18. 11. 2024
Nechť zvedne ruku, kdo to nezažil, ať už v roli rodiče, nebo přihlížejícího! Dítě se v záchvatu vzteku válí po zemi a řve, protože nedostalo, co chce. Rodič reaguje dle svého naturelu a výchovného přesvědčení. Každý z přihlížejících by to dělal jinak, starší generaci dokonce svrbí dlaně. Moji rodiče v takových chvílích s vítězným leskem v oku pohrdlivě utrousili: „Vy jste se vztekali JENOM JEDNOU!“ Ani já, ani bratr si nepamatujeme, co nastalo po našem prvním pokusu o násilné sebeprosazení, ale jako generace vychovávaná vařečkou bohužel celý život řešíme témata hněvu, hranic a sebehodnoty.
Je tedy logické, že na panovačné děti mám celoživotně pifku. Vřeštící batole ve mně vyvolává nespočet emocí. Soucit a pochopení s oběma aktéry by měly být na prvním místě. Jenže nejsilnější je: Jak to, že ono může a já nesměla? Já musela být zticha a na starý kolena mám poslouchat vzteklý řvaní celou cestu tramvají? Ano, náhled mám, ale to je navzdory letům sebezpytu asi tak všechno. Pozor, do článku se tento osobnostní rys jistě promítne!
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné