Některé zkušenosti a to, co jsme si z nich odnesli, v nás mohou zůstávat velmi dlouho. Usadí se v našem emočním prožívání a setrvají v něm mnohem déle, než bychom chtěli. Vkrádají se do naší mysli, ovlivňují nám náladu, spánek, vyrušují nás od soustředění. Ať věnujeme pozornost téměř čemukoliv, běží nám neustále na pozadí jako zaseknutá gramofonová deska. Také často stojí za tím, že se nemůžeme posunout dál, ulpíváme na nich a ony nás tak svazují v rozvoji, v seberealizaci a především v úlevě.

Přesto, že nepřináší nic dobrého a obtěžují nás, není snadné se jich zbavit. Doprovází nás téměř všude, táhnou se za námi jako náš stín. Někdy o nich téměř nevíme, myslíme si, že jsme se přes ně dostali, a ony se z ničeho nic znovu vynoří, aby se nám opět usadily ve vědomí a nedávaly nám spát.

Často máme tyto zkušenosti racionálně nahlédnuté, vysvětlené, rozumíme jim a jsme si vědomi toho, že další zabývání se jimi nás jen zatěžuje a odčerpává nám energii. Možná se na sebe i zlobíme, protože nejsme schopni se přes danou věc přenést a pustit ji. Můžeme propadat zoufalství, jelikož již nevidíme cestu nebo způsob, jak danou záležitost neřešit a nezabývat se jí.

„Někdy se ráno vzbudím, užívám si, jak jsem se příjemně vyspala a jakou mám dobrou náladu. To vše do té doby, než mi můj mozek pošle tu věc a já se jako mávnutím proutku začnu cítit pod psa,“ popisovala mi nedávno kamarádka. Ráda by danou záležitost už pustila a nechala ji jít. Ale ono to nejde. Neustále se jí drží a pronásleduje ji.

Mentální zásek

Pod okovem duše si můžeme představit něco, co nás dlouhodobě vnitřně tíží a sžírá. Často nad těmito tématy ruminujeme, což nám odebírá jak emoční, tak mentální kapacitu. Nad nespravedlivým vyhazovem z práce, nad zjištěním nevěry svého životního partnera a následným rozpadem vztahu, nebo lpěním na člověku, se kterým nemůžeme z různých důvodů být.

Také může jít o dlouho přetrvávající hněv nebo třeba prožitek zrady, který stále nedokážeme zpracovat a přemítáme o něm, kdykoliv je to možné, i nemožné. Další variantou je potřeba a touha pomstít se někomu, kdo nám ublížil a ukřivdil nám, či například každodenní uvažování nad zraněním, které nám někdo způsobil. Okov duše může spočívat ve výčitkách namířených vůči sobě – že jsem něco neudělala nebo naopak, že jsem něco udělala a neměla, že jsem dopustila, aby se ke mně někdo nechoval dobře, že jsem si nenastavila hranice a neochránila se.

Může mít podobu závisti, která je nezdravá a sráží nás dolů. Touha dokázat bývalému partnerovi, že jsme jiní, že jsme se posunuli a nejsme takoví, jak nás vnímal. A nejlépe, aby v návaznosti na to zalitoval, že nás opustil. Okovem naší duše bývá také strach z nového, z neúspěchu a ze zklamání, což mnohdy vede k uzavírání se do sebe a setrvávání na místě, abychom se ochránili před potenciálním selháním. To se následně projevuje v práci, ve vtazích, nebo v tom, že se nám příliš nechce vystupovat ze zajetých kolejí.

Tyto prožitky bývají úzce propojené a mohou se řetězit. Jejich společným jmenovatelem (vyjma lpění) bývá často zranění, na které každý reagujeme jiným způsobem. To se v nás postupem času může proměňovat a následně transformovat do křivdy, zášti, uraženosti, nepřejícnosti až pomstychtivosti.

