Videosemináře: Učebna
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Aron Wiesenfeld, www.aronwiesenfeld.com

Životní změna

Jak změnit svůj těžký život? Děláním těžkých změn. Změna beze změny je zázrak, nikoli změna.

Ze seriálu: Odborníci komentují příběhy čtenářů

Jsme přehlceni recepty na změnu: vyzkoušejte toto a nedělejte ono. Nakolik ale skutečně pomáhají? Problém často není v nedostatku receptů. Pokud by člověka mohly změnit, už by se tak stalo. A pokud by byly účinné, nebylo by potřeba psát další a další. Problém není v tom, že jste ještě nenarazili na ten správný.

Prosím o názor, napsala nám do redakce čtenářka Vlasta. Rad je na jednotlivé „bolístky“ dost a dost a tuším, že dokud nepřepnu sama svoji tvrdohlavou ufňukanou hlavu (jak?), tak nepomůže nic, jako mimochodem nepomohla reálná sezení u psychologa, ale ráda čtu vaše články a poradnu, zkusím stručně:

  • těžký introvert
  • sociální fobik (ne přímo tragický, leccos zvládnu, ale sociální kontakty jsou s vypětím všech sil)
  • subjektivně nehezká, objektivně možná taky, protože panna víceméně bez přátel, protože spíš samotář nechápající příliš realitu a protože potěšení a uklidnění v jídle
  • v 35 prozření, že budu asi spíš orientována na ženy, vlastně první bláznivé zamilování se, bohužel nešťastně, leč bohužel vytrvale – mnoho věcí tímto prozřením do sebe zapadlo, ale řešení není (vesnice, rodiče, práce), nebo je spíš nedokážu vidět pro tu jednu jedinou, pro jeden „osudový“ neúspěch už v lásku nevěřím, jako bych tím smazala sama sebe a zůstala bez veškeré energie

Zkrátka příliš mnoho na jednoho „poseroutku“. Spoustu věcí jsem zkoušela: vrátit se ke koníčkům, seznamky, dělat si z toho legraci, vypsat se z toho, vyspat se z toho… Nic nepomáhá, samá prázdnota a nevíra. Uvědomuju si, že se nic neděje, že si vlastně celkem slušně žiju, přesto je každý den utrpení. Co až přijde utrpení skutečné? Vzdám to, když bych to nejraději vzdala už teď?

Vlasta, 41 let

Na dotaz odpovídá psycholog Dalibor Špok:

Milá Vlasto (a milí čtenáři, protože si dovolím rozšířit váš dotaz na všechny, kteří v životě chtějí udělat velké změny),

cítím, že možná chcete utěšit ve smyslu „to bude dobré“. Ukonejšil bych vaši bezradnost, dodal vám trochu optimismu. Pár dní budete spokojená, a až se ozve nepříjemný pocit znovu, najdete si nový způsob nebo zkusíte aplikovat starý prostředek utišení. Mnozí si dokonce myslí, že toto je funkce psychologa.

Dovolte mi, abych byl ve své odpovědi jiný. Nebudu vás utěšovat, ale slibuji, že budu upřímný a sdělím vám něco ze svého životního i odborného poznání o změně. Mám pro vás totiž neutěšující zprávu: Nebude to dobré. Nebude to dobré, pokud s tím něco neuděláte. Pouze vy. Nikdo jiný nemá tu možnost.

Jak změnit svůj těžký život? Děláním těžkých změn

Všímám si popisu vaší situace. Sociální fobie, silná introverze, možná lesbická orientace, bažení po jídle, nešťastná láska… Toto je výčet mých problémů, „seznam toho, co mě trápí“. Nezbedníci, se kterými je třeba něco provést. Mnoho lidí v sobě identifikuje podobné „potíže“ a začne je vnímat jako „problém, který mám“ (nikoli život, kterým jsem). Už to není moje součást. Už je to problém, nemoc, porucha, potíž. A tu je třeba léčit, odříznout, opravit, vylepšit. Abych mohl začít žít.

