26. 1. 2021
„To snad mám vinit samu sebe, že na mě máma pořád křičela, že mě mlátila a nakonec mě v patnácti vyhodila z domu?“ byla by se mne zeptala milá slečna kolem čtyřiceti, s níž si pravidelně povídáme, kdyby nevěděla, že nic takového netvrdím, že by mne říct jí něco takového nikdy nenapadlo. Nejen proto, že se snažím vždy říkat jen to, o čem věřím, že to tomu druhému pomůže anebo aspoň neublíží, ale hlavně proto, že si to jednoduše nemyslím. A říct něco takového by ublížilo. Říct někomu, že jeho dětská bolest nebyla selháním jeho rodičů, ale důsledkem jeho nedokonalosti, by bylo strašné – a nepravdivé. Každé ublížení dítěti je selháním pečující osoby a žádné dítě není dokonalé a ani takové nemá být. Všichni v rolích rodičů selháváme. Občas, často, trochu, hodně. Ale žádné ze spektra možných ublížení našim potomkům nebo svěřencům neopravňuje k přenesení viny na ně. A žádné chování dítěte, kterému bylo ublíženo, ono ublížení neomlouvá. Nemluvě o známém faktu, že děti ubližujících dospělých si své pocity viny vygenerují samy. Bohužel.
Mnohokrát jsem přemýšlela, co a jak o tomto tématu napsat, a nakonec jsem si pokaždé řekla, že se mi do toho psaní nechce, není přece potřeba psát o všem. Je totiž dost velká pravděpodobnost, že mé myšlenky „na papíře“ vyznějí jinak, než jsou míněny. Ale což, zkusím to. Už jen kvůli Momo, jak naší slečně budeme říkat.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné