Vztahy nás emočně nasycují. Co když v nich začne převládat to špatné? Pro vztahově závislého člověka jsou negativní emoce lepší než lhostejnost a samota, přestože jej zároveň zatěžují, vysávají a zraňují. Dokonce i pocit nepřijímání vyjadřuje alespoň nějaký vztah – a vztah zaplňuje prázdno, které je neúnosné. Představa, že by partner zmizel ze života úplně, je příliš ohrožující. Mnohdy přitom nejde o partnera jako člověka. Představuje prostředek, kterým se „tvoří“ sebehodnota, sebeúcta a sebevědomí. Emočně závislý člověk vidí a prožívá svou hodnotu prostřednictvím druhého. Jakmile vedle něj partner není, jeho už tak velmi křehké sebevědomí se vytrácí.

„Je nějaká rada nebo způsob, jak řešit, pokud cítíme, že se s tímto potýkáme?“ napsal do redakce čtenář Petr v reakci na článek Vnitřní pustina, ve kterém jsem se tématu emoční závislosti věnovala. Přemýšlela jsem, jak text pojmout, protože o tomto tématu bylo napsáno nespočetně odborných knih a článků. Všechny protíná jedna společná linka: obrácení pozornosti k sobě samému.

Právě to však může být pro člověka, který vidí svou hodnotu v druhých, dost obtížné. Jak se takového návratu k sobě dobrat? Nelze nabídnout jediný a zaručený způsob, spíše inspiraci. Pojďme tedy společně přemýšlet, jak mohou vypadat pilíře, na kterých bude náš život pevně a stabilně stát a nebude se kymácet.

Dobrý lidský kontakt

Jedna z věcí, které jsou naprosto zřejmé, ale často na ně zapomínáme. Jde o to mít okolo sebe lidi, se kterými nás potkávání těší a naplňuje nás. Lidi, kteří nás jednoduše přijímají takové, jací jsme, se kterými máme bezpečný prostor, v němž můžeme sdílet bez hrozby nepřijetí, odsouzení nebo opovržení. Lidi, se kterými si nemusíme na nic hrát, přetvařovat se nebo se stylizovat do někoho, kým nejsme.

Taková síť kontaktů může vypadat různě a také každý máme jinou potřebu kontaktu s lidmi. Někdo má kolem sebe „dobrých lidských duší“ spoustu a je mu v tom dobře, jinému stačí mít kolem sebe takových lidí pár. A je to tak v pořádku. V kontaktu s takovými přáteli můžeme získávat takzvaný reality check, když se začneme ztrácet ve své hlavě, což po rozchodu bývá časté. Unese nás vír vlastních myšlenek, který ještě sami přiživujeme.

Přátelé nás můžou „vycentrovat“ a zároveň nám dodat trochu pozitivního náhledu. Důležité je zmínit, že tato setkání nemusí mít podobu neustálého vylévání si srdce, přestože i to může být ozdravné. Skrz společně strávené chvíle můžeme získat takzvané emočně korektivní zkušenosti, které přispívají k budování vlastní hodnoty a prožitku, že život bez partnera skutečně nemusí být taková katastrofa jako v našich představách.

Mé (velké) maličkosti

Nápomocné bývá vytvořit si nebo znovuobnovit ve svém životě prostor pro činnosti, které nás vyživují a hladí po duši. Takové ty věci, na které se těšíme a jsou opravdu pouze naše. Ať je to pravidelná návštěva sauny, procházka se psem nebo bez něho, chvíle pro sebe s knížkou, seriálem nebo podcastem, dívání se „do blba“ s kávou nebo čajem, když přijdeme z práce. Cokoliv, co je nám příjemné a víme, že nám to udělá dobře.

Jsou to maličkosti, které ale mají svůj velký význam, protože v emočně závislém vztahu jsme se od sebe odklonili. Často jsme žili život partnera, na sebe zapomínali a postupem času mnohdy zapomněli zcela. Je důležité ve svém životě obnovit činnosti, které jsou pouze naše – anebo si najít nové. Sebepéče je v tomto období jedna z nejdůležitějších věcí.

Sebepřijetí

V závislých vztazích nás mnohdy velmi hluboce zasahuje nepřijetí ze strany partnera, které si zvnitřníme natolik, že ho přijmeme za své. To je paradoxně strmým tobogánem do ještě hlubší závislosti na partnerovi. Když se nepřijímáme my sami, vehementně, avšak marně to hledáme u nejbližší osoby. Ve vztazích se závislostním charakterem se však přijetí nedočkáme.

