Málokterý vědec se může pochlubit, že se podle jeho objevu jmenuje rocková kapela. Nathanielu Kleitmanovi a jeho bývalému studentu Eugenovi Aserinskému se to podařilo.
Sny se nám zdají ve spánkové fázi rychlých pohybů očí neboli Rapid Eye Movement. Je to stadium, v němž se mozek chová podobně jako v bdělém stavu. Oči se nám pod víčky pohybují jako při sledování tenisu. Podle vědců prohlížejí snové obrazy.
Američané Kleitman a Aserinsky si poprvé všimli pohybů očních bulv pod zavřenými víčky při rutinním výzkumu tělesných funkcí spících. Zpočátku nemohli uvěřit, že jev ještě nikdo nepopsal. Začali jej zkoumat a brzo odhalili jeho souvislost se sněním. Lidé probuzení ve fázi rychlých pohybů očí během takzvaného paradoxního spánku si pamatovali sny. Svoje pozorování zveřejnili v roce 1954.
Kromě životně důležitých svalů, jako je sval srdeční nebo bránice, máme v REM všechny svaly ochrnuté, pravděpodobně proto, abychom nevykonávali snové pohyby.
Sníme sice i v jiných fázích spánku, ale sny v REM jsou přesně to, co si většina lidí pod pojmem sen představí. Bývají absurdní, živé, popírají běžnou realitu, ačkoliv z ní často vycházejí. Je možné, že v REM fázi zažíváme vedle bdění a spánku ještě třetí stav bytí. Kromě životně důležitých svalů, jako je sval srdeční nebo bránice, máme v REM všechny svaly ochrnuté, pravděpodobně proto, abychom nevykonávali snové pohyby. Výjimku zřejmě tvoří svaly okohybné.
Proč lidé a zvířata pohybují v paradoxním spánku očima, se vědci dlouho přeli. Odborníci na spánek dlouho zavrhovali myšlenku, že by si spáči prohlíželi snové obrazy. Pro svou opatrnost měli několik dobrých důvodů. Lidé od narození slepí mají REM stejně jako ostatní. Kočky, kterým vědci schválně poškodili část mozku vnímající zrakové podněty, také. I plody v děloze a novorozenci upadají do paradoxního spánku. Tým francouzských fyziologů pod vedením Laurène Leclair‑Visonneauové z nemocnice Pitié‑Salpêtrière ale dokázal, že na sledování snových obrazů přece jen něco bude. Výsledky svého výzkumu zveřejnili v časopisu Brain.
Francouzi si vybrali pro svoje pokusy padesát šest pacientů trpících tzv. poruchou chování v REM spánku. Postihuje zhruba půl procenta lidí, nejčastěji starší muže.
Mozky lidí, kteří poruchou trpí, nejsou v REM fázi spánku zcela odpojeny od těla. Jednají proto, jako by své sny skutečně prožívali. Fyziologové jim přilepili okolo očí elektrody s miniaturními vysílačkami, jež odesílaly údaje o poloze okohybných svalů do počítače. Zároveň nahrávali jejich spánek na video a ptali se pacientů, o čem se jim zdálo. Stejný postup zopakovali i u sedmnácti zdravých lidí sloužících pro kontrolu.
Část pacientů spala v laboratoři dvě noci, zbytek pouze jednu. Vědci nahráli průběh sedmasedmdesáti nocí, v nichž se jim povedlo zaznamenat devatenáct živých snů.
Jednoho pacienta honili lvi a on se po nich ohlížel. Další měl hned několik snů, ve kterých cosi nařizoval svému zaměstnanci po pravé ruce, sundával jakýsi objekt seshora dolů, zvedal jiný objekt zdola nahoru a mával jakési Annie.
Jiný pacient zase volal na někoho po své pravé ruce, škrtil útočníka, křičel: „Rozmlátím ti hlavu o zeď!“ a přetlačoval se s někým. Další pacientka se usmívala na někoho po své pravé straně a ve snu ho políbila. Bývalý kuřák típal ve snu cigaretu. Směr pohybu očí a pohybů těla pacientů s poruchou chování v REM spánku se shodoval v osmdesáti dvou procentech případů.
Neupadali do REM fáze méně často ani častěji než zdraví lidé. Až na přehrávání obsahu snů spali stejně. Proto se Leclair‑Visonneauové a spol. zdá pravděpodobné, že se i oči lidí bez poruchy chování v REM spánku dívají do snů.
Proč se oči v REM vůbec pohybují? I na to je mnoho teorií. Například kvůli zvlhčování prostoru mezi víčkem a oční bulvou. Pokud jde o zvířata, mnoho vědců považuje paradoxní spánek za prostředek ochrany před dravci. Neusnou příliš hluboce a vzbudí se, kdyby se je chystal někdo sežrat. Jestli se jim při tom něco zdá, dosud nikdo neví.
Jestli se nebojíte pamatovat si sny, zkuste si k posteli dát tužku a papír. Před usnutím si řekněte: „Až se mi bude něco zdát, probudím se.“ Když se vám to podaří, rychle si sen zapište.
Staří psychologové v čele se Sigmundem Freudem považovali sny za obrazy myšlenek, které zavrhujeme, a proto jsme je vytěsnili do nevědomí. Modernější teorie je považují za vedlejší produkty třídění informací a zapomínání nepodstatných podrobností. Podle některých fyziologů jde o způsob, jakým si mozek vysvětluje vlastní činnost ve spánku. Snaží se z náhodné činnosti neuronů vytvořit co nejpravděpodobnější příběh, k čemuž využívá informace z paměti.
Jestli se nebojíte pamatovat si sny, zkuste si k posteli dát tužku a papír. Před usnutím si řekněte: „Až se mi bude něco zdát, probudím se.“ Když se vám to podaří, rychle si sen zapište, než ho zapomenete. Časem byste se měli naučit si svoje sny pamatovat.
Článek vyšel v týdeníku Reflex.
