„Je mi třicet. Žiju už dávno mimo faktický dosah rodičů. A přesto i teď pořád zaměstnávají moji hlavu a jsem schopná se kvůli nim strašně trápit. Vždycky, když se vidíme, křísím se z toho další týden. Nechápou mě, manipulují se mnou, často se cítím jako peskované dítě. Někdy si říkám, že by mi bylo mnohem líp, kdybych s nimi přerušila kontakt. Ale copak to můžu udělat? Neumím si to vůbec představit. A bojím se, že by mi to bylo líto.“

Podobný příběh zaznívá v terapeutické konzultovně častěji, než by člověk řekl. Někdy se jedná třeba jen o mámu nebo tátu. Docela často ho slýchám od jinak velmi silných lidí, kteří si v životě dokážou dobře poradit, mají dobrou práci i fajn vztahy. A silní jsou třeba právě proto, že některý z jejich rodičů sám trpí dlouhodobě nějakými psychickými problémy, pojmenovanými nebo nepojmenovanými. Někdy pije, někdy je depresivní. Nejčastěji by mu psychiatr nalepil třeba diagnózu některé poruchy osobnosti, což se projevuje především tím, že se s takovým člověkem moc nedá žít.

Děti takových rodičů se obvykle brzy naučí, že se o mámu nebo tátu opřít prostě nemůžou. Musí se spolehnout na sebe a ideálně se naopak ještě o své rodiče postarat a být oporou jim. Později v životě tihle lidé bývají často schopní, ale ne tak často šťastní. Vyrůst, dospět a odstěhovat se zpravidla pomůže… ale ne úplně. I dávno poté, co si člověk najde partnera, založí rodinu a žije vlastní dospělý život, mají jeho stárnoucí rodiče mnohdy velké páky a vliv na jeho život, schopnost trefit se do citlivých míst, vyvolat silné pocity viny, odmítnutí nebo nepřijetí.

V detailech se příběhy dospělých dětí samozřejmě liší. Může to být tak, že…

• Stárnoucí máma očekává, že jí bude dcera neustále oporou, jako tomu bylo vždycky. Od dcery se čeká, že zastane funkci chybějícího partnera, bude mamince několikrát týdně volat, informovat ji o tom, kde je a co dělá, vždy trpělivě vyslechne všechna mámina trápení, ve všem jí pomůže. Naopak to ale nefunguje, dcera se mámě s ničím svěřit nemůže, protože by ji to beztak jen moc vzalo, nebo by to shodila a nepochopila.
• Táta se nemůže smířit s tím, že jeho dcera dělá rozhodnutí sama za sebe. I když je dospělá, očekává od ní poslušnost a vděk za jeho rady. Kdykoliv udělá něco jinak, než si táta přeje, je oheň na střeše.
• Staří rodiče spolu žijí, ale nemluví. Jejich potomek byl pro ně odjakživa mediátorem, soudcem a kanálem komunikace a oni očekávají, že to tak bude i nadále. Navzájem se před potomkem pomlouvají a snaží se ho dostat na svoji stranu. Ať je mu dvanáct, nebo čtyřicet.

Podob problémového vztahu dospělých dětí a jejich rodičů je nesčetně. Někdy to není taková hrůza, rodinná oslava jednou za půl roku se dá přežít a mezitím plyne život spokojeně. Bohužel takové nejsou všechny případy.

Bylo by samozřejmě snadné říct: „Jsi dospělý, nic si z toho nedělej, pusť to jedním uchem tam a druhým ven.“ Jenže to se snáz řekne, než udělá. Všichni jsme naprogramovaní k tomu mít rádi svoje rodiče a chtít s nimi dobře vycházet. Děti jsou neuvěřitelně velkorysé, chce to opravdu hodně snahy, aby to se svými rodiči vzdaly a rezignovaly na vztah s nimi. Když jsme maličcí, slouží to k našemu přežití. Rodiče potřebujeme a potřebujeme věřit, že jsou dobří. Ale i když už se o sebe dokážeme postarat, někde v nás obvykle pořád zůstává kus naděje, že by se situace mohla zlepšit.

Jako by to byl hlas toho dítěte v nás, které by si tolik přálo mít s rodiči dobrý vztah. Touha jednou to pochopení, přijetí nebo ocenění od rodičů zažít. Víra, že se tentokrát nezklamu. Doufání, že to dokážu nějak ovlivnit, že když budu dělat to a to, třeba to tentokrát dopadne dobře, nebo třeba dokážu rodiči pomoct, dokážu ho navést k uzdravení, dokážu ho přesvědčit, ať se sebou něco dělá.

