Online přednáška: Okno do nebe
Vyberte si své téma Využívejte celý web: Předplatné

Patřím sem?

Dělá vám problém „zapadnout“? Nenechte si úvodní pocity přerůst přes hlavu.

Martina Švédová

Martina Švédová

30. 4. 2019

Když se člověk ocitne v novém prostředí, dříve nebo později se začne zabývat otázkou: „Patřím sem?“ Každý chceme někam patřit, mít mezi ostatními svoje místo. Je příjemné cítit, že jsme součástí nějakého celku, skupiny, se kterou se můžeme ztotožnit. Naplnění této důležité lidské potřeby dává našemu životu smysl a zároveň podporuje náš další rozvoj. Někdo má schopnost vplout do nového prostředí lehce a brzy se začlenit. Ale snad každý zažil situaci, kdy to nebylo úplně snadné.

Když jsme někde noví (v nové škole, práci, jakémkoliv novém prostředí), můžeme prožívat počáteční nejistotu. Zdá se nám, že všichni ostatní sem patří, že se všichni znají: baví se spolu, trefí do učebny LP102 skoro se zavřenýma očima a nemusí se třikrát zeptat na cestu. A také samozřejmě vědí všechno, na co se my neodvážíme ani zeptat, a raději předstíráme, že tomu přece také rozumíme.

Druzí přitom dost možná tápou podobně jako my – anebo zažívali to samé, co my prožíváme teď, před pár lety. Když sebereme odvahu a sdílíme své pocity s ostatními, překvapí nás, nakolik jsou běžné, ač většinou dobře skrývané.

Jak vysvětlují Gregory WaltonShannon Brady, otázka, zda někam patřím, zahrnuje dvě části: sem. Obsahuje tedy hodnocení, kdo jsem já (nebo kým se můžu stát) a co mi dané prostředí umožňuje (nebo může umožňovat).

Pocit, že někam patřím, se tedy neodvíjí jen od počtu přátel, které v daném prostředí mám. Je to mnohem obecnější úsudek o tom, jestli do nového prostředí zapadám, který se skládá z drobných podnětů, událostí, zážitků a vztahů. Pocit sounáležitosti je pak prožíván jako pocit, že jsem akceptován, začleněn, respektován a že i já sám přispívám k danému prostředí – nebo očekávání, že se u mne tyto pocity pravděpodobně brzy rozvinou.

7. září 2019

Jak zvládat konflikty ve vztahu (seminář)

Pavel Rataj

Jestliže máme pochybnosti, zda někam patříme, pak skrze tento pocit filtrujeme cokoliv, co zažíváme, a můžeme to snadno interpretovat jako potvrzení, že sem tedy asi opravdu nepatříme. Někdo vám sotva odpoví na pozdrav, zapomenou vás pozvat na společný oběd nebo se smějí vtípkům, které moc nechápete. Vy se pak místo snahy začlenit se ještě více stáhnete a už jste vstoupili do začarovaného kruhu, z kterého je někdy skutečně těžké se dostat ven.

Připadá vám, že je s vámi asi něco špatně, a tím rozjíždíte spirálu sebenaplňujícího se proroctví. Může to následně vést k tomu, že se začnete vyhýbat výzvám, novým příležitostem k růstu nebo k navazování nových vztahů – přátelských i mentorských. A to je škoda!

Pomůže změna pohledu

Někdy stačí opravdu málo – tak málo, že i sám autor výzkumu Gregory Walton říká, že zní spíše jako science-fiction než science. Jedná se o dobře zacílenou intervenci ke změně nastavení mysli (mindset intervenci), která funguje jako katalyzátor a spouští následné pozitivní změny.

V čem tedy tato intervence ve Waltonově výzkumu konkrétně spočívala? Na její úvod si studenti prvního ročníku vysoké školy pročítali výňatky z dotazníků ostatních studentů, které jako hlavní zprávu obsahovaly: Každý se na začátku potýká s pocity „nepatřím sem“, ale to se postupem času změní. Poté byli požádáni, aby napsali esej o svých vlastních pocitech v nové škole. Tu pak nahlas přečetli před kamerou s vysvětlením, že jejich sdělení budou předána dál příštím ročníkům prváků. Najednou byli vlastně oni sami v roli expertů na tento problém.

