S manželem jsme spolu deset let, máme dvě děti, 5 a 7 let. Svůj vztah jsme založili na vzájemné toleranci a „nehádání se o blbostech“. Kdysi jsem skutečně věřila, že to je ta správná cesta, jak spolu dva lidi můžou spokojeně žít. Bohužel, po deseti letech zjišťuji, že jsem se mýlila.
Manžela jsem si kdysi velmi vážila právě pro jeho klidnou povahu, pracovitost… Byl to pro mě polobůh. Dnes jsem však na něj doslova alergická. Jakmile přijde domů, upadám bezdůvodně do stavu vnitřní temné zuřivosti, kterou ale nedávám nijak najevo.
Těžko se rozpomínám, kdy tyhle stavy začaly. Bylo to velmi plíživé, dlouho jsem si myslela, že je to normální součást partnerského života, kdy vám ten druhý prostě občas leze na nervy. Ale během loňského roku jsem si začala uvědomovat, že mi leze na nervy téměř neustále, že už si ho nevážím, jakkoli jsem si vědoma jeho dobrých vlastností.
Myslela jsem, že je tedy třeba otevřít v našem manželství nějakou diskusi o problémech, které mě trápily, a tak jsem to na jaře udělala. Začali jsme i chodit do poradny, nicméně mám pocit, že nic nepomáhá. Někdy lituji, že jsem to otvírala – dokud jsem o problémech věděla jen já, život byl jakžtakž snesitelný. Otevřením, mám pocit, se vše jen zhoršilo, vylezlo to na povrch a já nevím, co si s tím počít.
Manžel se domnívá, že jsme měli málo společného času bez dětí a že tím se to spraví. Ale pro mě je takový čas k nepřežití a vyhýbám se mu. Kdybychom neměli děti, rozvedla bych se, ale mám hrůzu z toho, že by děti musely prožít rozvod. Ale zřejmě děti jako motivace nestačí. Začínám si myslet, že rozvod bude jediné možné řešení, protože já jsem už u konce se silami, a trápím tak sebe i manžela.
Nina, 37 let
Názor odborníka
Dobrý den, Nino,
tolerance a nehádání se o blbostech jsou jistě pro vztah cenné zásady, které je vhodné následovat. Ale je dobré jasně říct, co to znamená. Přílišná tolerance se někdy ve vztahu prožívá jako nezájem. Nehádání se o blbostech zase snadno zaměňujeme za nekomunikaci o čemkoli, co vnímáme jako potenciálně třaskavé – a tedy i důležité téma.
Občasné naštvání a dusno do vztahu patří, nedá se dlouhodobě s člověkem žít a zároveň se s ním jen smát a radovat. I pevné svazky prožívají období, kdy se od sebe partneři vzdalují, rozumí si méně. A chvilkami dokonce váhají, zda to, co spolu prožívají, patří ke standardní „dlouhovztahové“ frustraci, a co už je za hranou zdravě fungujícího vztahu.
Co se vlastně děje?
Píšete, že si manžela už nevážíte. Víte ale proč? O důvodech jste nic neuvedla. Upadla vaše úcta ve spojení s nějakým jeho nevhodným chováním či názory? Se zvyky, které vás rozčilují? Nebo se vám nedaří určit, co za úpadkem stojí?
Je to jeho nešvar, který neúctu způsobuje, či nespecifikovatelný pocit, plynoucí možná z vašeho vnímání svého života, který se vám po jeho boku nedaří naplnit tak, jak byste si představovala? Není možnost, že se vámi popsané emoce a duševní stavy pojí například s vaší potenciální osobní krizí? I to se stává.
To, že jste otevřela problémy, které vás ve vztahu trápily, je podle mého dobře. Jde nemluvit o lecčems důležitém – mnohé páry se takto promlčí až k úspěšnému rozvodu. Ano, řešení obtíží je zhusta bolestivé. Ale normální a nutné. Mohla byste oponovat, že to je otázkou zdravé míry – a měla byste pravdu.
Hovořit a „vykomunikovávat“ důležitá témata je podle mého nutnost, ne volba. Pokud prožívané trápení s partnerem necháte zahnívat uvnitř sebe, je celkem jisté, že časem vznikne taková reakce, jakou popisujete. Ono by to časem lepší nebylo a vy byste se dostali do podobných, ne‑li horších trápení.
Rozvodem vztah nekončí
Co se rozvodu týká, rozpad rodiny je samozřejmě nepříjemný a považuji za nezbytné vyzkoušet všechny možné cesty, jak mu zamezit. Na druhou stranu žít v manželství, kde jeden druhého opravdu dlouhodobě trápíme, je pro život všech zúčastněných mnohem toxičtější možností než důstojný a slušný rozvod. Vztahy tím mezi partnery nekončí, mění se.
Využívejte celý web.
PředplatnéV co a jak se transformují, záleží jen na nich. A pokud si oba budoucí expartneři uvědomují, že možná nebudou dále spolu jako muž a žena (případně jiné možnosti), ale rodiči zůstávají i nadále a tuto svou roli důsledně a zodpovědně zachovají, existuje také pro děti slušná šance na zdravý duševní vývoj.
Může to pro ně být koneckonců i cenná životní lekce, dokonce dar – zažít, jak se civilizovaní lidé mohou dobře rozvést. Našim dětem jsme příklady jak v tom dobrém, tak ve zlém…
S přáním všeho dobrého
Petr