Ale je to přesně naopak: možná že vaším hlavním problémem (a čtenář si jistě pohotově doplní ty své) není introverze, sociální fobie, nešťastná láska, ale zaměření se na ně namísto ochoty žít obtížně svůj život. Možná je problémem, že tyto nálepky považujete za něco, co musíte vyřešit dříve, než se pustíte do života. Ale tyto nálepky jsou jeho součástí, jeho důsledkem a jeho popisem.

Pokud se chci změnit, musím změnu provést. Nemůžeme chtít, aby vše zůstalo stejné, a my uprostřed toho najednou byli jiní. To je zázrak, ne změna.

Neexistuje žádný problém „vně vašeho jádra“. Je jen jedna osobnost a jedna zodpovědnost za ni. Není možné (ani potřeba) nejprve „vyléčit sociální fobii“ a „odmilovat se“, než se vrhnu do jiných vztahů. Introverze a zranění z lásky je váš život, vaše osobnost a zkušenost.

Čím déle je odmítáme jako něco, s čím jsme „nespokojeni“, a odkládáme svou ochotu začít skutečně žít (a něco pro to udělat) až do okamžiku, než se porouchané části spraví, tím menší pravděpodobnost je, že se nám to povede. Protože porouchané a bolestivé části jsou náš život.

O duši se musíme starat. Nikoli ji opravovat

Naše duše není jako pokažený automobil (nehovoříme-li o duševní poruše, což není váš případ). Není to tak, že jej musíme dát do servisu a teprve s opraveným vozem můžeme vyjet do krajiny života. Pokud jeden odborník nepomůže, najdeme si jiného fachmana. „Sezení u psychologa nepomohla.“

Naše duše je daleko spíše jako pole. Žijete na vesnici, jste v kontaktu s krajinou: Chcete-li něco vypěstovat, nelze čekat, až pole začne rodit, než mu za odměnu věnujeme pozornost. Je to přesně naopak. Nejprve se mu věnujete, pak začne dávat úrodu. Musíte jej možná na podzim poorat, pár let sbírat kameny. Možná několikrát vypěstovat něco, co se až tak nehodí, ale co pole posílí – jen to, na co pole zrovna má. To není podmínka toho, že jednou začnu něco skutečně pěstovat. To už je součást mého pěstování.

K životu nelze přistupovat jinak. Život nemá žádné „nejprve příprava, potom naostro“. Neexistuje „teď se změním a pak vám to (nebo sobě) ukážu“. Jediné sebezlepšení je skrze nesnadné a poctivé žití toho, v čem jste a kdo jste.

Toto žití zahrnuje dvě zásadní schopnosti: Ochotu vydržet v přítomnosti a ochotu a odhodlání měnit se, kam potřebujeme.

1. Ochota vydržet: Dobře být, kým jsem, a kvalitně dělat, co dělám

Náš cíl není přežít další den. Musíme umět být tam, kam zrovna jsme tímto dnem vedeni, co nejkvalitněji. Co je to za heslo, „sociální fobie“? Omlouvá něco? Proč nepozdravit cizího pána? Protože se bojím. Nedělám něco, protože mám nepříjemný pocit. Udělám něco jiného, protože mám příjemné nutkání. Nebýt otrokem vlastních pocitů je nutnou první lekcí života v přítomnosti:

  • Ukončovat věci, i když v nich chci pokračovat, ale neprospělo by mi to.
  • Pouštět se do věcí, i když na ně nemám chuť a i když se jich bojím.

Jste ochotna toto začít dělat? Nikoli „přemýšlet o tom, jak začít“ nebo „přečíst si o tom dobré články“. Začít to dělat.

První lekce přinese druhou. Ptám se v každý okamžik: Jak mohu do tohoto momentu přinést co největší kvalitu? Jak mohu to, co musím udělat (práci, povinnost, zdvořilost), udělat co nejlépe – vzhledem k výsledku, druhému člověku, sobě? A pokud je zde někdo druhý, ptám se: Jak se mohu nejlépe zaměřit na toho druhého? Co potřebuje? Jak mohu zvednout momentální kvalitu jeho života?

Jedině zaměřením se na druhého nebo na smysluplnou činnost dokážu ustoupit z kroužení kolem sebe a svých problémů. Nemyslím na sebe, protože se v daný okamžik plně zaměřím na druhé, na práci, na prospěch – na vytváření kvality, jak si zrovna její možnosti uvědomuji a jak ji zrovna vytvářet dokážu. Teprve a právě tím sebe proměňuji. I nejtěžší sociální fobik pomůže slepci, který se chystá vkročit pod blížící se auto. Proč? Nejedná se totiž najednou o vlastní strach a starost o sebe.

Nástrojem pro kvalitu přítomnosti je pozornost. Kam ji nasměruju? Kde s ní vydržím? Co opustím? To nám pomůže přestat být otrokem svých pocitů a impulzů. (Více o tomto tématu píšu v seriálu Kontrola mysli.)

Život není zkouška kostýmů. Už se jede naostro

Jedině skrze dva výše uvedené kroky můžeme nalézt ochotu procházet životem, který se nezdá příliš šťastný. Podívejte se na film Lepší už to nebude. Poslechněte si píseň Slávka Janouška Provizorium. Napsal to za nás za všechny:

To mi to trvalo
Než jsem pochopil
Že zbytečný je čekat
Až to bude lepší

To to trvalo
Než jsem pochopil
Že některý věci
Už se nepolepší

Že nejlepší
Je to možná právě teď
A že jsem byl
Oklamán jen přeludem

Protože lepší
Lepší už to třeba nikdy nebude
Tak říkám
To není žádný provizórium
To už je ono

To teď a tady
To už je doopravdy

O budoucnosti vaší sociální fobie (nebo jakéhokoli dalšího problému) rozhoduje každá volba, kterou uděláte právě teď. Cesta, kterou zvolíte z práce domů. Množství lidí, které pozdravíte nebo se kterými dokonce prohodíte tři věty o počasí. Počet zklamání a neúspěchů, které u toho zažijete (čím více, tím lépe). To vás otuží. To vás promění. A totéž platí o jídelní volbě, o introverzi, o hledání přátel, partnera nebo partnerky.

Nejde o cíl nebo o výsledek. Jde o kvalitu, o kterou se snažím v jakékoli přítomnosti: I když uklízím záchody v místním supermarketu. I když čekám na autobus a ten nejede. V každém okamžiku mám spoustu možností voleb: svého chování, prožívání, myšlenek, postojů, jednání k druhým. Jedině skrze tuto kvalitu aktuálních voleb mohu postupně budovat kvalitu dlouhodobější: svých postojů, hodnot, charakteru, osobnosti, dovedností, životních voleb a vztahů…

2. Ochota a odhodlání měnit se v toho, kým potřebuji být

Umíme-li vydržet v přítomnosti, ať je jakákoli, a vnášet do ní maximální možnou kvalitu, teprve tehdy se můžeme měnit. Změna je totiž paradoxní. Změny nikdy nedosáhnu útěkem před přítomností, ale naopak jejím co nejlepším žitím. Protože změna je postupný sled voleb (a jejich kvalitní žití) v přítomnosti. Změna je způsob a odvaha, jakým žijeme svou přítomnost jinak. Většina lidí v této větě vidí hlavně slovo jinak. Stejně důležité je však i slovo žít přítomnost. Proto jsou obě umění (žít přítomnost a dokázat se měnit) těsně propojená. Bez umění zůstat v přítomnosti není změna možná.

Není možná změna bez změny

Existují dva velké zákony změny. Ten první říká: Není možná změna bez změny. Není možné, že vlastně nic neuděláme, ale jednoho dne se probudíme totálně jiní. Pokud chceme být totálně jiní, musíme mnoho věcí totálně změnit. Jste ochotná? Umíte to? Kolik jste jich doposud změnila? Kolik jich změnit hodláte? Nehovořím o kosmetických, ale velkých, radikálních změnách:

  • S kolika prostředími jste experimentovala? Tedy v kolika jste zkoušela žít, abyste zjistila, které vám vyhovuje?
  • S kolika pracemi nebo dokonce profesemi jste to zkoušela?
  • S kolika místy k životu – vesnicemi, městy, kraji?
  • Kolik nových zájmů a činností jste zkoušela?
  • Mezi kolika různými a novými skupinami lidí jste se pohybovala?
  • Ke kolika komunitám, kde si můžete snáze najít partnera (partnerku), jste se přiblížila?

