20. 4. 2020
Pokud zažijeme okamžiky, kdy nás někdo za projevení našeho názoru nebo emocí nepřijal, posmíval se nám nebo nám tyto pocity zakazoval a shazoval je, můžeme učinit – více či méně vědomé – rozhodnutí, že si do budoucna dáme pořádného majzla, abychom obsahy svého nitra projevovali navenek. Raději si své pocity a myšlenky necháme v bezpečí uvnitř, protože tam nejsou ničím a nikým ohroženy. Pečlivě si hlídáme, co pustíme ven, a co ne. Tato strategie ovšem může způsobit, že se pro okolí stáváme méně čitelnými. V návaznosti na to nastávají situace, kdy navenek působíme určitým dojmem, ale uvnitř nás se děje přesný opak.
Zárodek tohoto mechanismu, který v nás může být hluboce zakořeněn, sahá často do dětství, kdy jsme se potýkali s tím, že nám rodiče „zakazovali“ plakat, přehnaně nás kárali za projevy vzteku a naštvanosti, celkově v nás brzdili projevy agrese, protože to slušné a hodné děti nedělají. Tato jejich reakce pro nás mohla být v některých chvílích nečekaná a překvapivá, mohli jsme jí být natolik zaskočeni a zaraženi, že jsme si další spontánní projevy raději zakázali, abychom nezpůsobovali dusno a rodiče zbytečně nedráždili.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné