V magazinu Foreign Policy se objevila vzkříšená myšlenka Michaela Desche (dvacet let stará), že války jsou užitečné, protože posilují státy, kdežto doba míru je oslabuje a rozkládá.

Zatímco ve válce se všichni spojí proti nepříteli, stát se centralizuje, má kvalitnější úřednictvo, které lépe vybírá daně, z nichž stát buduje armádu, mezi občany se posiluje pocit vlastenectví.

V období míru centralizace upadá a pokud se nejedná o státy čistě národní, objevují se odstředivé tendence jednotlivých národů nebo společenství, jejich touha po samostatnosti jim vymůže větší autonomii a pokud je plně uskutečněna, původní stát se zmenšuje.

Pomáhat se vyplácí. Ale komu?

Otázka je, zda to, co je užitečné pro stát, je také dobré pro lidi. Myslím, že to by dokonce lidé měli vědět, když stát prosazuje svoje zájmy, pro které hledá argumenty v podobě nepřátel a požadavky klade ve jménu vlastenectví.

Proložíme‑li oběma stavy – válčením a mírovým uspořádáním – sociální emoční osu, jedná se buď o soupeření, nebo o spolupráci. Co z toho je pro člověka výhodnější?

Přirozený výběr favorizuje jedince, kteří altruisticky a někdy na vlastní úkor, pomáhají svým bližním. Tedy těm blízkým bližním, protože tak zvyšují pravděpodobnost postupu genů do dalších generací. Jak to ale je se vzdálenými bližními?

Přestože se to zdá nelogické, vyplácí se také. Alespoň tak to tvrdí studie provedená na University of Utah (Jones D: Socially Enforced Nepotism: How Norms and Reputation Can Amplify Kin Altruism. PLoS One. 2016 Jun 15).

Klasická teorie příbuzenského výběru říká, že člověk nemusí být přehnaně laskavý ke vzdáleným příbuzným, protože z toho pražádná čest, tím méně odměna nekyne. Přesto antropologové pozorují, že se mnoho lidí chová altruisticky i k těm, kteří nejsou jejich blízcí.

Pomáháme, aby nám pomohli

Autor citované studie Doug Jones se snaží rozšířit myšlenku příbuzenského výběru o teorii „prosazovaného nepotismu – posílené teorii příbuzenského výběru“. Slovo nepotismus pochází z latinského nepos (= synovec) a popisuje systém, v němž jsou funkce obsazovány příbuznými, česky také překládáno jako „protekční strejčkování“.

Jonesův sociálně prosazovaný nepotismus vychází podle autora z morálně řízeného jednání na základě přenesených a přijatých sociálních norem. Jeho pozorování naznačují, že skutečnost, že pomáháme svým blízkým, ale i lidem vzdálenějším, není proto, že bychom je měli rádi, ale mnohem více proto, že je to naše povinnost, naše odpovědnost za ně.

Na druhé straně jiní lidé pomáhají nám, když to potřebujeme. Jsou to sociální tlaky, které nás k takovému chování vedou, a odměna není v nějaké bezprostřední konkrétní podobě, ale v podobě sociální. Například ve zvýšení reputace, což zase zvyšuje možnost, že nám druzí pomohou.

Z hlediska teorie her je na tom každý hráč nejlépe, když přijme pravidla ostatních hráčů. Autor má za to, že k zavedení takových způsobů jednání přispívá také to, že jsme schopni tvořit pravidla. A co víc: prosazovat je.

Mít dobrou pověst je výhoda

Že je altruistické chování primátům vrozené dokazují desítky příkladů z knihy Dobráci od přírody holandského primatologa Franse de Waalla, kdy tato aktivita sahá dokonce přes hranice druhu. Malí šimpanzi pomáhali dětem, když ty samy nemohly pohnout s nějakým úkolem.

Že lidé páchají docela rádi dobré skutky jen pro hřejivý pocit z tohoto počínání vyrůstající, dokazují desítky spolků a organizací zaměřených na pomoc lidem s nejrůznějšími handicapy.

Proto považuji za nejen nerozumné a nehumánní, ale přímo protismyslné postoje radikálního thatcherismu vyhlašující, že „společnost neexistuje“ v tom smyslu, že každý si má pomoci sám.

Klasická teorie příbuzenského výběru v Hamiltonově pravidle říká, že

• odříci si něco v této generaci se vyplatí generaci příští
• tohle pravidlo platí jen pro blízké příbuzné
• pomáháme úměrně tomu, kolik společných genů sdílíme.
  

Jonesova hypotéza říká, že s poskytnutou pomocí se zlepšuje naše pověst. A pověst každého je tak dobrá, kolik pomoci poskytne:

„Když to modelujete matematicky, zjistíte že přirozený výběr upřednostňuje model, v němž je výhodou, že poskytnete svou pomoc někomu, kdo vám to nikdy nesplatí, protože to zvýší vaši prestiž a ostatní vám budou ochotni víc pomáhat.“