Filmy o fyzicky nebo tělesně postižených lidech často bývají poukázkou na herecká ocenění pro představitele hlavních hrdinů. Rain Man, Moje levá noha, Forrest Gump… V případě snímku Pořád jsem to já je ale Oscar pro Julianne Moore v roli ženy trpící Alzheimerovou chorobou naprosto namístě.
Film Pořád jsem to já je pro Julianne Moore dokonalou zakázkou. Je dokonalou kombinací hollywoodského dojáku a nezávislého artového dramatu, spojuje tedy obě polohy, mezi kterými herečka oscilovala celou svou kariéru.
Hrála v žánrových popcornech jako Tělo jako důkaz s Madonnou nebo Nájemní vrazi s Banderasem a Stallonem, ale silné jméno si vytvořila hlavně díky ikonickým titulům jako Big Lebowski sourozenců Coenových nebo prostřednictvím spolupráce s režisérem Paulem Thomasem Andersonem (Hříšné noci, Magnolia). Stala se ikonou gay kinematografie (Děcka jsou v pohodě), přitom žije slušňácký život vdané padesátnice se dvěma dětmi.
Všechny tyhle linie vedou k tomu, jak skvělá v Pořád jsem to já je. Hraje mámu dvou dcer a syna, šťastně vdanou manželku, uznávanou profesorku lingvistiky na prestižní Columbia University. Jenže Alice, jak se její postava jmenuje, se začne ztrácet sama sobě. Alice například jednoho dne běží po své rutinní trase po Manhattanu – a najednou neví, kde je. Diagnóza je nelítostná: alzheimer.
Ještě nad hladinou
Stejně jako film spojuje mainstreamový způsob vyprávění s komornějšími momenty, nabízí i kombinaci slzopudných momentů s klinicky přesným popisem choroby. Film je vyprávěný chronologicky, poměrně stroze, v sérii epizod. Procesně je trefný, očima neuhýbá: skvělá je například už jedna z úvodních scén, v níž se díky rodinné anamnéze o Alici dozvíme všechno, co potřebujeme (manžel, děti, o matku a sestru přišla při autonehodě, otec alkoholik zemřel na cirhózu). Jde o monolog, lékaře při něm nevidíme, což k síle scény přidává; škoda, že v zrcadlovém výjevu o pár desítek minut později už stejný postup použitý není.
Alice prostě sestupujue po schodech nemoci a sama sebe nahlíží ve dvojicích příbuzných scén. V úvodu má přednášku na UCLA (mluví mimochodem o tom, jak si malé děti mezi 18 měsíci a dvěma a půl roky osvojují nepravidelná slovesa v minulém čase), v pokročilejším stadiu drží řeč o průběhu své choroby. Ráda hraje na mobilu scrabble, později telefon používá k tomu, aby dokázala pořád být ona: každé ráno sama sobě odpovídá na otázky jako “jak se jmenuje tvoje první dcera”, aby se přesvědčila, že se ještě drží nad hladinou zapomnění.
Co se bude dít, když vaše blízké postihne Alzheimerova nemoc? Jaká je pravděpodobnost, že vás jednou čeká stejná diagnóza? Odpovědi nabídla na Festivalu Psychologie.cz PhDr. Martina Krynská: Alzheimerova nemoc v rodině
Film nenabízí falešné naděje, od začátku je dané, že alzheimeru se utéct nedá. Jde jen o to, jak jeho průběh zpomalit. Alice bojuje: při vaření rodinné večeře si píše na tabuli slovíčka a sama se zkouší, jestli je nezapomnela, ale pak se stejně opakovaně seznamuje s přítelkyní svého syna, protože zapomněla, že už se s ní setkala.
Nemoc a rodina
Série opatření, kterými špičková profesorka bojuje za vlastní paměť i důstojnost, je dojemná i drtivá. Obsahuje nicméně i jeden podraz na diváka: autoři hrdinku nechají připravit jednoho strýčka příhodu prostřednictvím videovzkazu pro Alici v jednom z posledních stádií nemoci – a potom narativní konstrukci dost laciným způsobem shodí.
Pořád jsem to já končí tak, jak skončit musí; lék na alzheimera není.
Pořád jsem to já ale není jen o Alzheimerovi. Je o rodině. Jeden z klíčových motivů spočívá v tom, že Alicin druh choroby je geneticky podmíněný, tedy dědičný. Alice má tři děti, dočká se vnoučat; víc než sama sebe řeší to, jak postižení ovlivní životy jejích potomků.
Ještě dojemnější jsou pak její interakce s nejmladší dcerou Lydií (skvělá Kristen Stewart, herečka dlouhodobě nedoceněná kvůli účasti v sérii Twilight). Nikdy se to neřekne naplno, ale Alicin vztah s benjamínkem rodiny má spojitost s tím, jak žena přišla o část příbuzenstva. Manžel (rovněž parádní Alec Baldwin) se v kritické chvílí zachová poněkud kontroverzně. Rodina je zkrátka různorodá a nevyslovené, ale téměř hmatatelné psychické siločáry mezi jejími členy patří k nejsilnějším momentům filmu.
Pořád jsem to já končí tak, jak skončit musí; lék na alzheimera není. Co do výročních cen ale ten film dopadnout mohl líp. Herecké Oscary pobral vedle dalšího snímku o postiženém (Teorie všeho o Stephenu Hawkingovi), mohl ale dosáhnout i na Oscary v dalších kategoriích, které připadly přeceněnému Birdmanovi.
