Za zbabranou částí mého života je ve velké míře moje tělo. Jeho nepřijetí, nenávist k němu, jeho systematické ničení a trestání. Protože není v té správné škatulce „štíhlá“. Kde to začalo? Svoje dětství mám z větší části vytěsněno, tedy předpokládám, že někde tam.

Moje máma nesnášela moji babičku. Ta nesnášela ji, ale mě milovala. A jak to babičky často dělávaly – dobře mě krmila. A já pak přijela domů a poslouchala od mámy, jak jsem tlustá. A musela jsem cvičit. Pomsta dokonána, na mindrák zaděláno a odpor k pohybu vytvořen.

Někdy v prepubertě jsem začala vnímat, jak jsem nehezká, především kvůli tloušťce. Tlustej brejlounek, špek, tlustoprdka, tlustá kráva – děti dokážou být extrémně kruté. Umí se vysmívat, šikanovat, ponižovat.

Když mi jako jediné z holčičí party nedal nejhezčí kluk na sídlišti pusu, věděla jsem, že je se mnou něco špatně. Ve dvanácti jsem se poprvé zakoukala do kluka na táboře. Předstíral, že má o mě zájem – a pak mě na závěrečné táborové diskotéce ponížil a všichni se mi začali smát. To nekonečné trapno!

Alkohol a sex

Když jste v pubertě, chcete především zapadnout mezi vrstevníky. Nezapadala jsem. Pořád jsem si připadala jako outsider – nehezká, baculatá holka. Vzhlížela jsem ke krásným, obletovaným spolužačkám a tolik si přála být jako ony.

Vše se začalo měnit kolem mého šestnáctého roku. Najednou, doslova přes prázdniny, jsem začala nabírat ženské tvary. A kluci o mě začali mít zájem. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit – najednou jsem i já měla s kým tancovat, randit, zažila jsem první líbání.

A první sex: značně opilá jsem se vyspala s naprosto neznámým klukem. Dala jsem mu tělo. Protože jsem tenkrát věděla, že moje tělo za moc nestojí. Přijímala jsem za ně kritiku a diskriminaci – nebylo proč ho litovat.

Vzorec alkohol + sex se v mém životě opakoval potom často. Byla jsem opojená zájmem mužů a začala spát s kdekým. Vždycky jsem se předtím musela napít, často i opít. Odbouralo to zábrany, uvolnilo mě to, nestyděla jsem se – za to svoje tělo. Pletla jsem si sex s láskou. Ale – konečně jsem zapadala.

Bolest z nepřijetí

V necelých osmnácti letech jsem se odstěhovala od rodiny a začala žít a pracovat v jiném městě. Brzy jsem skončila v nemocnici na operaci slepého střeva. Nastaly komplikace a za dva týdny následovala další, už podstatně komplikovanější operace, která mě připravila o jeden z ženských orgánů.

Když se na to podívám zpětně, separace „já a moje tělo“ pokračovala. Už tenkrát jsem promítala svoje bolesti z nepřijetí (společností, rodiči, muži) do těla. Onemocnět, uložit trauma někam, aby se duše tolik netrápila. Tělo bylo ideální odkladiště, neprotestovalo a hojilo se.

Ve vztazích s muži jsem to nikdy neuměla. Ano, sex jsem si užívala, tak proč mě ti chlapi potom nechtěli? Proč jsme nemohli mít tu krásnou, romantickou lásku? Já jsem chtěla a potřebovala partnera a muže, ale jakmile jsme vystoupili z postelového království, všechno přestávalo fungovat a vztahy krachovaly.

Nevěděla jsem, neuměla jsem, frustrovalo mě to, už jsem nechtěla být jen předmětem touhy… a tak, abych té svojí duši odlehčila, onemocněla jsem a procházela operacemi, až se z toho stal začarovaný a chronický kruh.

Svoje nemoci jsem apaticky přijímala. Polykala jsem prášky, navštěvovala doktory. Přišla jsem o všechny pohlavní orgány, o svoje ženství. Zůstala jsem bez dětí. Za sebou dvanáct operací. Navždy narušená imunita. Tloustla jsem. Přestala o sebe dbát. Už to bylo jedno.

Dostala jsem se do stadia, kdy jsem „přehlédla“ rostoucí nádor (naštěstí nezhoubný) na štítné žláze. Byl už tak veliký, že po jeho zjištění jsem musela záhy na operaci a část štítné žlázy mi byla odstraněna. Kdyby mě kamarádka neupozornila na můj zvětšený krk, myslela bych si dál, že je „jen“ tlustý.

Můžu být jiná

Jak jsem se mohla dostat až sem, jak jsem mohla to svoje tělo tak ignorovat? Jsem chytrá ženská, spoustu toho umím, jsem úspěšná v tom, co dělám. Tak proč to zacyklení, ta nekonečná somatizace, schovávání se za tukové valy?

Když jsem si poslechla rozhovor Ridiny Ahmedové na téma sádlo, najednou se ve mně všechno stáhlo: „Takže všechno je jinak a já nemusím být podle společenské šablony 50 kilo i s postelí je ideál?“ Přišel extrémně silný a hodně fyzický aha‑efekt, pocit zloby, rozhořčení až nevolnosti.

Viděla jsem smutek v jejích očích, když mluvila o nepřijetí tlustých těl. Bylo mi jí líto, bylo mi líto sebe, ale zároveň ve mně rostl respekt k téhle ženě, která si dovolila hodit do médií takovou třaskavinu! Protože tohle část té naší zemičky neunese. Ale ten zbytek, ten to potřebuje slyšet a především o tom mluvit, rozšiřovat povědomí, že jsme rozdílní – a je to v pořádku.

misizena, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.