Tato intervence se ukázala být velmi prospěšnou pro minoritní či jinak znevýhodněné skupiny studentů, které se častěji mohou cítit sociálně vyloučeny a s těmito pocity více bojují. V případě afroamerických studentů v USA po této intervenci došlo během následujících školních let k několika pozitivním efektům: jejich prospěch se zlepšil tak, že skoro zmizel běžný rozdíl oproti ostatním studentům. Cítili se šťastnější, zdravější a více jistí v tom, že na školu patří.

Dokonce i pár let po škole byli na tom stále v mnoha ohledech lépe než ti, kteří tuto intervenci neabsolvovali. Zajímavé je, že si mnoho z nich nepamatovalo, čeho přesně se týkala studie, které se v prvním ročníku zúčastnili. Někteří si ani nepamatovali, že byli nějaké studie účastni.

Využívejte celý web.

Předplatné

Takto silně mohou působit mindset intervence – intervence, které se zaměřují na změnu nastavení mysli. Pouhé poskytnutí informace, že počáteční těžkosti jsou běžné, a ujištění, že se to časem zlepší, pomohlo studentům snížit jejich obavy a kladně zodpovědět palčivou otázku, zda patří do nového prostředí. Studenti pak brali každodenní těžkosti jako běžné výzvy, které mohou zvládnout, což jim pomohlo zůstat zapojení v novém prostředí, vytvářet si nové vztahy (kamarádské i mentorské) a žádat o pomoc, když to potřebovali.

Většina lidí, kteří nejsou v nijak znevýhodněné skupině, se pravděpodobně dokáže s těmito pocity vyrovnat lépe a dříve, proto nebyla v těchto studiích pozorována účinnost uvedené intervence u neznevýhodněných studentů. Já však věřím, že podobné uvědomění může být užitečné pro každého. Akceptovat počáteční těžkosti a s nimi spojené pocity s tím, že jsou normální, může zmírnit obavy a urychlit proces začlenění.

Pomozte (si) najít cestu dovnitř

Sama jsem jednu takovou situaci zažila docela nedávno. Ocitla jsem se v novém prostředí a moc mi záleželo na tom, abych se tam cítila dobře. Abych měla pocit, že zapadám a jsem přijata ostatními. K mému překvapení došlo k hromadnému sdílení podobných obav.

Pocítila jsem okamžitě velkou úlevu, že jsme si všichni tak podobní v těchto našich skrytých bitvách, které bojujeme sami se sebou, i když to navenek často nedáváme znát. Musím přiznat, že jsem za toto společné sdílení byla opravdu velmi vděčná a rozlil se ve mně blažený pocit bezpečí: Ano, určitě sem všichni patříme!

Třeba si na tento článek vzpomenete, až k vám do práce přijde nový kolega, a věnujete mu o nějaký ten povzbudivý úsměv navíc. A až vy někdy zase někam prvně vkročíte a budete trochu nejistí, zkuste se kolem sebe pořádně rozhlédnout a navázat kontakt. Zeptat se, když něčemu nerozumíte. Říci si o pomoc někomu zkušenějšímu. A při tom všem mějte sami se sebou trpělivost a buďte na sebe vlídní.

A hlavně: uvědomte si, že nejste první ani poslední, kdo pochybuje o tom, jestli sem patří, a že tento pocit zažívalo mnoho z těch, kteří přišli před vámi. Přeji vám, ať se vám daří!

Zdroje:
Walton, G. M. & Brady, S. T. (2017). The many questions of belonging. In A. Elliot, C. Dweck, & D. Yeager (Eds.). Handbook of Competence and Motivation (2nd Edition): Theory and Application (pp. 272–293), Guilford Press: New York
Walton, G. M. & Cohen, G. L. (2011). A brief social-belonging intervention improves academic and health outcomes of minority students. Science, 331, 1447–1451.