Mohlo by vás zajímat

Emocionální první pomoc

Citová zranění potřebují ošetřit stejně jako ta fyzická. Jakých zásad se držet?

Přečíst článek

Není třeba hodnotit, zda jsme morální, či ne, když prožíváme takovéto emoce a tendence. Patří totiž k naší lidskosti. Je přirozené, že například zrada v nás probudí touhu po pomstě. Tyto pohnutky mohou být sžírající, spalující, vtíravé, vstupovat nám do snů a ovlivňovat nám život. Důležité je, jak s nimi naložíme, do jaké míry se jimi necháme prostoupit a v neposlední řadě, co pod jejich vlivem učiníme. To držíme zcela ve svých rukou.

Pokud v těchto prožitcích neustále setrváváme, nemůžeme z nich vystoupit a opustit je, je možné, že se skrze toto lpění z různých důvodů v dané situaci nevědomě udržujeme. Zůstávají tím tak stále „naživu“, přemítáním o nich si s nimi, potažmo s osobami, kterých se týkají, udržujeme imaginární vztah a vyživujeme psychické pouto, které však již nebývá reálné.

Přemítáme o dané situaci, analyzujeme ji ze všech stran, vyhodnocujeme ji a stále dokola si vše přehráváme. Je však důležité zmínit, že jsme to my, kdo se k dané situaci neustále vrací, kdo ji svou pozorností vyživuje a kdo jí dovoluje mít nad námi vliv.

Zbavit se okovů

Úlevné a nápomocné může být už jen to, že skutečnosti, které nás tíží, pojmenujeme a uznáme jejich existenci. Je dobré připustit si, že nás daná záležitost hluboce zasáhla a zranila, byla pro nás velmi náročná a potřebujeme se s ní po svém vyrovnat. Pojmenovat si, že lpíme, závidíme, jsme ukřivdění a vůči někomu nepřejícní. Přijmout, že můžeme tyto emoce pociťovat a že nás nedefinují.

Pokud totiž svádíme mnohdy nerovný boj s tím, co nás tíží, příliš si nepomůžeme, když na sebe budeme vyvíjet tlak, abychom si vše vyřešili. Nebo se dokonce přesvědčovat, že bychom takovéto emoce neměli pociťovat, vyčítat si, že jsme slabí a nedokážeme se s tím efektivně popasovat. Pomáhá dopřát si dostatek času, abychom danou skutečnost mohli ve svém tempu zvládnout a zpracovat. Být se sebou trpěliví a soucitní. Opečovat se.

Potýkáme‑li se s okovy duše, dynamiku našeho vnitřního procesu může změnit také připuštění možnosti, že toto břemeno s námi nějakou dobu bude a možná se ho nezbavíme dokonce nikdy. Může kolísat intenzita, s jakou na nás bude působit, ale třeba zcela nezmizí. Samozřejmě roli v obroušení hran hraje také čas.

Odpuštění je složitý a mnohdy náročný proces. Přínosné může být obrátit pozornost k sobě samým, ve smyslu „odpouštím a dělám to kvůli sobě, kvůli míru se sebou, aby se mi lehčeji žilo“. Celkově bývá ozdravné obrátit pozornost k sobě – k tomu, co nás vyživuje a sytí, co nám přináší příjemné a pozitivní emoce a k tomu, co nás hladí po duši. Tedy energii, kterou nám okovy duše spotřebovávají, napnout jiným směrem.

A jak poznáme, že jsme se pohnuli z místa? Změna nemusí být na první pohled nijak výrazná. Třeba jen zjistíme, že máme najednou víc energie, lepší náladu. Nacházíme opět zalíbení ve starých koníčcích nebo objevíme nové zájmy. Lehčeji se nám dýchá. Dokážeme procházet kolem známých míst, aniž by se v nás oživovaly staré rány. Každý takový milník zaslouží naši pozornost a ocenění. Dá nám novou sílu pokračovat v procesu uzdravování.