Klíčem k nalezení partnera není profil na seznamce ani chození po barech, ale vnitřní postoj. Jak takové otevření se vztahu může vypadat, aby fungovalo?

Mám kamarádku, která si kdysi řekla, že vztahy nejsou nic pro ni a že jí přináší víc stresu než radosti. A tak je několik let neřešila. Netouží ani po dětech, tudíž ji netlačil věk. Ale znáte to – okolí se ptá, kamarádky by ji rády viděly s partnerem ruku v ruce, taky všechny nějakoho mají.

Rozhodla se tedy, že to ještě se vztahy zkusí. Jakmile ono rozhodnutí udělala, objevil se potenciální partner, který se jí dokonce líbil. Nemusela chodit na seznamky, nemusela hledat ani nikoho nahánět. Prostě jen přijala pozvání na rande.

Otevřenost pro vztah neznamená zoufalé hledání a snahu dát se dohromady s kýmkoli, jen abychom někoho měli. Neznamená to ani, že budete na druhém rande vykládat svým protějškům, že milujete děti a chtěli byste velkou rodinu, nejlépe brzy.

Otevřenost pro vztah z mého pohledu znamená ochotu odvážit se nějakého partnera potkat a poznat. A pokud nám nebude vyhovovat, nevázat se na něj, ale nechat si prostor pro někoho jiného.

Proč se bojíme otevřít

Jakékoli otevření se vztahu s sebou samozřejmě přináší i zklamání. Ať už potkáme kohokoli, vždycky je ten člověk pro nás nějak důležitý. Já osobně třeba nerada poznávám nové lidi a pak o ně přicházím, když vztah nevyjde.

Často tedy preferuju zůstat s někým raději přáteli, pokud je mi sympatický, než do vztahu vložit příliš, zklamat se a pak si to navzájem vyčítat. Ale i to se stává, s tím se nedá nic dělat. Vše něco stojí. Proto se spousta lidí bojí vztahu otevřít.

Riziko je taky v tom, pokud jste stále zklamaní z předchozího vztahu nebo jste ještě nezpracovali minulou bolest, nedejbože jste z původní rodiny přesvědčení, že muži či ženy jsou nevěrná a sobecká stvoření. Pak si jen těžko můžete najít někoho, s kým vám to bude fungovat. Protože i kdyby mohlo, svými přesvědčeními druhého povedete k tomu, aby vám je potvrdil.

Možná když se odhodláte otevřít vztahům a novým možnostem, ale nebudete mít přehnaná očekávání, zjistíte, že byste byli spokojení s někým úplně jiným, než jste doteď za potenciálního partnera považovali.

Pokud se však budete držet svým zajetých scénářů, předpokladů a mentálních konstruktů či nezpracovaných zranění, těžko se vám bude nacházet někdo, koho tam dokážete napasovat.

Prostě jsme se potkali

Ještě uvedu trochu jiný příklad otevření se vztahu. Třicetiletá dívka nikdy neměla štěstí na vztahy. Buď se vždy se svým potenciálním partnerem, do kterého byla zamilovaná, kamarádila a neudělali ten další krok, nebo ho udělali po dlouhé době a pak to stejně nijak nepokračovalo. Partnery chtěla a snažila se, ale buď nevyhovovala ona jim, nebo oni jí.

Nakonec partnerský vztah má. Trvá už tři roky, funguje dobře, vlastně asi lépe než většina vztahů, které znám. Nenašla si partnera, ale partnerku. A vlastně ji taky nehledala, prostě potkala sympatickou slečnu.

Všechny ony vztahy, kdy buď někoho měla ráda, ale neměla s ním vztah, nebo byl z daleka, byly takovým únikem od skutečného vztahu. Teď ho má – možná takový, který je pro ni dostatečně bezpečný, ale je v něm spokojená.

Lidi ano, očekávání ne

Nechcete už být sami? Choďte mezi lidi. Mluvte s nimi. Kde a jak? Nedávno jsem přemýšlela, kde jsem potkávala nejvíc lidí, potenciálních partnerů pro vztah. A kupodivu to nebylo v baru nebo hospodě. Nejvíc sympatických lidí jsem potkala, když jsem u toho byla zaměřená na další aktivitu.

O běhání jsem tu už psala. Ale další takový spolehlivý nástroj seznámení, možná překvapivý, byla spolujízda autem. Kdysi jsem měla starší auto, a když jsem jezdívala z Brna domů, vždy jsem brala spolujezdce přes nějaký portál. Skvělá metoda seznámení se.

Hodinu a čtvrt si povídáte, protože stejně v tom autě sedíte, nikdo od toho nic nečeká, protože jste tam nepřišli hledat otce svých dětí, a většina těch lidí mě pak kontaktovala dál – s některými se vídám dodnes.

Buďte odvážní. Berte to jako trénink v poznávání lidí a v udržování kontaktu s nimi. To nezní jako přehnaný nárok, co myslíte?