Proměnami různého druhu jsme fascinováni. Pořady o nich mají nemalou sledovanost, často na jejich základě volíme například kadeřníka nebo hodnotíme úspěch či neúspěch – ať už vlastní, nebo těch druhých. Změna je prostě zábava. Nebo ne?
Některé z nás jedinečnost a jinakost láká, jiné děsí. Nový účes nebo jakákoli jiná odlišnost je vyvádí z konceptu, nabourává jejich jistotu, boří půdu pod nohama.
Asi si dokážete představit, že k tomu, aby byl jejich život komplikovaný, nejsou potřeba žádné radikální počiny. Jedna z nešťastných maminek postoj svého desetiletého syna popisuje následovně: „Vždy mě odmítal, když jsem přišla s jinou barvou vlasů nebo jen výrazně jiným střihem. Nesnášel karnevaly, pálení čarodějnic... Spolužáci si lepí tetovačky z cukrovinek na ruce. On je na ně pak mrzutý, nebaví se s nimi.“
Z mé zkušenosti podobných dětí přibývá. Spouštěče jejich úzkostných reakcí se různí, společné však mají to, že podněty, kterým jiní nepřikládají žádnou váhu, jsou pro ně naprosto zásadní. Tak, jak reaguje zmíněný chlapec na změnu vzhledu, mohou reagovat na sebemenší změnu plánu, neznámou trasu nebo třeba jídlo v nezvyklou hodinu.
