Foto: Thinkstock.com

Pomoc není oběť

Pokud se snažím, aby všichni byli spokojení, a sám se hroutím, jsem ten první, kdo pomoc potřebuje.

Monika Hodáčová

Monika Hodáčová

20. 5. 2015

Umíme pomáhat? A co se za touhou pomáhat vlastně skrývá? Je to lítost a soucit, přirozená potřeba nebo pocit, že mám víc, než si zasloužím? Anebo zkušenost, kdy jsem prožil něco, co nepřeji zažívat nikomu dalšímu? Toužím po obdivu, nebo pomáhám opravdu nezištně? Zpravidla je to směs toho všeho, u každého trochu jinak namíchaná.

Příležitostí k pomoci druhým nám svět nabízí nepřeberné množství. Vždycky jsem obdivovala ty, kdo jsou ochotni vydat se na pomoc lidem postiženým válkou, nemocemi, přírodní katastrofou. A vždycky, když posílám dárcovskou SMS nebo třeba vhazuji nepotřebné oblečení do kontejneru charity, mám takový provinilý pocit, že to vlastně ani žádná pomoc není, že to je přece samozřejmost, něco jako čištění zubů nebo třídění odpadu.

Opravdová pomoc by měla vycházet nejen z touhy, ale také z našich možností, které využijeme tím nejlepším způsobem. Mezi odchodem do zemí třetího světa a posláním stokoruny na charitu zůstává ohromný prostor pro každého, přičemž i ta stokoruna může být samozřejmě velmi cenná, třeba od staré paní, které se nedostává z důchodu na léky.

U zmiňovaných kontejnerů na nepotřebný textil jsem přemýšlela i o další věci. Co se vlastně s tím obsahem děje dál, kde to kdo třídí? A také, že bych to asi dělat nechtěla.

Zkušenost pomáhání

Nedávno jsem potkala paní Evu, zakladatelku jedné z neziskovek. A jednou během našeho povídání jsme narazily i na to, že Eva se svojí dcerou chodí pravidelně jeden den v týdnu třídit právě takovou pomoc. Nevytápěný sklad, v zimě čepice na hlavě, a pytle s často nevábným obsahem. Samozřejmě to dělají zadarmo. A není to jediná pomoc, které věnují svůj čas, svoji energii. Mají můj obdiv.

Díky Evě, která nabízí i preventivní programy pro školy, jsem v poslední době navštívila také Linku důvěry, azylový dům a rekvalifikační středisko pro nevidomé. Rády bychom totiž podobnou zkušenost zprostředkovaly i dětem ze základních a středních škol. Chtěly bychom, aby viděly, že je dobré pomáhat, ale také že jsou možnosti, kam se o pomoc obrátit, pokud nejbližší okolí selže. Všude jsme byly velmi vlídně přijaty a vedly rozhovory s lidmi, kteří ve své práci viděli smysl a podle toho se jí také věnovali.

Mnoho lidí navedla k pomoci jiným až těžká životní situace. Třeba maminky, které si myslely, že nezvládnou péči o své těžce nemocné dítě, nakonec dokážou pomáhat i těm, kteří se ocitnou v podobné situaci. Mnohdy nám život sám ukáže, kde je naše místo a kde je naší pomoci nejvíce třeba.

A konečně někdy se dostáváme do situace zcela opačné. Tak rádi bychom pomohli, ale naše pomoc je odmítána a my se cítíme, jako když házíme příslovečný hrách na stěnu. Pak je dobré takový stav přijmout, šetřit energii a alespoň nějakou dobu posečkat, než třeba zkusíme nový pokus.

26. – 29. října 2017

Tři cesty k přítomnému okamžiku (seminář)

Michal Mynář

Také je dobré se vždy zamyslet, jestli naše dobře míněná pomoc spíše neškodí. Někdy je zkrátka nejtěžší a nejzralejší volbou nepomáhat. Nikdo za nás neurčí, zda pomáháme dobře nebo špatně, málo nebo hodně, jediným měřítkem je pro nás naše svědomí.

Smysluplná pomoc

Vždycky jsem byla přesvědčená, že pomáhat se musí ve vší skromnosti, tedy nejlépe tak, aby o naší pomoci nikdo nevěděl. Nechci se přece chválit, chci pomáhat. Časem jsem tento názor trochu poopravila. Ano, jistá míra skromnosti, dnes bych řekla spíše pokora, je rozhodně na místě. Ale na druhou stranu, nejlepší výchova je vždycky příkladem. Jen pokud budu pomoc považovat za přirozenou součást života a tak o ní budu i mluvit, mohu inspirovat i někoho dalšího.

Pokud je vám tedy touha pomáhat vlastní a tak trochu tápete, kam ji namířit, zkuste si popřemýšlet:

  • Jaká oblast je mému srdci nejbližší? Milovník zvířat se zaměří na zvířata, rozená pečovatelka na staré lidi a dobrodruh může vyjet do světa.
  • Jaké formy pomoci zvolit, abych dal i něco ze sebe sama? Nemusím být registrovaným dobrovolníkem, stačí se rozhlédnout kolem sebe: příležitostí k pomáhání je dost.
  • Jakým směrem namířit finanční pomoc? Mohu si dovolit přispívat nějaké organizaci, které důvěřuji, pravidelnou měsíční částkou, podpořit nějaký projekt, který mě oslovuje?
  • Jak jsem na tom právě teď a jak jít dál? Je dobré si uvědomit maličkosti, které možná děláme, aniž bychom přemýšleli nad tím, že pomáháme, je dobré se i pochválit.
  • A konečně je třeba se ptát i opačně, tedy jestli nepomáhám příliš nebo tam, kde není má pomoc žádaná. Pokud se snažím, aby všichni byli spokojení, a sám se začínám hroutit, jsem ta první osoba, která pomoc potřebuje.

V mnoha terapiích se objevuje téma hledání smyslu. Někdo v sobě takové otázky nese tak nějak přirozeně, někdo se k nim dopracovává v určité fázi života a někdo je k nim životem dotlačen (a někoho zcela minou). Ve svém minulém článku jsem se zmínila o tom, že mnoho lidí má sklon hledat smysl života v zachraňování světa. Od takového životního postoje jsem opravdu zrazovala. Už proto, že je často spojen s nadměrným očekáváním, které zůstává nenaplněno, anebo naopak s pocity beznaděje, že každá pomoc je vlastně málo, a tedy ani není možné žít vlastní naplněný život.

Neznamená to však, že pomoc druhým bychom měli ze svého života vypustit. Naopak, touha pomáhat by měla být stejně samozřejmá jako touha milovat, radovat se, být sám sebou. Pomoc není oběť. Pokud bude jednou ze samozřejmých součástí života, budeme moci pomáhat tam, kde je to skutečně potřeba, a způsobem, který nejlépe odpovídá našim možnostem.

Pak se nemusíme stydět, že z takové pomoci máme dobrý pocit, ale ani nemusíme propadat příliš velkému zklamání, pokud není naše pomoc přijata tak, jak bychom očekávali, nebo je jen malou kapkou naděje v moři bezmoci. Protože právě naděje je hlavním smyslem pomoci.

Diskuse 0