Přemýšleli jste někdy o tom, jak dobře se znáte? A co jste si na to odpověděli?

Já jsem skrytou tvář své osobnosti objevila nečekaně. Nebyla jsem v extrémní situaci jako zachránce něčího života a nestala jsem se bohužel ve svých očích kladnou postavou. Čelila jsem totiž trpkému poznání, že jsem navzdory svému vzdělání, zkušenostem a morálním zásadám cítila opravdovou radost z pomsty, respektive ze své záměrné nepoctivosti. Tedy alespoň ze začátku.

Začalo to nenápadně. V jednom sicilském letovisku se mne pokoušeli ošidit. Jen náhodou jsem přišla na to, že mají dvojí ceny, a když jsem protestovala, najednou nikdo nerozuměl anglicky. Důvěřovala jsem jim a pěkně mě to naštvalo. Pokud bude konečný účet v nepořádku, zavolám si ředitele, a když ani u něj neuspěju, nevadí. To, co napíšu na internet, si za rámeček nedají. Samotnou mě překvapilo, jak mi plánování pomsty zlepšilo náladu.

Připravená k boji jsem šla zaplatit, ale připravená argumentace mi zamrzla v ústech. K mému překvapení byla konečná částka podezřele nízká. Aha, tady! Zapomněli mi napočítat konzumaci celého jednoho dne. Za normálních okolností bych je na to upozornila, ale chtěli mě podvést, a tak jsem jim to oplatila. Tiše jsem srovnala požadovanou částku a zavelela jsem manželovi k rychlému odjezdu. To máte za to.

Vítězný pocit mi vydržel ještě pár kilometrů. Pak to přišlo. Jak je možné, že jsem je nejenže neupozornila, že se ošidili o peníze, ale ještě jsem cítila radost? Kde se ve mně vzala?

Vzrušení z pomsty

Zkoušela jsem sama sebe ospravedlnit. Už lidová moudrost tvrdí: oko za oko, zub za zub. Evidentně v tom nelítám sama. Už od pradávna pomsta sloužila jako efektivní donucovací prostředek k udržení řádu a pořádku. Když někdo udělal někomu něco špatného, mohl předpokládat, že mu to jen tak neprojde. Potřebu oplatit zradu mají dokonce i zvířata, podle Dana Arielyho je v mozku hluboce zakódovaná a pomáhá k okamžitému přežití.

U lidského druhu biologická potřeba msty v kombinaci s lidskou inteligencí vyprodává pulty knih a plní sály kin. Vezměme si například klasiku Hraběte Monte Christo anebo kultovní film Kill Bill. Každý čtenář nebo divák je pln dobrých pocitů, že zlo bylo potrestáno. Ale jak je na tom hlavní hrdina? Nejdřív musí „umřít pár lidí“, aby mu došlo, že to přehnal.

V mém případě šlo o docela malou křivdu, a přesto jsem překročila své hranice. Jak je možné, že jsem cítila radostný pocit zadostiučinění? Kde se ten pocit ve mně vzal? A proč jsme vlastně my lidé stále ochotni akceptovat uspokojení ze msty – je to pouze otázka naší sociální a kulturní výchovy, nebo je odpověď skryta v biologii našeho příslušného já?

Cítíme‑li se nešťastni, podvedeni anebo nám jen chybí prožitek štěstí, v zájmu zachování rovnováhy nás příroda navádí: udělej si trochu radosti. Užij si svůj malý joint euforie.

Podle vědce D. J.‑F. de Quervaina je za to zodpovědný náš mozek, respektive jeho část dorsal striatum, kam se promítají pocity spojené s rozhodnutím někoho potrestat. Čím je aktivita v této části mozku vyšší, tím silnější se dostavuje pocit odměny, příjemného vzrušení až radosti, a bohužel tím tvrdší následuje trest. A co to pro nás může znamenat? Cítíme‑li se nešťastni, podvedeni anebo nám jen chybí prožitek štěstí, v zájmu zachování rovnováhy nás příroda navádí: udělej si trochu radosti. Užij si svůj malý joint euforie.  Nenech si nic líbit, vypláchni někomu žaludek, dej mu to sežrat. Uvidíš, udělá ti to dobře. Bohužel má pravdu.

