Poradna
Foto: Shutterstock.com
odemčené

Pocit emocionální prázdnoty: Nevyhýbejte se nepříjemným emocím.

Dobrý den, posledních několik měsíců řeším pro mě dost významný problém – pocit emocionáln…

Kamila Thiele

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

7. 12. 2015

7. 12. 2015

Dobrý den,

posledních několik měsíců řeším pro mě dost významný problém – pocit emocionální prázdnoty, a tak mě napadlo, zda by mi nějaký odborník nemohl doporučit, jak toto zlepšit.

Myslím, že jsem si tuto „netečnost“ k situacím, které by ostatní lidi vyvedly z míry, vypěstovala sama během puberty, kdy jsem naopak prožívala intenzivně všechny negativní pocity. Ty vyvolávaly příběhy neznámých lidí, které jsem v žádném případě nemohla ovlivnit, ale působily na mě silně (nebudu vypisovat detailně příklady), dovedla jsem se vcítit do ostatních a sama jsem tyto problémy nesla, jako by byly moje.

Zhruba před rokem přišel zlom, kdy jsem se neustálou „stimulací“ stala otupělou vůči čemukoliv, takže dnes mě okolí popisuje jako cyničku až nihilistku. Nejde o to, že bych nechápala, že se některých lidí dotýkají různé věci (neúspěchy, partnerské problémy), ale nevyvádí mě z míry ani vlastní problémy, natož abych dokázala projevit lítost k ostatním lidem. Další příčinou jsou mé zájmy, například se velmi dlouho probírám případy často dost brutálních vražd, katastrof a dalších negativních věcí, ale na ty už jsem si taky zvykla.

Studuji obor týkající se kriminalistiky, kde se mi sice tato otupělost vyplatí, ale nedokážu už „lidsky“ fungovat ve společnosti, nemám ani z ničeho opravdovou radost, jakékoliv city pro mě nemají dostatečnou hloubku, takže už i ztrácím snahu o nějaké se pokoušet…

Setkáváte se často s podobnými případy? Co byste mi poradili? Děkuji a přeji pěkný den.

Dominika

Názor odborníka


Milá Dominiko,

pocit emocionální prázdnoty slouží k tomu, aby se člověk vyhnul něčemu velmi nepříjemnému, nebo tomu, vůči čemu se cítí bezradný. Sice tuto zkušenost vytěsní a tím se uvede do provizorního klidu, ale ono se to vrací. Obvykle ve chvílích, kdy se zdá, že by tomu už mohl lépe čelit. Nevyhýbání se nepříjemným emocím je právě tou cestou, která vám pomůže to zlepšit.

Píšete o vašem emocionálním experimentování v období puberty, které vás vyčerpalo. Puberta bývá skutečně spojena s potřebou prožívání skrze silné a různé podněty (být viděn, slyšet silnou hudbu, sledovat drsné filmy…), u vás možná skrze prožívání negativních příběhů druhých lidí, jejichž problémy jste prožívala jako své vlastní. Tato potřeba má vést k možnosti sám/a sebe lépe cítit, poznat tím hranici druhých, svou vlastní a tím sám sebe. 

Polarity

Z hlediska gestalt terapie jste při vaši stimulaci negativními pocity zvolila jednu z extrémních pozic spojenou pravděpodobně s pocity bezmoci, nemožnosti, prohry. Tou druhou polaritou, také extrémní, je polarita pozitivního smýšlení o světě a sebe samé skrze růžové brýle, kde lze všechno zvládnout a kde se nevyskytují žádné problémy. Obě dvě polarity ale člověka vedou do pasivity, neboť tam není třeba nic dělat, ani tvořit. Není nutné se angažovat, ani uvažovat o tom, že by se dalo něco měnit. Ať silně negativní, tak pozitivní myšlení se bohužel odmítá dívat na věci komplexně. Mezi absolutně ideálním výkonem a totálním neúspěchem je ale možné vytvářet nejrůznější odstíny úspěchu, které unesou i určitý kus neúspěchu. 

Vy se teď, Dominko, díváte jen jedním, a to negativním směrem. Odpojila jste se od svého prožívání a tím i od druhých. Brání vám to být s nimi ve skutečném kontaktu a žít „normální“ život. Často za tím bývá nějaká neuspokojená základní potřeba. Zřejmě vám něco chybí. Budu však ve své hypotéze vycházet pouze z několika řádků, které tady píšete, tudíž vám to nemusí sedět. 

Potřeba bezpečí

Píšete o vaši tendenci vciťování se do problémů ostatních a jejich prožívání, jako by byly vaše. Napadá mě, že nějak potřebujete být druhým hodně blízko. Zároveň s tím se od nich máte tendenci hodně vzdalovat, zachovávat si odstup a tím svou nezávislost. Abyste tyto opaky v pocitech v sobě zvládla, pomáhá vám v tom možná váš zájem o kriminalistiku. Umíte nejspíš dobře pozorovat, máte smysl pro detail, představivost. Toto zaměření na bezpečí bývá motivováno nějakým zraněním z minulosti jako je nemoc, nedostatek péče, bezpečí, nebo naopak mnoho péče a přílišná rodičovská pozornost, která znemožňuje druhým důvěřovat. Cílem terapie bývá pomoci člověku najít soulad mezi pochybnostmi a důvěrou v okolí – aby dokázal sledovat, co se s ním děje, když se jej dotýká určitá událost, která cosi aktivuje, a naučil se reagovat způsobem, který mu bude lépe vyhovovat v současnosti. 

Potřeba smyslu života

Opět jen odhaduji tok vašich myšlenek a vaše rozpoložení a skončím malou úvahou. Týká se další potřeby, a tou je smysl života. Ti, co nějak trpí, jsou chudí, či nemocní si tuto otázku příliš nekladou, ale řeší jak jednoduše přežít. Chtějí, aby šel život dál den po dni. To, co jim pomáhá, stejně tak jako mít čeho se najíst, jsou jejich vztahy (s rodinou, komunitou, kmeny). Člověk nemůže žít bez vztahování k druhým, bez prožívání, náležení, sdílení. Jestli je tedy opravdu něco, co dává smysl, bohatým i chudým, dnes i zítra, tady i jinde, tak to jsou právě blízké vztahy. I kdybych vám nabídla sebelepší psychologickou či filozofickou myšlenku, zase vás nechám v té prázdnotě, pokud vám nenabídnu blízkost a vztah, ve kterém můžete o těchto všech věcech mluvit. To si myslím, milá Dominiko, potřebujete nejvíc. Měl by to být někdo, kdo se o vás bude zajímat, kdo vám pomůže se vyznat ve vašich pocitech, které jsou nyní schované pod tvrdou slupkou. Pokud nikdo takový ve vašem okolí teď není, pomůže vám psychoterapeut.

Držím vám palce, aby se vám podařilo najít pro sebe tu správnou cestu.

Kamila Thiele

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.