A tak se zaplétáme do bludného kruhu, kdy se snažíme přizpůsobit jeho představě o tom, jací bychom měli být. Protože pokud tuto představu naplníme, druhý nás přijme a bude nás milovat. Chyba lávky! Čím více se budeme odklánět od sebe sama, tím více se ve vztahu nebudeme cítit dobře. Partnerovu představu navíc můžeme naplnit jen velmi těžko, protože vždy bude něco špatně.

A jak se tedy přijmout? Prvním krokem může být realisticky se podívat na sebe sama, na své silné stránky, ale i na ty slabší. S upřímností a bez zbytečně přehnaného vlivu vnitřního kritika, který náš pohled na sebe kalí negativismem. Každý máme své světlé stránky a zároveň svůj stín. Právě přijetí vlastního stínu, tedy těch aspektů naší osobnosti, které odmítáme, stydíme se za ně a nejradši bychom je odsekli, může být jedním z kroků k přijetí sebe sama.

K přijetí sebe sama také pomáhá začít rozlišovat, co je skutečně náš názor a co jsme převzali. Může se to týkat představ o trávení volného času, preferencí určitého jídla a pití, stylu oblečení, ale vliv partnera zasahuje samozřejmě i hlubší vrstvy, jako jsou hodnoty a postoje. Pokládejte si tedy pravidelně otázku: Co je skutečně moje? Jak to mám a cítím já? Takovýto návrat k sobě může být velmi ozdravný, úlevný a osvobozující.

Sebepřijetí nepřijde lusknutím prstu. Je to dlouhodobý a náročný proces, který si můžeme usnadnit tím, že na sebe nebudeme spěchat a budeme k sobě přistupovat s laskavostí.

Co potřebuji

Abychom se v životě postavili na vlastní nohy ve smyslu emoční nezávislosti, je důležité mít naplněné potřeby, které se týkají pouze nás. Pak je dobré se ptát: Co já vlastně potřebuji, aby se mi dobře a spokojeně žilo? Jednoduché vodítko, jak si ve svých potřebách udělat pořádek, může poskytnout Maslowova pyramida potřeb.

Prostřednictvím ní si můžeme zrevidovat, jak na tom vlastně se saturováním svých potřeb jsme a také co můžeme udělat pro to, abychom jejich naplnění dosáhli. A opět se na to dívat svou optikou: Které potřeby vlastně byly a jsou ty moje a které patří partnerovi?

Zdravé hranice

Závislé vztahy jsou často bezhraniční, partneři v nich splývají v jednu bytost, což se z pohledu červené knihovny může jevit jako ona pravá láska, avšak z hlediska duševního zdraví je to spíše děsivé. Po rozpadu emočně závislého vztahu je důležité si své hranice opět postavit, a to na pevných základech. Je to skutečně o vnímání a uvědomování si své ohraničenosti. Jestliže jsme své hranice ve vztahu ztratili nebo je záměrně rozpustili, je logické, že když partner zmizí, můžeme se cítit ztracení, dezorientovaní a bez směřování. Ty hranice nám totiž dával on, i když nezdravé.

Pokud jsme byli ve vztahu zvyklí fungovat bez hranic, můžeme toto nastavení přenášet i do jiných oblastí našeho života – do rodinného fungování, do zaměstnání, do přátelských vztahů. Nevnímáme, co už je na nás moc, a tak kýveme na všechny přidané úkoly v práci, na všechny nabídky od přátel týkající se návštěvy divadla, koncertu, různých výletů a podobně.

Znovuvybudování vlastních hranic můžeme zkoušet s lidmi, se kterými se cítíme bezpečně, ať už jim o svém záměru řekneme, nebo si ho necháme pro sebe. Zpočátku stačí pozorovat, jak se při hájení a držení si svých hranic cítíme, co se nám daří a co je pro nás naopak těžší. Když za námi někdo přijde s nabídkou nebo prosbou, zkusme nepřitakat hned, ale například se více doptat a tím získat čas rozmyslet si, zda do toho skutečně chceme jít, nebo se jen ze zvyku snažíme vyhovět.

Prázdnotu po rozpadu emočně závislého vztahu si můžeme představit jako temnou, neskutečně hlubokou a nehostinnou díru uvnitř nás. Veškeré snahy ji zaplnit působí, jako kdybychom do příkopu házeli kamínky o průměru jeden milimetr. Je to náročná cesta, na které čeká spousta propadů. Mravenčí práce, která postupuje opravdu mikrokrůčky. Postupně, jak se budeme vracet sami k sobě a vytvářet si k sobě laskavý vztah, už do příkopu nebudeme házet kamínky po jednom, ale rovnou po celých lopatách.