklepou na dveře. Smrtelná nemoc nebo nehoda, rozvod, dlouhodobé odloučení v důsledku nemoci, válečného konfliktu nebo politické zvůle…

Mamince pyšné na intenzivní a těsný vztah se svým chlapečkem může její hrdost zhořknout ve chvíli, kdy se kvůli mohutným protestům a pláči opakovaně nedaří syna umístit do školky.

Ať již jde o odloučení v důsledku přirozeného vývoje nebo o traumatickou separaci (ztrátu), každý se s ním vyrovnává odlišně. Zatímco jedno dítě prochází náročným vývojem prvních let hladce a dělá své mamince radost, druhé se spolu s ní trápí pokaždé, kdykoli je třeba popasovat se s dalším vývojovým úkolem. Podobně je tomu u traumatizujících událostí, které mohou život jednoho zcela zničit, zatímco druhému dopomohou k dalšímu významnému posunu v jeho vývoji a posílení jeho odolnosti a životního elánu.

Někdy se z nevyřešeného vývojového úkolu vyvine trauma, které vytrvale narušuje a znesnadňuje život všem zúčastněným. Mamince pyšné na intenzivní a těsný vztah se svým chlapečkem může její hrdost zhořknout ve chvíli, kdy se kvůli mohutným protestům a pláči opakovaně nedaří syna umístit do školky. Tatínek, který v dceři vždy viděl „svou malou holčičku“, se zase bude těžko smiřovat s touhou plnoleté dcery odejít se svým vyvoleným, nejlépe ihned.

Začíná to před početím

Narození dítěte se v psychologickém slova smyslu může počítat od chvíle, kdy se obraz zatím imaginárního dítěte usídlí v myslích jeho nastávajících rodičů. Příchod dítěte může být radostnou a očekávanou událostí, nemilým překvapením nebo rovnou hrozbou vzbuzující nejrůznější obavy. Ačkoliv se děťátko ještě ani nenarodilo, už je o mnohém v jeho životě rozhodnuto.

Podstatná část pocitů nastávajících rodičů má přitom svoje základy v raných zkušenostech s výchovou, kterou zakoušeli od svých rodičů. Pocity vztahující se k dítěti a úvahy o správné výchově vyrůstají z podhoubí, jehož základ není ani zdaleka přístupný vědomému uvažování. Vycházejí ze zkušeností, které rodiče získávali v době, na kterou zpravidla nikdo nemáme vzpomínky.

Někteří rodiče ale nejsou schopni si vzpomenout ani na celá dlouhá nebo osobně důležitá období svého dětství. Jejich obrazy minulosti jsou neúplné, zmatené nebo nepřiměřené. Cestou životem poztráceli nebo promíchali své vědomosti, fantazie a pocity vztahující se k jednotlivým životním událostem svého dětství.

Nevysvětlitelná žárlivost

Vzpomínám si na tatínka, který přišel konzultovat divoké šarvátky svých dvou dětí. Z rozhovoru vyplynulo, že hlavním motivem většiny hádek a soubojů mezi sourozenci byla intenzivní žárlivost staršího z nich. Při zkoumání rodinné historie jsme zabloudili až do doby tatínkova dětství.

Podobnost rodinných aranžmá byla nápadná mně i jeho manželce, která leccos o dětských konfliktech manžela s bratrem vyslechla od své tchýně.

Jeho mladší bratr se narodil zhruba ve stejnou dobu, v jaké rodiče nadělili sourozence svému prvorozenému dítěti. Zajímavé bylo, že se tatínek nemohl rozvzpomenout na první společné roky života s mladším bratříčkem. Podobnost rodinných aranžmá byla nápadná mně i jeho manželce, která leccos o dětských konfliktech manžela s bratrem vyslechla od své tchýně.

Tatínek se však nemohl upamatovat na nic, co by napovídalo tomu, že pro něj samotného byl příchod mladšího bratra traumatizující ztrátou výsadního postavení jedináčka a že se v dětství mohl na své rodiče a bratra hněvat. Na druhé straně byl schopen hovořit o nepřiměřeně intenzivních pocitech viny a vzteku, které tváří v tvář chování svých dětí zažíval a které pravděpodobně spojovaly jeho zkušenosti dítěte a rodiče.

Mladší a starší

Jiné to bylo u maminky, která dlouhodobě upřednostňovala v péči jedno ze svých jednovaječných dvojčat, neboť měla pocit, že je od druhého utlačované. Přestože byl věk i vzhled obou dětí totožný, vyprávění maminky vzbuzovalo dojem, že hovoří o dvou dětech různého věku.

Nezpracované dětské trauma matky vedlo ke zkreslenému pojímání obou dětí.

Pět minut, o které se mladší z dětí narodilo později, umožnilo matce promítnout na ně svůj smutný osud mladšího a krutě terorizovaného sourozence. Bylo to tedy nezpracované dětské trauma matky, které vedlo ke zkreslenému pojímání obou dětí a způsobilo, že se jejich psychický vývoj ubíral rozdílnými směry.

Jsme v tom spolu

Narození dítěte přináší náročný úkol pro dítě i pro rodiče. Dítě musí obstát v jedné z nejtěžších životních zkoušek a přežít porod – fyzické oddělení od matky. Rodič se s prvním dítětem vzdává mnohého, a aniž to ještě vůbec tuší, jeho život se nenávratně změnil. Pro všechny je to obrovský krok do neznáma.

Rodiče musejí vytvořit ve svých myslích i v každodenní realitě dostatečný prostor, který postupně zabydlí jejich děťátko. Vzdát se části své dosavadní suverenity a přijmout odpovědnost za nově příchozího. Prvotní odloučení dítěte od matky je tedy především výzvou psychické stabilitě rodičů. Rodiče jsou konfrontováni s realitou, kterou si posledních několik měsíců vývoje dítěte v děloze pouze představovali.

Co uvidí dítě, které se poprvé zadívá do nového světa, kde je všechno jinak, jen ne tak dokonalé jako v matčině lůně? Bude se tu cítit dobře, nebo mu tu už navždycky bude „tak nějak divně“ a vždycky si bude připadat, že „není ve své kůži“? Bude narození připomínkou úspěchu rodiny nebo se už navždy stane mementem odkazujícím k selhání a nezdaru?

Klíčem ke spokojenému dítěti je spokojený rodič.

Nelze pochybovat o tom, že nevědomé motivace a pocity jsou mocnými silami, které ovlivňují chování rodičů ke svým dětem. Nezřídka se rodiče ocitají se svými obavami, které souvisejí s narozením dítěte, zcela osamoceni. Fatalistické stanovisko o nezvratnosti vlastního vývoje, za který nenesu odpovědnost, neboť mi byl implantován výchovou, ale nic neřeší. Svobodná vůle a ochota a odvaha činit vlastní rozhodnutí zůstávají podstatným předpokladem dobrého rodičovství.

Jednou z možností, jak své obavy zdárně vyřešit a vykročit na cestu rodiče tou pravou nohou, může být i spolupráce s odborníkem na duševní zdraví. Bylo by jistě dobře, kdyby více rodičů, kteří z nejrůznějších příčin pochybují o svých rodičovských dovednostech, mělo možnost obrátit se na fundované odborníky, kteří by jim byli schopni nabídnout odpovídající pomoc. Zkušenosti nám totiž ukazují, že klíčem ke spokojenému dítěti je spokojený rodič.

0 Otevřít diskuzi
Dobrodružství separace
Seriál

Růst k samostatnosti je důležitý úkol pro dítě i pro jeho rodiče.

Petr Sakař

  • Rodina a děti