Toto jsou rozhodnutí, která povedou k velkým změnám.

Bydlíte na vesnici, kde bydlí i vaši rodiče. Chápu vaši péči, pokud se jedná o osamělou maminku ležící v posteli bez schopnosti postarat se o sebe. Pokud ne, potom je moje otázka: Je skutečně nutné žít, kde žijete?

Naše současná situace („mám zde práci, kamarády, zázemí“) často přináší pohodlí a bezpečí, i když si je ne vždy uvědomujeme. Pokud se chci změnit, musím ale změnu provést. Nemůžeme chtít, aby vše zůstalo stejné, a my uprostřed toho najednou byli jiní. To je zázrak, ne změna. Naše současná situace (rodiče, práce, povinnosti) se tak často stává výmluvou a ospravedlněním útěku před strachem, který větší změna stoprocentně přinese.

Vnější změna bývá osvědčeným prostředkem změny vnitřní, zvláště pokud jste nikdy, dlouho a pořádně žádnou vnější změnu nezkusila.

Změna je těžká

Pravidlo změny číslo dvě totiž zní: Změna je obtížná. Velká změna je velmi těžká. Pro různé lidi to může znamenat rozejít se, seznámit se s novou partnerkou, a tedy nejprve s deseti nevhodnými, dělat kompromisy, do kterých se nám nechce, odstěhovat se do jiné země (žijeme v Evropské unii, můžeme žít a pracovat všude, že?), jít znovu do školy nebo rekvalifikovat se, vystudovat úplně něco jiného, rok se něco obtížně učit a trávit tím 3–5 hodin každý večer místo teplíčka u televize, odejít z práce a sehnat si jinou na druhém konci republiky, přestěhovat se tam a najít si tam nové zázemí, přátele, zájmy. To není snadné. Ale toto je změna.

Pokud nám současné prostředí nevyhovuje, je jeho opuštění možná jediná možnost, jak můžeme svou proměnu nastartovat. Vnitřní změna se děje skrze změnu vnější a životních událostí, které přinese… Není žádné oddělené uvnitř a vně. Vnitřní posun se odrazí navenek a vnější uvnitř. Nevěřte psychologickému klišé, že vše podstatné se děje v nitru, a proto žádné vnější změny nemají smysl, pokud změnu nedokážu nejprve realizovat tam.

Právě naopak – vnější změna bývá osvědčeným prostředkem změny vnitřní, zvláště pokud jste nikdy, dlouho a pořádně žádnou vnější změnu nezkusila. Pokud někdo vystřídal deset manželek, deset prací, deset měst k životu – a stále není spokojen, pak bych souhlasil, že další vnější změna vnitřní inspiraci nepřinese a že problém je potřeba hledat uvnitř. ALE – je toto váš případ?

Chcete-li něco změnit, zatněte zuby a začněte věci radikálně měnit. Učte se žít s pocity strachu, nepředvídatelnosti, frustrací a obav, které každá změna přináší. Ale postupně také s nadějí, novými možnostmi, novými pohledy a zkušenostmi, tak jak budou přicházet. Jedině tak dojdete k proměně, po které tolik toužíte. Není k ní jiné cesty.

Cesta hluboké změny není příjemná, rychlá ani bez chyb. Ale ti, kteří jí věří a v životě podstatné změny (a s nimi spojené chyby) dělají, by ji s ničím neměnili. Protože vědí, že i přes těžkosti je to jediný způsob, jak najít sebe sama. Stane se to jen tehdy, když hledáme. A hledání nemůže znamenat jen pěkně se zasnít, přečíst si další článek nebo si popovídat s kamarádkou (či psychologem). Někdy je potřeba udělat mnohem, mnohem více.

