Pokud jde o představy týkající se naší vlastní budoucnosti, jsme většinou optimisté. Náš přirozený optimismus nás ale čas od času může vést k některým škodlivým rozhodnutím.
Kognitivním a sociálním psychologům se už dávno podařilo prokázat, že většina z nás vidí svou vlastní budoucnost veskrze optimisticky. Klasikou se stal například první experiment ze studie Unrealistic Optimism About Future Life Events amerického psychologa Neila D. Weinsteina, která vyšla v roce 1980 na stránkách časopisu Journal of Personality and Social Psychology.
Sociální psycholog Neil Weinstein studentům Cook College v New Jersey předložil seznam 42 pozitivních a negativních událostí a požádal je, aby zhodnotili, jaká je šance, že se jim daná dobrá nebo špatná událost přihodí. Svou šanci přitom měli studenti srovnávat s průměrným kolegou ze své školy.
Studenti byli přesvědčeni, že ve srovnání s ostatními budou mít mnohem spíš práci, která je bude bavit, budou vydělávat více peněz, budou více cestovat, budou mít nadané dítě a nikdy se nerozvedou.
Každý, kdo zná populární statistiky jako „93 % lidí si myslí, že jsou nadprůměrní řidiči“ nebo „95 % lidí si myslí, že má nadprůměrný smysl pro humor“, tuší, jak pokus dopadl. A skutečně, ukázalo se, že většina studentů byla přesvědčená, že mají nadprůměrnou šanci na to, že zažijí příjemné události, a podprůměrnou šanci na to, že zažijí ty nepříjemné.
Konkrétně pak byli studenti například přesvědčeni, že ve srovnání se svými kolegy budou mít mnohem spíš práci, která je bude bavit, budou vydělávat více peněz, budou více cestovat, přestěhují se do vlastního domu, budou mít nadané dítě, nikdy se nerozvedou a dožijí se osmdesátky.
Na druhou stranu byli respondenti přesvědčeni, že ve srovnání s ostatními se spíše vyhnou ztrátě zaměstnání, dlouhodobé nezaměstnanosti, infarktu, rakovině nebo zjištění, že nemohou mít děti. Měli také za to, že je ve srovnání s kolegy je velmi nepravděpodobné, že by si právě oni vytvořili závislost na alkoholu, nebo že by se dokonce někdy pokusili o sebevraždu.
Optimismus, kognitivní biasy a neurověda
Tendence představovat si, že právě my disponujeme jakousi tajemnou silou, která k nám bude v budoucnu přitahovat dobré události a chránit nás před těmi zlými, je tak univerzální, že si vysloužila pojmenování optimistický bias (optimism bias). Právě pro svoji rozšířenost a pro fakt, že se mu prakticky nelze vyhnout, byl zařazen do třídy tzv. kognitivních biasů (česky též „kognitivních předpojatostí“).
Jde tedy o jev, který je příbuzný právě s tzv. iluzí nadřazenosti (superiority bias), známou ze statistik o nadprůměrném smyslu pro humor a lepších než průměrných řidičských schopnostech – zatímco iluze nadřazenosti nás nutí si myslet, že už teď máme nadprůměrné schopnosti, optimistický bias nás vede k představě, že nás čeká nadprůměrná budoucnost.
Pokud jste o optimistickém biasu ještě nikdy neslyšeli a pokud jste zároveň trochu jako já, říkáte si teď nejspíše, že je moc dobře, že všem těm naivkům konečně někdo vysvětluje, jací jsou naivkové. Pak vás ale musím varovat, protože by se mohlo stát, že přijdete o užitečnou lekci. Kognitivní biasy se totiž nevyznačují jen tím, že jim všichni podléháme. Jejich charakteristickou vlastností je také to, že si neuvědomujeme, že jim podléháme – jinak řečeno, poznáme, když jim podléhají jiní, ale nikdy nepoznáme, když jim podléháme sami.
Samotný optimistický bias je dobře prokázaným psychologickým jevem a jeho existenci kromě studie Neila D. Weinsteina prokázaly jak studie, které vydání jeho článku předcházely, tak také nespočet dalších, které vyšly později. V poslední době tento jev začínají zkoumat vedle psychologů také neurovědci, které zajímá, co se děje v mozku, když si lidé představují žádoucí a nežádoucí budoucí události.
Představy pozitivních budoucích událostí vidíme v jasnějších barvách a reagujeme na ně silnými pozitivními emocemi.