Jenže pokud máme s rodiči obzvlášť problémový vztah, vždycky znovu se zklameme. Vždycky znovu to bolí. Vždycky znovu zažijeme zranění. Smlouváme s vlastní duší, že příště už si to fakt nebudu tolik brát anebo že příště už tu důvěru mámě nebo tátovi znova nedám. Nebo začneme pochybovat o sobě: „Je něco na tom, co máma říká? Jsem fakt tak sobecká? Jsem tak špatná dcera?“

Když takové situace řešíme v terapii, jedno z velmi těžkých uvědomění je pro klienty to, že ať se budou snažit sebevíc, ať udělají cokoliv, stejně to nebude dost. Stejně od rodičů nedostanou to, co potřebují. A i když je v oblasti psychologie máloco jednoznačné, jednu věc zkušenost potvrzuje znovu a znovu: Dítě vlastní snahou nedokáže zachránit svého rodiče. Může mu pomoct, inspirovat, postrčit, to jistě. Ale ne ho zachránit, nebo změnit.

Nejméně špatné řešení

Na začátku terapie se dospělé děti toxických rodičů někdy bojí, že je rodiče zavrhnou. Postupně mnohdy dojdou k tomu, že rodiče je ve skutečnosti potřebují víc než oni je. A pak stojí před složitým rozhodováním:

• Nakolik být autentický a upřímný, postavit se za sebe a jít do konfrontace? Nakolik se ohrazovat, říkat, co mi vadí, a doufat, že si dokážu vydobýt takové hranice, ve kterých budu umět existovat? Stojí to za tu námahu, nebo to bude jen sisyfovská dřina, která bude stát kupu hádek, rozbourané vztahy a možná nic z toho?
• Je lepší varianta moc nekalit vodu, nesnažit se mluvit za sebe, snažit se rodiče brát takové, jací jsou, a moc si z nich nedělat? A tím pádem jít dlouhodobě a pokaždé znovu přes sebe a přes to, co je mi příjemné, ale současně šetřit energii?

Tam, kde je kontakt s rodiči opravdu hodně bolestný, dojdou lidé někdy do stavu, kdy sami zvažují přerušit s nimi kontakt. Třeba aspoň načas. Anebo ho aspoň hodně omezit. Je to dilema, kterým se trápí nejspíš víc lidí, než bychom si mysleli – protože bývá spojené s velkým studem a pocitem viny. Copak vůbec můžu odstřihnout lidi, kteří mě přivedli na svět? Co jsem to za člověka? Co když mě to bude mrzet? Co na to řekne zbytek rodiny? Mám děti, mám vůbec právo připravit je o dědečka i babičku, i když je po každém hlídání pracně dávám do pořádku? Chci se připravit i o tu malou pomoc, co mi rodiče nabízí?

Bylo by hezké umět nabídnout nějaké řešení, jenomže žádné nejspíš neexistuje. V některých případech se to prostě nedá vyhrát. Dá se situaci postupně dostat do podoby, ve které se dá v pohodě a spokojeně žít. Pro každého to bude jiná podoba.

Někteří lidé se dlouho snaží najít s rodiči společnou řeč, pak se naštvou, přeruší kontakt, po půl roce ho zase obnoví. Někteří se rozhodnou, že se prostě nebudou vídat často a ta návštěva jednou za tři měsíce jim nestojí za to vířit vody. Klienti docházejí k různým rozhodnutím podle toho, jaké emoce v nich setkání s rodiči vyvolávají, jak dlouho se z nich vzpamatovávají, jestli mají jinde v životě dost opory a co dobrého ze vztahu s rodiči získávají. Není ani výjimkou, že se situace proměňuje, kontaktu ubývá a přibývá podle toho, na co jsou zrovna síly. Záleží prostě na tom, jaká varianta momentálně vypadá nejlíp.

Abychom skončili trochu nadějně, jsou samozřejmě i příběhy, kdy to celé dopadne dobře. Podobně jako v partnerství je nerozum mít na sebe nárok to celé upracovat sám. Ale když chtějí obě strany, jde to. Dospělým dětem se třeba podaří zformulovat, co potřebují říct, ať už na kafi, nebo třeba v dopise, a povede se, že to stárnoucí rodič uslyší. Celá rodina se sejde v terapeutické komunitě na rodinném setkání s terapeutem. Život rodiče opravdu dovede k poctivému rozhodnutí na sobě pracovat, v terapii nebo jinak. Důležité je prostě si jen nepřebírat za život svých rodičů všechnu zodpovědnost a nekrást ji tím jim samotným.