Výzkumy vědců potvrzují, že to často odnesou nevinní. Pomsta je instinkt, který je nám vrozen, a zvířátko v nás ukryté není snadné přemluvit. Ovšem pokud mu podlehneme, vrátí se jako bumerang. To můžu potvrdit. Byla to hloupost, nepřiznala jsem pár euro, ale za nepoctivost číšníka jsem se pomstila recepční. Co když za to byla nespravedlivě potrestaná? Je to už pár měsíců a stále na to myslím.

Když jsem svoje pochybnosti vyprávěla svému okolí, někteří se na mě dívali jako na mimozemšťana. Co řešíš, nikoho jsi neokradla ani neošidila, mají, co si zasloužili. Naštěstí jiní i mlčeli. Již zmiňovaný Dan Ariely ve své knize Predictibly Irrational na pokusu velmi podobném mé situaci dokonce změřil, že jen 14% naštvaných lidí by na chybu v předloženém účtu upozornilo. Mezi ně bohužel nepatřím. A kolik lidí by upozornilo na chybu, pokud by se nesetkali s žádnou nespravedlností? V USA jen 45%, to není moc. Netroufám si odhadnout, kolik mimozemšťanů žije v ČR.

Pointa příběhu, na který nejsem pyšná

Blíží se konec roku, dohání se prodeje, reporty a resty, světla ubývá a Vánoce se blíží. Více než jindy šidíme svoje právo udělat si na sebe trochu času a věnovat se činnosti, která nás naplňuje. Obětujeme své štěstí, stáváme se otroky obecného očekávání a doufáme, že na den D konečně budeme všichni šťastni. Halejujáá.

Kam to vede? Podívejme se kolem sebe – objevuje se stále víc nezdvořilosti, hrubosti, lhostejnosti či nepřátelství v obchodech, na ulicích i na vánočních trzích. Český advent v přímém přenosu.

Pamatujte také na sebe a opatrujte se, abyste nemuseli bojovat s pokušením obstarat si trochu vzrušení na úkor ostatních.

Proto jsem se rozhodla zveřejnit příběh, na který opravdu nejsem pyšná. Ukázat zrádnost pomsty na sobě. Její sladkost v okamžiku, kdy jsem ji plánovala, euforii v okamžiku rozhodnutí a dlouho doznívající hořkost na konci.

Šťouralové a exaktní vědci jistě budou chtít vědět, kolik EUR jsem získala svou pomstou? Přátelé, na pěknou večeři pro dva by to bylo, ale poškodila jsem si čisté svědomí, otevřenou mysl a kreativní myšlení. Kdyby bylo možné všechno vrátit zpátky, věřte nevěřte, ráda zaplatím i víc.

Každá nespravedlnost může být chápána jako příležitost zkusit něco nového. Pokud s vámi cloumají emoce, dopřejte si alespoň jednu myšlenku. Počítejte do pěti: 1.vztek 2.není 3.příliš 4.dobrý 5.rádce.

• Je předvánoční čas plný dobrých úmyslů. Pamatujte také na sebe a opatrujte se, abyste nemuseli bojovat s pokušením obstarat si trochu vzrušení na úkor ostatních.
• Pokud se cítíme pod psa, může se znenadání vynořit temná stránka lidské povahy, která nás bude navádět, abychom si zlepšili náladu na úkor jiných. Na chvilku to pomáhá, ale většinou to odnesou ti, co jsou nám nejblíž. Psychickou bolest, kterou jim způsobíme, jim nevynahradíme ani všemi dárky světa.