Poradna
Foto: Shutterstock.com
odemčené

Pocit osamění i ve společnosti druhých: Buďte autentický – ale jinak.

Dobrý den, ve srovnání s problémy, které se tu mnohdy objevují, se ten, se kterým se hodlá…

Dalibor Špok

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

12. 1. 2016

12. 1. 2016

Dobrý den,

ve srovnání s problémy, které se tu mnohdy objevují, se ten, se kterým se hodlám podělit, možná bude jevit jako docela malicherný. A třeba i je. Přesto jsem se rozhodl využít této možnosti a tak trochu si ulevit tím, že zformuluji své myšlenky na „papír“.

Teď k věci. V poslední době často zakouším pocity osamění. Přestože mám kolem sebe poměrně dost lidí, s nimiž mohu a také komunikuji, cítím se jaksi oddělen. Abych to rozvedl – cítím, že jen výjimečně mohu „být“ s ostatními tak, aby mi bylo příjemně, abych byl skutečně pochopen, abych mohl prezentovat myšlenky, které ve mně probouzí vášeň, vtipy, které mi přijdou opravdu vtipné.

Tím, že můj osobitý projev často naráží na negativní zpětnou vazbu (nezájem o témata, která zajímají mě atp.), dochází právě k oněm pocitům oddělení, nepochopení. Ty patrně umocňuje fakt, že si zakládám na tom, abych byl co nejvíce autentický, abych nenasazoval masku jen kvůli zvýšení šance, že budu lépe přijímán ostatními.

Tak trochu proto bojuji s dilematem, jaké části své osobnosti přijmout a naplno je projevovat, a na jakých naopak pracovat (třeba proto, že mi v tuto chvíli zhoršují vztahy). Jinak řečeno, kde leží hranice mezi „fajn, toto jsem já, jsem s tím smířen/spokojen“ a „teď jsem sice takový, ale můžu ještě leccos změnit, abych se posunul dál/zlepšil své vyhlídky na kvalitní vztahy“? 

Honza

Názor odborníka


Dobrý den Honzo,

děkuji moc za velmi zajímavý dotaz, který myslím bude užitečný i pro mnoho jiných čtenářů. Rozeberu jej ve třech bodech:

1. Vztahy nejsou jen o „já“

Pocit izolovanosti je důsledkem uvědomění, že potřebujeme více vztahů (jiné vztahy, jinou kvalitu) než v současnosti máme. Na začátku však je v takové situaci dobré zastavit se už nad tím, jak vůbec vztahy vnímáte. Ve vašem dopise vidím trochu přílišný důraz na pouze jednu jejich část – na „já“. „Já“ chci prezentovat své názory, „já“ chci být autentický, „můj“ osobitý projev naráží. 

„Já“ je ve vztahu patřičné a důležité. Je mnoho klientů, kteří mají problém toto „já“ do vztahu vnést. Neustále se přizpůsobují okolí, se vším souhlasí, jsou právě takoví, jako po nich druzí chtějí. To z nich v krátkodobé perspektivě může udělat povrchně příjemné společníky, kteří neodporují, ale v dlouhodobém horizontu jejich hlubší identita není pro druhé patrná – a proto nebudou vnímaní jako zajímaví a hodnotní partneři pro komunikaci. Jejich přílišná akcentace „ty/vy“ jim nakonec zabrání v budování hlubších vztahů, které můžeme budovat pouze s hodnotným/diferencovaným já. Vyjádřeno literárně: „Kdo s každým souhlasí, nemůže se stát mým přítelem, protože bude nutně souhlasit i s mými nepřáteli.“

Ale zpět k vaší situaci: Ve vztahu je samozřejmě důležité obojí: soustředění na „já“ i soustředění na „ty/vy“. Má hypotéza je, že se příliš soustředíte pouze na první část této dvojice. Otázkou je, nakolik se cítíte izolován proto, že jste osobitý/autentický/nedokážete projevit své vášně, a nakolik spíše proto, že nedokážete (nechcete) vnímat a potvrzovat osobitost druhého, akceptovat autenticitu jeho pohledu na svět (byť vám tento pohled třeba není blízký), přijímat a být s jeho vášněmi a myšlenkami. 

Na komunikaci samozřejmě nelze dát návod, jak se nás některé zjednodušující knihy snaží přesvědčit. Je to jedno z vrcholných umění života. Ale jako startující bod – cítím‑li se izolován, nepochopen, osamocen – doporučuji soustředit se nikoli na sebe, ale na druhé. Co je pro druhého hodnotou? Co je pro druhého nyní důležité (viz http://psychologie.cz/poradna/neumim‑komunikovat‑s‑cizimi‑lidmi‑stante‑se‑vypravecem‑sveho‑zivota)? Paradoxem komunikace je, že právě skrze zájem o druhého můžu realizovat svou osobitost. Že skrze nalezení toho, co zajímá druhého, se můžeme dostat k tomu, co zajímá mě – a ještě lépe – co zajímá nás oba. Skrze takovéto přizpůsobování se druhému můžu být skutečně autentický.

Hledáte prostředí, které vám svědčí?

Nezapomeňte však ani na jednoduché řešení, které se nabízí jako první: pozastavit se nad tím, kolik vztahů máte a zda jsou to vztahy dobré.

Možná, že váš pocit izolovanosti souvisí s tím, že se nepohybujete v prostředí, které by vám vyhovovalo. Je jedním ze zásadních životních úkolů dospělého člověka vybírat si – kromě činností a aktivit – i takové vztahy a prostředí, která mu prospívají. Nehovoříme o tom, že se máme uzavřít do sociální bubliny a programátoři mají chodit jen mezi programátory a naštvané matky jen mezi jiné naštvané matky. Ale pro životní spokojenost (a právě i pocit pospolitosti a hodnotných vztahů) je důležité najít si takové lidi a prostředí, které vám vyhovují, které jsou v souladu s vašimi hodnotami, světonázorem, způsobem prožívání světa, temperamentem.

To neznamená, že vše ostatní musíte ze svého světa vylučovat. Ale základem je kolem sebe vytvořit takové prostředí a lidi, kteří jsou v souladu s vašimi hodnotami a preferencemi. Následně můžete mít mnoho dalších skupin známých, kteří vám nejsou příliš blízcí, ale vy se v jejich okruhu nesnažíte být až tak otevřený a nehledáte tolik porozumění, jako s těmi, kteří jsou vám blíže. A tak je to v pořádku. I tyto vztahy jsou hodnotné – nikoli tím, že v nich zažijete splynutí duší, ale jinými – také důležitými potřebami – sdílením názorů a informací v určité oblasti, udržování profesní identity, vzdělávání se, korigování vlastních chyb a pohledů, úlevné popovídání si s někým, kdo toho o mě příliš neví a podobně.

Různé vztahy pro různé části naší duše

U psychologicky složitějších osobností, které se pohybují v mnoha oblastech a mají mnoho preferencí a zájmů, není možno očekávat, že budou mít jednu skupinu přátel, kde se budou moci zcela psychologicky obnažit a vše sdílet. Pokud jste pivař, matematik i obdivovatel filmů nové vlny, asi těžko najdete partu, která docení všechny tyto vaše zájmy. Matematici s vámi radí pohovoří o Furierově transformaci, ale už asi ne o boomu minipivovarů nebo Jirešově filmech. A totéž platí na hlubší psychologické úrovni. S určitými lidmi můžete ukázat a sdílet určitou část své osobnosti, s jinými lidmi trochu jinou. Ti, se kterými můžeme sdílet větší část osobnosti (nikdy ale ne absolutně vše), se nám obvykle stanou bližšími přáteli. Ale nepropadněte mýtu, že lze nalézt jednoho člověka, před kterým lze vydat vše ze svého vnitřního světa, který vše pochopí, všemu bude rozumět, vše ho bude zajímat, vše podpoří. 