Někdy není čas na revoluce. Jindy je

Často klientům říkám: Nedělejte revoluce. Zkuste nejprve mnoho drobných kroků. Udělejte pár malých pokusů a uvidíte. Ale toto varování před revolucemi má své meze. Je spíše vzkazem pro ty, kteří si vysní nějakou fantazii: že sousedova tráva je zelenější, že vlastnit kavárnu je největší rozkoš na světě. Tuto fantazii mají neověřenou, ale protože jim přináší pozitivní pocity, falešně se domnívají, že toho bude jistě schopna i realita samotná. Zde říkám: raději si to dopředu zkuste. A totéž samozřejmě platí i pro vás: Než udělám revoluci, nejprve zkusím udělat dva tři kroky. Než si koupím nový vůz, můžu se s ním párkrát projet. Než se odstěhuji do jiného města, možná v něm zkusím pár víkendů bydlet ve vypůjčeném bytě…

ALE jsou i jiné změny. Změny, které se nedají provést po malých krocích. Jsou to změny, které zahrnují důležitá životní rozhodnutí, aniž by souvisely s nereálnou fantazií. Změny, které jsou nutné nikoli pro to, že bych si falešně snil, že jinde je lépe, ale protože jasně vidím, že tady mi dobře není. A takové změny někdy musí mít povahu velkých rozhodnutí. Například:

  • když vím, že jsem v patologickém vztahu (partner je agresivní, bije mě)
  • když vím, že jsem v závislosti (piju, beru drogy, utrácím peníze)
  • když vím, že mi současné bydliště, prostředí nebo zaměstnání výrazně neprospívá...

...pak není čas na experimentování ve smyslu „zkusím si dát o skleničku méně a uvidím, co to udělá“. Takové situace chtějí radikální řešení. To neznamená pálení mostů. Znamená to radikální rozhodnutí pro velkou změnu (odchod od partnera, nástup na léčení, změna zaměstnání), ke které se nedá udělat deset mezikroků.

Zvažte, jaký vliv má na vaši situaci prostředí, ve kterém žijete. Jak moc vás podporuje ve změnách. Jak moc je „neměnnost“ jeho definující charakteristikou. Chcete-li velkou změnu, možná musíte pryč.

To neznamená, že se už nikdy nevrátíte. Znamená to, že budete mít možnost vrátit se (a jinde být) jiná. Být jiná, to je, oč tu běží. Stejnost (neměnnost) prostředí, ve kterém žijete, této jinakosti (tedy změně) může bránit.

Picasso v místní sokolovně

To, že kolem sebe vidíte lidi, kterým to „báječně vychází“, neznamená, že to ve stejné konstelaci (prostředí, práci, bydlišti, sociálním okolí, prostředí určitých hodnot nebo očekávání) bude vycházet i vám. Každý jsme odlišný. Pablo Picasso by nebyl nadšený fotbalista a fanoušci z místního Sokola by se na něj dívali skrze prsty. A víte co? Jemu by to nevadilo. Protože dlouhodobě volil jiné činnosti než fotbal a pobyt s fanoušky místní kopané nepatřil mezi jeho priority.

Jak pečlivě si vybíráme prostředí? Nesedíme jako malíři ve vesnické sokolovně a netrýzníme se tím, že nám nikdo nerozumí? Pokud ano, není to chyba místních štamgastů. Ti – na rozdíl od nás – jsou zde správně.

Pamatujete si na pohádku o ošklivém káčátku? Kolik prostředí jste zkusila? Kde to bylo lepší? Kde jste se cítila lépe, kde hůře? Kde jste si „vybrala“ místo pro život? Tam, kde žijete nyní, žijete proto, že jste se tam (možná) narodila. (Dost pravděpodobně) někdo rozhodl za vás, nejednalo se o vaši volbu.

Pokud se chceme měnit k lepšímu, musíme činit i volby, které se druhým nemusí líbit. Cesta k životu, jaký potřebuji žít, není cestou oblíbenosti ani soutěží o sympaťáka roku. Vymanit se ze sociálního tlaku a představ druhých lidí není snadné, ale pokud to dokážete (tam, kde je to potřeba), čeká vás odměna stonásobná.

Čeká vás život, kde si nebudete žít jen „vlastně slušně“, ale kde budete žít dobře. Jedině pak – když do takového života vstoupí utrpení (které občas přijde do života každého z nás), budete toto utrpení umět přijmout. Ba co více, možná v něm dokážete spatřit i něco odlišného než jen bolest. Protože pokud v životě zažíváme smysl, dokážeme jej rozpoznat i v utrpení, které je jeho neoddělitelnou součástí.

Přeji vám na této cestě vše dobré!

Váš Dalibor Špok

Diskuse 0