Dobrý den,
s partnerem jsem dva roky a stejně dlouho spolu i bydlíme. Je mi 27 let, jemu o dva roky více. V tomto vztahu mě velice tíží dvě věci, které spolu zřejmě částečně souvisejí. Pokusím se je popsat.
1) Partner je absolutně nekomunikativní. Ještě nikdy jsem ve vztahu nezažila, že by někdo měl takovou averzi k obyčejnému povídání, jako má on. Absolutně odmítá jakoukoliv komunikaci o své rodině, o svých pocitech a podobně. Ze začátku jsem to tak nevnímala. Za prvé asi svou roli sehrály růžové brýle a za druhé se to tak neprojevovalo. Asi hrálo roli i to, že se mě snažil okouzlit – opustila jsem kvůli němu předešlého přítele.
Ale nyní mi to už skutečně vadí. Zajímavé je, že když jsme mimo byt, tak se občas rozpovídá. O práci, o svých přátelích, někdy i o zážitcích z osobního života. Ale ve všední den to obvykle vypadá tak, že přijdu domů, on se dívá na televizi nebo poslouchá hudbu a žádná velká rozprava se nekoná. Já zrovna nejsem typ, který by stále potřeboval řešit, ale přece jenom, když člověk přijde z práce domů, tak chce slyšet něco víc než „Jak bylo v práci?“ a „Dobrý“.
Když mu to řeknu, tak argumentuje tím, že se v práci namluví dost. Je pravda, že když jsme třeba na dovolené nebo někde o víkendu, tak se většinou rozmluví a je to fajn. Ale na dovolenou jezdí člověk třikrát do roka.
2) Druhý problém považuji za ještě horší. A sice – přítel vykazuje známky agrese. Ať už při řízení, když se doma něco rozbije, když mu něco nejde apod.
Tyto projevy bych ještě zkousla, to mi nijak neubližuje. Ovšem začíná mě trochu děsit jeho chování ke mně. Neustále vyhledává záminky, aby mohl nějak svou agresi ventilovat a aby to nebylo příliš nápadné.
Abych to vysvětlila. On si racionálně dokáže říct, že bít ženy se nesmí a že by z mé strany následoval rozchod, ale strašně rád by agresivní byl a nějakým způsobem to ze sebe dostal. Řeší to tedy tím, že mě třeba z legrace plácne a tak dále. Fyzicky mi zatím nikdy neublížil, ale já už tohle poznám a je to vyčerpávající. Neustále musím být ve střehu, bránit si své území. Vím, že jakmile bych jednou povolila, tak se vezu.
Když řeknu třikrát, aby toho nechal a on pořád provokuje, tak mě to pak už skutečně vytočí a pomalu jsem agresivní taky. Je to začarovaný kruh. A hlavně je to skutečně vyčerpávající. Další věc je, že mám takové ošklivé podezření, že ho otec v dětství asi dost bil. On ten jeho otec je vůbec takové monstrum, bil i jeho matku a ta se s ním rozvedla.
Takže bych se nedivila, kdyby i přítel, když byl malý, byl týrán. Nebo minimálně se u nich s tělesnými tresty nikdy nešetřilo. Je to hrozné, myslím, že to na něm zanechalo následky právě v tom, že on sám je teď agresivní. Já mu to říkám, že je agresor, ale on dělá, že to neslyší. Podle mě si je částečně schopen uvědomit, že má problém. Hrozné je, že ho neřeší.
Dá se toto nějak řešit? Snažím se neustupovat, ale jak říkám, je to věčný boj.
Děkuji.
a.
Názor odborníka
Dobrý den.
Díky za váš dotaz, je dobrou známkou, že se snažíte věci řešit dříve než by z toho byl opravdu velký problém.
Nicméně odpověď není jednoduchá: vždy se ve vztahu něco dá dělat, nikdy nejsme bezmocní. Můžeme měnit svůj přístup a své chování a sledovat, zda a jak dojde ke změně u partnera. Často však nedojde a to je pak třeba si uvědomit, zda jde o podstatnou věc, kvůli které jsme například ochotní vztah opustit nebo o sice důležitou, ale ne životně nezbytnou věc. Toto rozlišení je však individuální a z mého pohledu neexistuje obecný návod či jak by to mělo být.
Při výběru partnera je dobré si uvědomit, které vlastnosti a kvality vztahu pro svůj život nezbytně potřebuji a bez čeho „nejede vlak“. A které jsou pro mě absolutní stopkou (např. jak říkáte vy, když by byl otevřeně násilnický).
Pár slov k agresi. Agrese sama o sobě není špatná, je to projev životní energie. Navíc muži mají agresivní chování více „v krvi“ než ženy. To neznamená, že obhajuji násilí, vůbec ne. Jen chci poukázat na to, že agresivní energie zde je a každý se musí naučit, jak se s ní vypořádat.
Zjednodušíme‑li, známe v podstatě dvě podoby agrese: aktivní (např. křik, bouchání do nábytku, bití) a pasivní (nemluvení, trucování, odsekávání apod.). Protože s tím neumíme zacházet, tak často svoje impulzy (zlost, vztek aj.) potlačujeme (takže to vypadá, že nejsme agresivní a to je oceňováno), ale ony pak jednou za čas bouchnou nebo se projeví v menších uvolněních (jak popisujete vy). To je popis stavu.
Z mého pohledu tedy není problém, že je v něm nahromaděná agrese. Prvním krokem ke změně je to připustit, bez hodnocení. Ale pak je třeba hledat, jak tuto energii uvolnit jinak než skrze vás.
Vřele vám oběma doporučuji společnou návštěvu psychoterapeuta. Právě proto, že váš problém ještě nepřerostl do neřešitelných dimenzí, ale když s tím nebudete nic dělat, může se to stát. Není na škodu někdy i partnera trochu více přitlačit. Někdy si partner uvědomí, že je třeba zásadní změny ve způsobu fungování až tehdy, když o vztah může přijít. Čímž nechci říci, že mu máte dát ultimátum, ale pouze popisuji svou zkušenost se změnami zaběhlého způsobu fungování.
Mnohdy je třeba opakovaně svoji nespokojenost přinášet a nespokojit se pouze s lakonickou a stručnou odpovědí. Sdělit, jak vás trápí, když s vámi nemluví, co to pro vás znamená a co to vypovídá o kvalitě vašeho vztahu a jeho ochotě přizpůsobit svoje potřeby potřebám vašim.
Ale opět: nejlépe uděláte, když vše proberete s odborníkem. Pokud on opravdu nebude chtít, tak aspoň vy sama. Abyste mohla hledat, jak si dobře držet svoje hranice a jak podpořit změnu něčeho, co nefunguje. A pokud vyzkoušíte vše, co půjde a nic se nezmění, tak z toho vyvodit důsledky, jakkoliv tvrdě to zní.
Držím palce a návštěvu psychologa prosím příliš neodkládejte.