Obecně tedy pro složitější osobnosti nebo lidi s mnoha různými zájmy či „podosobnostmi“ (někdo se rád zažívá chvíli jako vážný konzervativec, ale jindy jako uvolněný milovník přírody), radím najít si různá prostředí, různé vztahy. S někým pak budete konzervativně konverzovat s doutníkem v retro kavárně, s někým jiným pak nevázaně proběhnete čerstvě zasněženým lesem. Nebude vás mrzet, že váš přítel z kavárny nemá pro les pochopení a naopak. Máte pak příležitost svůj pocit dobrého propojení s druhými lidmi složit z různých vztahů a různých zkušeností s nimi – a s různým akcentováním a sdílením různých částí své osobnosti. To znamená, že aktuálně také něco sdílet nebudete moci. Ale v konečném součtu tak můžete sdílet Furiera, minipivovary i Jireše.

Co je to být autentický: Nikoli být hysterkou nebo otravou

Ve vašem dopise vnímám jako důležitou vaši zmínku o „nasazování masky“ a „autenticitě“. Chtěl bych vás varovat, ať příliš nepropadáte mýtu, kterému věřily historická pojetí psychoterapeutických směrů vycházejících z humanistické psychologie v 60. letech: Že nejdůležitější je projevovat se; dělat to, na co mám zrovna chuť; vyjádřit, co ve mně je; jednat vždy jen podle svých pocitů. Jakkoli jsou takové dovednosti důležité pro integrovanou osobnost, samy o sobě (ve své „izolaci“, ve které byly propagovány) spíše vedly k budování egoistů, kteří se ve výcvicích a skupinových setkáních vzájemně překřikovali a častovali svými ryzími emocemi a v reálném životě pálili mosty prostě jen proto, že to „zrovna tak cítí“. Skupinové terapie té doby se staly srážkou „autentických“ (chápejte – ničím nebrzděných, tedy bezostyšných) „já“, ve které vítězil ten silnější či nejvíce neohleduplný. 

Nepropadněte tedy příliš lacinému vymezení autenticity. Autenticita není povinností chovat se tak, „jak to cítím“. Co by to v důsledku znamenalo? Že bychom byli jako zvířata. Člověka dělá člověkem právě jeho schopnost nechovat se vždy, jak to cítí. Neuhodit někoho, na koho mám zlost. Neodseknout zle někomu jen proto, že mě zrovna píchlo v zádech. 

Toho, kdo vnímá sama sebe jako člověka, který je povinován chovat se vždy tak, jak uvnitř cítí, nazýváme bezohledným. A pokud cítí povinnost sdílet všem ostatním to, co se v něm zrovna děje (ano, někteří lidé trpí přesvědčením, že všechny okolo zajímá to, co se jim zrovna honí hlavou), pak takového člověka nazýváme – prostě otravou.

Přizpůsobení není nasazování masky

Jedním z nejdůležitějších projevů duševní a duchovní vyspělosti – a ryzí součástí autenticity takového člověka – je schopnost přizpůsobovat se. Adaptovat se na druhého. Pro jednoho zvolit pomalejší řeč a méně humoru, protože víme, že takový způsob preferuje, pro druhého být spíše žoviální a vtipný, protože víme, že mu to vyhovuje. Přizpůsobení, o kterém hovořím, není nasazování masky ani hraní rolí, které nám nejsou vlastní. Každý z nás má v sobě spoustu polarit, podosobností, celý repertoár rolí, tisíce způsobů chování. Přizpůsobení je ukázání takové (autentické) tváře, která je zrovna vhodná. 

Autenticita není monolit. Není to kus pořád stejného chování, se kterým musím vždy stejně šermovat před ostatními. V takovém pojetí by byla autenticita rigiditou.

