Odmalička nás lidé kolem vybízejí k odpuštění. „Podejte si ruce,“ slyšíme už jako malí. Je ale odpuštění nutnost potřebná k zachování duševního zdraví, nebo nás k němu nutí proto, aby se zachoval stávající systém a lidé vedle sebe dokázali žít?

Světová náboženství doporučují, aby si lidé navzájem odpustili, aby „nad jejich hněvem nezapadalo slunce“. Proč? Co na to říká lidská zkušenost?

Člověk velmi často při svém životě, snažení, překračuje hranice. Nejen svoje, ale i druhých. Ne že by chtěl, ale prostě je třeba někdy nevidí a nevnímá. Do druhého člověka nevidíme a mnohdy netušíme, v jakém aktuálním stavu se nachází. Proto, když se mu druhý otevírá, nemusí vždy přesně vědět, jakou vyvolá reakci. Že druhá strana svým nekonáním nebo jinými náznaky vyvolávala indicie, že otevření nebude přijato? Hmm, ano, příště si toho člověk možná všimne…

Online seminář Dalibora Špoka na téma křivdy a odpuštění…

Také druzí jdou a překračují hranice a „blátivými bagančaty šlapou v duši“. Takže člověk udělal nějaký krok, vyhověl, přijmul, daroval, a nestalo se to, co očekával. Ba dokonce, pokračovalo se v krocích dále… V některých situacích, podle věku, docela velká katastrofa…

Odpustit, nebo neodpustit? A jak potom zahojit vlastní zranění?

První a druhá pomoc

Nejdříve je tedy nutné při ublížení a křivdě postarat se o sebe. Prohlédnout se, ošetřit rány nebo je nechat ošetřit, zreflektovat, co se stalo a proč se to stalo. Jak byla šachová hra rozehraná. Kdo hru začal, kdo jak táhl. Kdy byla příležitost k remíze, byla‑li jaká.

Je třeba si uvědomit, že i my jsme se dopustili minimálně naivity, nevidění, nevědění o sobě, svých limitech a hranicích, a také jsme nevěděli o druhém, jeho potřebách, slabostech, osobním nastavení. Nevnímali jsme, oč měl druhý zájem, přehlíželi jsme lecjaké náznaky. A někdy právě za takové okamžiky člověk zaplatí. „Nemyslíš, zaplatíš“, volá upoutávka na bezpečnou jízdu.

Každý, kdo zažil hluboké zklamání, zranění důvěry, ví, že skutečné odpuštění přichází až omluvou a protiskutkem druhé strany.

Ponechá‑li si ublížený pocit křivdy a bude‑li v sobě tento pocit živit, bude ho to stát celkem dost životní energie. Stojí nám ten druhý za to, abychom kvůli němu mrhali cennou životní energií? A to mrhání myslím doslovně. Nejde s tou energií udělat něco jiného? Vyrůst nad toho člověka, udělat něco, co člověk dlouho chtěl a stále se k tomu nemohl odhodlat?

Takové zbytečné volání po otevření dveří, které se jednou zavřely, může docela pořádně připomínat bludnou cestu Matrixu nebo boj s větrnými mlýny. Ale přece vrchol buddhistické moudrosti je sednout si před klášter, kam uchazeče nechtějí přijmout, a čekat tam tak dlouho, dokud neotevřou. Ano, v buddhistickém klášteře to tak možná funguje, ve vztazích – jak kdy? 

I velká křivda představuje stav, že jedna cesta se uzavřela a otevírá se cesta nová. Nevidíme ji? Nechceme už nikam jít? Na začátku je to možná obtížné vidět, ale najednou člověk může získat nový prostor, který do té doby buď neexistoval, nebo nebyl vnímán. Pomalu se může zvednout a koukat se okolo, hledat, růst. Podívat, se, kdo také stojí okolo. A především: vidět. Vidět, kdo chce se mnou spojit svůj život a kdo ho vidí jinde.

Krásně je přitom možné naučit se respektu k druhým lidem a respektu k jejich vlastní cestě, přece tak to mají i rodiče. Děti se v určité životní fázi odpoutají a je nutné tuto jejich novou samostatnost přijmout a mít naplněný život i s tím, že jsou již od nás více vzdáleni.

Jak jen můžu jít dál

Jak ale s lidmi, kteří nám ublížili, dále jednat? Je nutné se tvářit, že „se nic nestalo“? Že všechno odnesl čas, „co jsme si, to jsme si“? Každý, kdo zažil hluboké zklamání, zranění důvěry, ví, že skutečné odpuštění přichází až omluvou a protiskutkem druhé strany. Zadostiučiněním, řekli by křesťané…

Pokud tedy druhá strana přijde s omluvou a napravením křivdy, jistě stojí za to neodmítat a podle doby, kdy situace přijde, omluvu přijmout. Případně dát najevo, že odpuštění potřebuje ještě méně či více času pro důkladné hojení. Jaký druh vztahu poté přijde je však individuální záležitostí každého. Někomu půjde opět komunikovat, někdy po takové křivdě a omluvě může vzájemná důvěra ještě posílit. Vždy je však dobré nelhat sami sobě – ani do kapsy, ani nikam jinam. Pravda osvobozuje, řekl kdosi.

Uzavření do sebe může představovat další problém. Pokud si ponecháme své hradby, nemusí dojít k opravdovému setkání s druhým, pouze k tomu, že se dva lidé zbaví své osamělosti.

Některá náboženství dokonce učí „milovat své nepřátele“ a nutno říci, že uvedená dovednost v sobě skrývá mnoho moudrosti o nitru člověka. Namísto sžíravé touhy po pomstě, ublíženosti a pocitů křivdy je možné překročit sebe sama, říci si, že ublížením druhému bez napravení takový člověk ublížil v posledku pouze sám sobě.

My samotní si můžeme říci, že nás může zranit pouze to, čemu dovolíme, aby se nás dotklo (viz realita druhého řádu Paula Watzlawicka). Současně napravíme vlastní nedostatky, prohlédneme „hrad naší duše“, zda nemá někde zborcené zdi, a také se ujistíme, že víme o všech jeho zákoutích, aby nás příště nemohlo nic překvapit, otevřeme okna a průběžně větráme a „upouštíme páru“ naší energie, aby nám v naší osobnosti nic neztuchlo ani nehrozilo vybouchnutí.

Rozhodně se neuzavřeme do sebe, ale vyhledáváme nové příležitosti a výzvy. Uzavření do sebe může totiž představovat další problém. Až se samota a uzavřenost stane nesnesitelnou, může člověk potkat druhého, který je na tom podobně, silné a neprodyšné hradby obou spadnou a euforie z pocitu setkání přesahuje vše dosud poznané, jak o tom hovoří Erich Fromm. K opravdovému setkání však nemusí dojít, protože došlo pouze k tomu, že se dva lidé zbavili své osamělosti. Oni se domnívají, že jsou v cíli – ve vztahu. Z rozčarování je může probudit až další zranění od druhého a nutnost stavět ještě pevnější hradby.

Poznání sebe sama je nezbytnou podmínkou pro vztah. Proto buďme vidoucími, nelžeme si, znejme svoje hranice i nastavení druhých… a bezpečnou cestu.