18. 11. 2024
Nechť zvedne ruku, kdo to nezažil, ať už v roli rodiče, nebo přihlížejícího! Dítě se v záchvatu vzteku válí po zemi a řve, protože nedostalo, co chce. Rodič reaguje dle svého naturelu a výchovného přesvědčení. Každý z přihlížejících by to dělal jinak, starší generaci dokonce svrbí dlaně. Moji rodiče v takových chvílích s vítězným leskem v oku pohrdlivě utrousili: „Vy jste se vztekali JENOM JEDNOU!“ Ani já, ani bratr si nepamatujeme, co nastalo po našem prvním pokusu o násilné sebeprosazení, ale jako generace vychovávaná vařečkou bohužel celý život řešíme témata hněvu, hranic a sebehodnoty.
Je tedy logické, že na panovačné děti mám celoživotně pifku. Vřeštící batole ve mně vyvolává nespočet emocí. Soucit a pochopení s oběma aktéry by měly být na prvním místě. Jenže nejsilnější je: Jak to, že ono může a já nesměla? Já musela být zticha a na starý kolena mám poslouchat vzteklý řvaní celou cestu tramvají? Ano, náhled mám, ale to je navzdory letům sebezpytu asi tak všechno. Pozor, do článku se tento osobnostní rys jistě promítne!