Buďte autentický – ale jinak

Autenticita je tedy něco jiného než věrnost aktuálního chování každému pocitu a každé myšlence. Zahrnuje znalost a postupné poznávání svých nejhlubších hodnot, své osobnosti, jejich preferencí, potřeb, odlišností. Její podstatou je nikoli, zda poslechnu svůj pocit v dané situaci, ale že v pečlivém zvažování a životních volbách umožním všem takto poznaným důležitým potřebám dopřát sluchu, naslouchat odlišnostem, vyhnout se tomu, co porušuje mé nejhlubší hodnoty. 

Autentický život je takový, který vedeme se zodpovědností sami k sobě: k tomu nejhlubšímu a důležitému, o čem jsme poznali, že nás tvoří. Jedině tím se můžeme stát autentickými i v našem vztahu k druhým. Autenticita tedy určitě není náš požadavek, že když jsem zapálený filatelista, musí celý stůl aktuálních společníků poslouchat mé vyprávění o známkách, protože mě to zrovna zajímá. Autentické může být to, že se s nimi budete bavit o něčem, co vás až tak nezajímá, protože jednou z vašich důležitých autentických hodnot je i porozumět si s druhými a nebýt věčným otravou. 

Ovšem poté je možná důležité se zamyslet, kde můžete najít zapálené filatelisty – právě kvůli vášnivým diskuzím o známkách. Autenticita je tedy mnohem více než aktuální jednání a aktuální věrnost své myšlence či svému pocitu. Autenticita je věrnost tomu, co jsem o sobě poznal. Je to závazek vlastní seberealizaci. Pokud takové autentické volby budete v životě dělat, tedy budete se snažit žít v co největší souladu s tím, jaký jste (včetně voleb prostředí, aktivit, vztahů), nevěřím, že byste se dlouhodobě cítil osamocen. 

Kde být spokojen a kde se měnit? Autentický život vám odpoví

Pokud budete takto žít, přijdete na to, že takový styl života samotný zodpoví na otázku, kterou si kladete v závěru svého dopisu: „kde leží hranice mezi „fajn, toto jsem já, jsem s tím smířen/spokojen“ a “teď jsem sice takový, ale můžu ještě leccos změnit, abych se posunul dál/zlepšil své vyhlídky na kvalitní vztahy". Takovou hranici nemůžete chápat jako statickou, někde pevně definovanou a jednou zodpovězenou. Jedině autentický život, tedy volby, které vedou k hlubšímu poznávání a seberealizaci (naplnění svých potřeb a talentů, které pak postupně umožní ještě hlubší sebepoznání), bude na tuto vaši – důležitou! – otázku kontinuálně odpovídat. 

Vaše odpovědi se budou vyvíjet a proměňovat tak, jak se budete vyvíjet vy, vaše autenticita, vaše životní cesta. Žádnou odpověď (tedy konečnou spokojenost s některou svou částí) nesmíte vnímat jako definitivní, ale vždy znovu zůstat otevřený tomu, že život či nová role, ve které se ocitnete, si vyžádá opět další změnu vaší vlastnosti či preference – tedy i vaší autenticity. Autenticita se tedy také neustále mění. Tato proměnlivost je jejím důležitým znakem. Skutečná autenticita je taková, která není statická, ale která odpovídá na život (i život vnitřní), který je z definice změnou.

Není to tedy tak, že ať už přijdu do jakékoli party, měl bych je začít častovat svou autenticitou, svými pocity a myšlenkami. Je to tak, že součástí mé osobnosti (a její autenticity) by mělo být i umění rozlišovat, jakým způsobem být zrovna autentický. Je to tak, že pokud budu autenticky žít, brzy se ocitnu v takovém prostředí, ve kterém dokážu a mohu být velice snadno – autentický. 

Využívejte celý web.

Předplatné

Držím vám palce!

Dalibor Špok

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.

Nastavení soukromí

Můžeme povolit některé další služby pro analýzu návštěvnosti? Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat.

Více informací.