Asi největší současnou odbornicí na problém je neurovědkyně Tali Sharotová, která v roce 2011 vydala vyčerpávající popularizační monografii The Optimism Bias: A Tour of the Irrationally Positive Brain. Její výzkumy prokazují, že představy žádoucích budoucích událostí korelují s výraznější neurální aktivitou v oblasti amygdaly (která zpracovává emoce) a čelního laloku koncového mozku (která moduluje emoce a motivaci), kdežto představy nežádoucích události korelovaly s jejich slabší aktivitou.
Přeloženo z neurovědštiny do psychologie to znamená, že představy pozitivních budoucích událostí vidíme v jasnějších barvách a reagujeme na ně silnými pozitivními emocemi. Naše představy negativních budoucích událostí jsou naopak spíš vybledlé a emocionálně nás příliš nezasahují.
Optimismus většinou pomáhá, někdy ale může škodit
Obecně lze říci, že optimismus je jedna z nejlepších, nejužitečnějších a nejvíce žádoucích charakterových vlastností. Studie prokazují, že optimisté jsou v životě úspěšnější, zdravější, dožívají se vyššího věku a co je asi nejdůležitější: snadněji překonávají krize a problémové situace.
Podle Tali Sharotové optimismus nejspíše funguje na principu sebenaplňujícího se proroctví. To stručně řečeno znamená, že lidé, kteří věří, že se jim povede lépe, pravděpodobně podniknou kroky, které přispějí k tomu, aby se jim dobře skutečně vedlo. Naopak pesimisté takové kroky spíše nepodniknou, a proto se jim skutečně bude vést hůře.
Lze tedy říci, že optimistický bias je sice klamem, protože naši budoucnost maluje příliš narůžovo, na druhou stranu nás ale motivuje k aktivitě, díky níž sice nedostaneme všechny kýžené věci, dostaneme však alespoň některé z nich. A i když se nedokážeme vyhnou všem věcem, které nechceme, díky aktivitě se narozdíl od pesimistů vyhneme alespoň některým z nich.
Zatímco většinou nám optimistický bias pomáhá, existují bohužel přinejmenším dvě zvláštní situace, kdy je lepší se zastavit a dát si pozor, abychom si kvůli příliš růžovým představám budoucnosti neublížili. Za prvé jde o situace, kde se pouštíme do nového nákladného projektu, a to obzvláště pokud hrozí, že takový projekt může skončit neúspěchem. Za druhé pak jde o situace, kdy podceňujeme riziko, které plyne z pokračování v něčem, co už děláme nebo co naopak neděláme.
Kuřáci sice věří, že kouření škodí zdraví, bohužel už ale často nevěří tomu, že kouření škodí právě jejich zdraví.
Loňská knížka Thinking, Fast and Slow laureáta Nobelovy ceny za ekonomii a jednoho ze zakladatelů behaviorální ekonomie Daniela Kahnemana například obsahuje dosti znepokojující statistiky týkající se optimistických představ začínajících podnikatelů v USA. Až 33% zakladatelů malých podniků si údajně vůbec nepřipouští, že by jejich pokus mohl skončit neúspěchem, a až 81% pak své šance na úspěch vidí alespoň v poměru 7:10.
Problém takových předpovědí spočívá v tom, že i v podnikatelsky nesmírně vstřícných a liberálních Spojených státech přežije prvních pět let existence pouze 35% nových podniků. Tito lidé si tak evidentně neuvědomují rozsah podnikatelského rizika a dost možná také podceňují i objem peněz a času, které budou muset podnikání obětovat. Netřeba přitom připomínat, že případný neúspěch v podnikání se nedotýká jen konkrétních podnikatelů, ale také celých jejich rodin.
Zatímco v drtivé většině případů optimismus chválíme za to, že nás motivuje k jednání a k pozitivním změnám, existují bohužel situace, kdy nám optimismus v pozitivních změnách může paradoxně spíše bránit. Ukazuje se například, že varování ministerstva zdravotnictví, která ukrajují čím dál větší část povrchu krabičky cigaret, ve skutečnosti nefungují, a to právě kvůli optimistickému biasu. Kuřáci totiž sice věří, že kouření škodí zdraví, bohužel už ale často nevěří tomu, že kouření škodí právě jejich zdraví.
Lidé s takovým přesvědčením samozřejmě přicházejí o motivaci, proč se špatného návyku zbavit. Cyničtějším lékařům pak nezbývá než nám připomínat, že onkologická oddělení jsou plná kuřáků, kteří věřili, že na ně se zdravotní rizika kouření nevztahují. Tento problém se v obecnější podobě samozřejmě netýká jen lidí, kteří se oddávají nikotinismu, ale nás všech, kteří nepravidelně jíme, málo spíme, nedopřáváme si dostatek pohybu a vůbec všelijak zanedbáváme svou životosprávu v iracionální víře, že se to všechno nijak nepodepíše na našem zdraví.
